Nelíbí se mi ideologické kulturní války, ať už jde o výraz intenzivního rituálního doprdelismu poinvazních normalizačních kolaborantů z osmdesátých let, kteří v osmdesátých letech, ač je o to nikdo nežádal, postavili v Praze 6 sochu generála Koněva - mimochodem, proč dnešní čeští komunisté neustále hájí Rusko, když je to otevřeně ultrapravicový stát, proti němuž by měli jako socialisté vášnivě protestovat, asi jako kdysi proti Pinochetově Chile? - ani úporná hysterie, která vnutila převážně ateistickým obyvatelům Prahy ahistorickou "rekonstrukci" - Mariánský sloup, který byl zjevným, důrazným signálem drtivého vítězství absolutistického, katolického Rakouska nad zoufale poraženým, zničeným, do země zadupaným občanským, měšťanským a tolerantním protestanským českým královstvím. Jan Fingerland, na jehož komentář výše souhlasně upozorňuje JIří Pehe, poukazuje na to, že se v pomníkových válkách chováme jak blbci - a právem ironicky uzavirá, že bychom Koněvovu sochu měli taky umístit na Staroměstské náměstí, abychom tím signalizovali, jak pomníkové války vořeme.
Ovšem pomníkové kulturní války nejsou v těchto dnech jen českou prerogativou. Po vraždě černocha George Floyda americkou policií v Minnesotě se po světě virálně rozšířily protesty proti utlačování a diskriminaci nebělochů - které často na sebe berou nenápadnou, jen implicitní, přesto nesmírně pohrdavou a neférovou formu. Po světových rozhlasech a televizích slyšíme svědectví nejrůznějších nebělochů, kteří se celý život, od útlého mládí, musejí vyrovnávat s diskriminací.
V ČR to ovšem nevedlo k úvahám nad drsnou rasistickou diskriminací Romů, v posledních letech i muslimů a uprchlíků, kteří jsou šmahem dehumanizováni. Výzva, aby se lidé káli nad případy zavražděných Romů v České republice, zdá se, zůstala bez odezvy.
