Bodláky Václava Duška

Fičí v pohraničí

14. 12. 2017 / Václav Dušek

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Kdo nakradl bude, kdo zaváhal zhyne. Žij - než umřeš. Severní krajina napadena lačnými poválečnými tatrmany zůstala přehrabána, vysáta, zmučená, zneuctěna; neochvějné rabovací gardy horlivě šmejdily v opuštěných domech, hledaly zlato, cennosti, bezostyšně kradly, hnusně čachrovaly s majetky za tichého přihlížení vládních šašourů – bystří dosídlenci prý nekradli, kdeže, pouze se mstili za válečná příkoří a utrpení... a po letech, kdy Němci prchali přes naše území z demokratické NDR do kapitalistické NSR a nechávali otevřená auta v pražských ulicích – šup vymontovat součástky, šlohnout, co se dalo, bratře  – stěžujeme si, že porevoluční hnidy rozkulačily národní majetek, zašantročily miliardy, nu, u nás se zkrátka kradlo, krade a krást bude; v zemi Kradozemi žijme bohabojně.  Chce to klid a nohy v teple. Ti poctiví zírají – jo, vezmi z dlaně chlup, když tam není, šotoušku. Odbočka: pan profesor Holý, objevitel účinných léků, překvapil vědecký svět – a údajně mají vypršet, či už vypršely smlouvy o smlouvách, a lze nakoupit akcie – ale kdo o tom má potuchy?! Že by domovní důvěrnice všeho znalá Sašenka Udřenina?

U nás na severu nabízíme světově požadované všemocné lithium, o produkci a výdělku zatím spekulujeme, ale máme bohaté zkušenosti – k tomu vyrabovanou krajinu díky uhlí, zamořené lesy chemickými spady; prachy přinášejí rizika, kdo neriskuje chudne. Zastupitelští borci prý dostávají partajní osypky a dámy s prořízlými ústy horečku omladnic, jak se třesou na snadné zbohatnutí.

Věrolomnost vstupenkou do muzea sešlých voskových figurín, hanebnost ke koupi za pár šupu.

Černé mlhy bestiálně dusily pracovité občanstvo; ptáci prolétli kouřem nad chemičkami a padli mrtví k zemi, chemický průmysl se s nikým a nikde nemaže. Po čase vypláceno rozhodnutím zástupců lidu, tak zvané pohřebné, pohraničním osobám, hrdinům všední práce, placeným otrokům, peníze vypláceny, aby se ztišily kritické hlasy nespokojenců. Děcka vyvážena na státní útraty, tedy naše, protože my jsme byli a jsme stát i laciná garance prosperity, do škol v přírodě. Nepřátelským živlům zatínali hlídači čistoty tipec, budeš-li mlít pantem, cháme, vyléčíme tě, naučíme móresům, vyškolíme tě v hodinách zrychleného a upraveného marxismu, nebudeš si více stěžovat! Poznání, černé myšlenky z hlavy vyhání.

Hanebností stálý dostatek.

Povrchové doly s velkorypadly ukusovaly zeminu, i černozem, úrodná půda odvážena; mizely vesnice, městečka, kostel – bác, radnice, domy bác, - hnědé uhlí v tunách putovalo do elektráren, i za hranice, doly se staly tepnami lačné ekonomiky. Do hlubinných šachet náborování brigádníci ze všech koutů vlasti milené – prachy, brachu, zavřely huby kdekomu; máme chemičky, textilky, rychlou výstavbu, přestavbu, masokombináty, fabrik na tisíce; průmyslová oblast prý vynášela, plány plněny nad sto procent, úderníci se tužili, řády přichystány – závod s kapitalismem nabíral obrátky. Vyšší umrněnci údajně drobně přikrádali, nu, dnes čučí, jak se má přikrádat, holé zadky, žádná výhra! Tajemnické choutky k smíchu, kapitalismus stupňuje požadavky, příteli, ovšem musíš jít v průvodu v přední linii, vyčkávání se nevyplácí. Průmyslová revoluce vítězila. Kus pořádné flákoty masa, drtínka domácí lahodné kořky, půllitr zrzavé vody s bělostnou pěnou, nohy v lavoru, a na obrazovce politická debata nemluvňat, kam se hrabou světové i domácí seriály.

Muziky vyhrávaly zvesela, a do kroku v zájmu pokroku, tisíce mávátek, průvody proudily, lampionové sešlosti tekly ulicemi na náměstí – a nálevny, školící střediska politické výchovy ničemu neublížily, ani nepomohly. Lidstvo ve své podstatě potřebuje pevné vedení, aby nejančilo a nevyhledávalo nebezpečné chodníčky pro vládnoucí elitu; elitáři se nám spojili, vyzbrojili proti marxistickým tvrzením – a hle, ťulpasi, dávají nám práci všelijakou, různě placenou, zajištující obživu, bydlení za ceny hrůzné, můžeš si připít krvesajem na šťastnou budoucnost, modlit se, abys neskončil svobodný a zapomenutý pod mostem.

Když usnou lesy hluboké, život vyprchá; stromy v sudetské domovině umíraly vstoje. Historie zdržuje a trpí naprosto nepřesnými údaji. Rada nad zlato – když tě nesvrbí, tak se neškrábej. Parlamentní mazurka, parkety v paláci chovných občanů, mistr zve na parket - úkrok sem, úkrok tam, otočit a zůstat stát. Čago belo, šílenci, zdravila kdysi z obrazovky drobná krasavice. Křídla v lavicích moudrých hlav do pečiva povadla, ale partajní semena byla zaseta do úrodné půdy – modří plakálkové, zplihlí starostenští drobci, zlomyslní únavní topkaři, křesťansko demagogičtí náfukové, komunističtí milenci ústavností, noví běžci dlouhých tratí, rozšafní piráti, naléhaví espeďáci; pomni, voliči – politik není hadem, a přesto ti saje krev.

Na severu blaze, zlato rozházené po podlaze. Zábavy dosti, bručouni, jen žádné starosti. V ringu tančí vážka, mini muška Fabiána, zvaná Andělská pěst, milována Severočechy – ono pro samé pěvce už nebylo kam šlápnout. I slavík ochraptěl – a politická šmíra zaúřadovala, kdo smí a kdo nesmí bavit našeho naivního podřipana. Severní krajina, sudetské pásmo všeobecně, bylo drsné jak struhadlo. Vyhlídky prý uspokojující. Pracuj a mlč, užívej denně života a pomni, že spoléhat se musíš jen sám na sebe. Jak lehce se to vysloví a těžko přijímá.

0
Vytisknout
1983

Diskuse

Obsah vydání | 19. 12. 2017