Jak jsem se stal trampem

14. 7. 2020 / Beno Trávníček Brodský

čas čtení 3 minuty


Strašně se mi zalíbila myšlenka být trampem. Říká se, že skuteční trampové se těší přízni veřejnosti. Ostatně ten největší se stal hned prezidentem USA. Rozhodl jsem se tedy, že půjdu touto neformální cestou až ke hvězdám.

Úplně nejdůležitější bude pořádný off-road. Obyčejným autem na osadu nedojedu a přece pořádný a dokonalý tramp nebude někde v bahně cajdat pěšky. Osadu založím na Vysočině – tam by mělo být hezky – ostatně někde tam prý má camp i největší český Tramp. Vyrazil jsem tedy na obhlídku krajiny, ale prozatím jen mým, sice netrampským, ale zato pohodlným a milým bavoráčkem. A pak, že ti Němci neumějí udělat pořádné lidové auto! Copak já nejsem lid?

 

Prohlížím si krajinu. Hele – nikdo mi neřek', že na Vysočině pěstujou nějaký debilní hnědý stromy! To se mi teda vůbec nelíbí – není zelená lepší? Co na tom, sakra, ty trampové viděj?! Tak jsem aspoň kus toho divnýho lesa koupil. Předělám ho na pořádnou trempskou osadu. Je na pěkném místě - nedaleko od hypermarketu, tak nebude problém se zásobováním ani s vybudováním inženýrských sítí.

Co by taková trampská osada měla mít hlavně?

Určitě centrální shromaždiště pod důkladným železným stožárem na vlajky, dostatek kvalitních ubytovacích prostor - kvůli potlachům a slezinám a hlavně (!) velké parkoviště a kvalitní síť stylových restaurací. Ohradíme to vlnitým hliníkem, ten vydrží věčnost a nikdo nám tam nebude blbě čumět. Členové osady obdrží klubovou kartu, kterou budou platit a která taky zdvihne závoru při příjezdu a cestou domů. Z těch hnědejch stromů bude dost dřeva na pořádný vohně. Jasně – s tím souvisí i schopné hasičské auto a zbrojnice, aby ho nějaký mastňák nezcizil.

Nad vjezdem bude na nerezu vypískováno krásným kovbojským písmem

TRAMPCKÁ OSADA


Někdo mě kopl do hlavy. Vyjel jsem ze spacáku jako fretka a koukám co se kde hejbe. Hm, Ben, po nočním ohni ještě polospící, jde zalévat les. Ty vole to byl sen. Tohle už nedospím.

Rozdělal jsem si potichu oheň na ještě teplejch kamenech, citrón došel, tak do čaje pár výhonků - zrovna raší. Je tu krásnej klid – až na toho blba, co neumí chodit mezi lidma, který spěj' kolem ohně. Ale oddychujou pěkně. Skoro do rytmu.

Kytary odpočívaj' pod trempovnou, protože mělo hnusně lejt, ale nakonec, zdá se, nebude. Hezkej dárek od maminy – nebudem muset sušit ani bejt v mokrym. Ke vzpomínce na starýho Hobarta, pověšený na tý bleskem spálený borovici, se mezi stromy proplétají první ranní paprsky. Vlastně se ty časy zas až tak moc nezměnily.

Potokem cvrká křišťálová voda. Až se mi bude chtít, pudu se umejt.

0
Vytisknout
7281

Diskuse

Obsah vydání | 21. 7. 2020