Liberální iluze, které vedly k ukrajinské krizi

27. 1. 2022

čas čtení 13 minut

Situace na Ukrajině je špatná a stále se zhoršuje. Rusko se chystá k invazi a požaduje neprůstřelné záruky, že se NATO nikdy nerozšíří dále na východ. Zdá se, že jednání nejsou úspěšná, a Spojené státy a jejich spojenci v NATO začínají uvažovat o tom, jak Rusko zaplatí, pokud provede invazi. Skutečná válka, která by měla dalekosáhlé následky pro všechny zúčastněné, zejména pro ukrajinské občany, je nyní velmi pravděpodobná, píše na webu Foreign Policy Stephen Walt.

Velkou tragédií je, že celé této kauze se dalo předejít. Kdyby Spojené státy a jejich evropští spojenci nepodlehli pýše, zbožným přáním a liberálnímu idealismu a místo toho se spolehli na realismus, k současné krizi by nedošlo. Rusko by se pravděpodobně nikdy nezmocnilo Krymu a Ukrajina by dnes byla bezpečnější. Svět platí vysokou cenu za to, že se spoléhá na chybnou teorii světové politiky.

Po skončení studené války dospěly západní elity k závěru, že realismus již není relevantní a že zahraničněpolitické jednání by se mělo řídit liberálními ideály. Američtí a evropští představitelé věřili, že liberální demokracie, otevřené trhy, právní stát a další podobné hodnoty se šíří rychlostí požáru a že globální liberální řád je na dosah. Namísto soupeření o moc a bezpečnost by se státy světa soustředily na bohatnutí v harmonickém liberálním řádu založeném na pravidlech, který by byl utvářen a střežen benevolentní mocí Spojených států.

Kdyby byla tato vize přesná, šíření demokracie a rozšiřování bezpečnostních záruk USA do tradiční ruské sféry vlivu by představovalo jen malá rizika. Ale takový výsledek byl nepravděpodobný, jak by vám řekl každý realista. Odpůrci expanze totiž záhy varovali, že Rusko bude rozšiřování NATO nevyhnutelně považovat za hrozbu. Proto několik významných amerických odborníků - včetně diplomata George Kennana, spisovatele Michaela Mandelbauma a bývalého ministra obrany Williama Perryho - bylo od počátku proti rozšíření.

Zastánci rozšíření vyhráli debatu tvrzením, že by pomohlo konsolidovat nové demokracie ve východní a střední Evropě a vytvořit "rozsáhlou zónu míru" v celé Evropě. Podle jejich názoru nezáleželo na tom, že někteří z nových členů NATO mají pro alianci malou nebo žádnou vojenskou hodnotu a mohou být obtížně bránitelní, protože mír bude tak pevný a trvalý, že jakýkoli závazek k ochraně těchto nových spojenců nebude muset být nikdy splněn.

Navíc trvali na tom, že vlídné záměry NATO jsou automatické a že bude snadné přesvědčit Moskvu, aby si nedělala starosti, až se NATO přiblíží k ruským hranicím. Tento názor byl krajně naivní, protože klíčovou otázkou nebylo, jaké byly záměry NATO. Ve skutečnosti záleželo na tom, co si představitelé v Kremlu mysleli. I kdyby se ruští představitelé přesvědčili, že NATO nemá žádné zlé úmysly, nikdy si nemohli být jisti, že tomu tak bude vždy.

Ačkoli Moskva neměla jinou možnost než souhlasit s přijetím Polska, Maďarska a České republiky do NATO, s pokračujícím rozšiřováním aliance ruské obavy rostly. Nepomohlo ani to, že rozšíření bylo v rozporu s ústním ujištěním amerického ministra zahraničí Jamese Bakera sovětskému vůdci Michailu Gorbačovovi v únoru 1990, že pokud bude Německu umožněno sjednocení v rámci NATO, pak se aliance nepohne "ani o píď na východ" - což Gorbačov pošetile nepožadoval písemně. (Baker a další tuto charakteristiku zpochybňují. Baker popřel, že by učinil jakýkoli formální slib.) Pochybnosti Ruska zesílily, když Spojené státy v roce 2003 napadly Irák - rozhodnutí, které ukázalo záměrnou neúctu k mezinárodnímu právu - a ještě více poté, co Obamova administrativa překročila pravomoc rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1973 a v roce 2011 pomohla svrhnout libyjského vůdce Muammara Kaddáfího. Bývalý americký ministr obrany Robert Gates později poznamenal, že "Rusové měli pocit, že si z nich někdo vystřelil". Tyto a další události pomáhají vysvětlit, proč Moskva nyní trvá na písemných zárukách.

Kdyby se američtí politici zamysleli nad historií a geografickou citlivostí své země, pochopili by, jak se expanze NATO jeví jejich ruským protějškům. Jak nedávno poznamenal novinář Peter Beinart, Spojené státy opakovaně prohlásily, že západní polokoule je pro ostatní velmoci nepřístupná, a mnohokrát pohrozily silou nebo ji použily, aby toto prohlášení prosadily. Během studené války byla například Reaganova administrativa natolik znepokojena revolucí v Nikaragui, že zorganizovala povstaleckou armádu, aby svrhla vládnoucí socialistické sandinisty. Když si Američané mohli dělat takové starosti o tak malou zemi, jako je Nikaragua, proč je tak těžké pochopit, že má Rusko vážné obavy z neustálého pohybu nejsilnější vojenské aliance směrem ke svým hranicím?

K této chybě přispělo i opakované trvání NATO na tom, že rozšiřování je otevřený proces a každá země, která splňuje kritéria členství, se může připojit. To mimochodem smlouva o NATO tak docela neříká. Každá vojenská aliance může přibrat nové členy, pokud s tím stávající strany souhlasí, a NATO tak již několikrát učinilo. Otevřené hlásání aktivního a neomezeného závazku posunout se na východ však muselo ještě více zvýšit ruské obavy.

Dalším chybným krokem bylo rozhodnutí Bushovy administrativy nominovat Gruzii a Ukrajinu na členství v NATO na summitu v Bukurešti v roce 2008. Bývalá úřednice Rady národní bezpečnosti USA Fiona Hill nedávno odhalila, že americká zpravodajská komunita se proti tomuto kroku postavila, ale tehdejší prezident USA George W. Bush její námitky ignoroval z důvodů, které nebyly nikdy plně vysvětleny. Načasování tohoto kroku bylo zvláštní, protože Ukrajina ani Gruzie nebyly v roce 2008 blízko splnění kritérií pro členství a ostatní členové NATO byli proti jejich přijetí. Výsledkem byl nelehký kompromis, kdy NATO prohlásilo, že oba státy nakonec vstoupí, ale neřeklo kdy. Jak správně uvedl politolog Samuel Charap: "Toto prohlášení bylo nejhorším možným prohlášením. Nezajistilo Ukrajině a Gruzii žádnou větší bezpečnost, ale posílilo názor Moskvy, že NATO je rozhodnuto je začlenit." Není divu, že bývalý velvyslanec USA při NATO Ivo Daalder označil rozhodnutí z roku 2008 za "kardinální hřích NATO".

Další kolo přišlo v letech 2013 a 2014. Rozhodnutí tehdejšího ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče odmítnout přístupovou dohodu vyjednanou s EU a přijmout lukrativnější nabídku Ruska vyvolalo Euromajdan, který nakonec vedl k jeho svržení. Představitelé USA se viditelně přiklonili na stranu protestujících a aktivně se podíleli na snahách vybrat Janukovyčova nástupce, čímž podpořili ruské obavy, že se jedná o barevnou revoluci. Pozoruhodné je, že si představitelé Evropy a Spojených států zřejmě nikdy nepoložili otázku, zda by Rusko mohlo mít proti tomuto konání námitky. V důsledku toho byli zaskočeni, když ruský prezident Vladimir Putin nařídil zabrání Krymu a podpořil ruskojazyčná separatistická hnutí ve východních provinciích Ukrajiny, čímž uvrhl zemi do zamrzlého konfliktu, který trvá dodnes.

Na Západě je běžné obhajovat rozšiřování NATO a svalovat vinu za ukrajinskou krizi pouze na Putina. Ruský vůdce si nezaslouží žádné sympatie, jak jasně ukazuje jeho represivní domácí politika, zjevná korupce, opakované lži a vražedné kampaně proti ruským exulantům, kteří pro jeho režim nepředstavují žádné nebezpečí. Rusko rovněž pošlapalo Budapešťské memorandum z roku 1994, které poskytlo Ukrajině bezpečnostní záruky výměnou za to, že se vzdá jaderného arzenálu, který zdědila po Sovětském svazu. Tyto a další kroky vyvolaly oprávněné obavy z ruských záměrů a nezákonné zabrání Krymu obrátilo ukrajinské a evropské veřejné mínění ostře proti Moskvě. Má-li Rusko zjevné důvody k obavám z rozšiřování NATO, jeho sousedé mají také dostatek důvodů k obavám z Ruska.

Za probíhající krizi okolo Ukrajiny však není odpovědný pouze Putin. Morální rozhořčení nad jeho činy nebo charakterem není žádnou strategií. Ani další a přísnější sankce ho pravděpodobně nepřimějí k tomu, aby se podvolil požadavkům Západu. Jakkoli to může být nepříjemné, Spojené státy a jejich spojenci musí uznat, že geopolitické uspořádání Ukrajiny je pro Rusko životně důležitým zájmem - zájmem, k jehož obraně je ochotno použít sílu - a to nikoli proto, že Putin je bezohledný autokrat s nostalgickou zálibou v sovětské minulosti. Velmocem není nikdy lhostejné, jaké geostrategické síly se nacházejí u jejich hranic, a Rusku by na politickém uspořádání Ukrajiny velmi záleželo, i kdyby byl v čele někdo jiný. Neochota USA a Evropy přijmout tuto základní realitu je hlavním důvodem, proč se svět dnes nachází v tomto zmatku.

Jak již bylo řečeno, Putin si tento problém ztížil tím, že se snaží vynutit si velké ústupky pod hrozbou použití vojenské síly. I kdyby jeho požadavky byly zcela rozumné (a některé z nich rozumné nejsou), Spojené státy a zbytek NATO mají dobrý důvod se jeho pokusu o vydírání bránit. Realismus vám opět pomůže pochopit proč: ve světě, kde je každý stát nakonec odkázán sám na sebe, může signál, že se můžete nechat vydírat, vydírajícího povzbudit k novým požadavkům.

Aby se tento problém obešel, musely by obě strany toto jednání změnit z jednání, které vypadá jako vydírání, na jednání, které vypadá spíše jako vzájemné škrtání. Logika je jednoduchá: Nechtěl bych ti dát něco, co chceš, pokud mi vyhrožuješ, protože to vytváří znepokojivý precedent a mohlo by tě to svádět k stupňování tvých požadavků. Ale mohl bych být ochoten dát ti něco, co chceš, kdybys souhlasil s tím, že mi dáš něco, co chci stejně tak já. Na takovém precedentu není nic špatného; je to vlastně základ všech dobrovolných ekonomických směn.

Zdá se, že Bidenova administrativa se o něco podobného pokouší, když navrhuje vzájemně výhodné dohody o rozmístění raket a dalších druhotných otázkách a snaží se smést ze stolu otázku budoucího rozšíření NATO. Nemyslím si, že tento přístup projde. Geopolitické uspořádání Ukrajiny je totiž pro Kreml životně důležitým zájmem a Rusko bude trvat na tom, aby získalo něco hmatatelného. Americký prezident Joe Biden již dal jasně najevo, že Spojené státy nepůjdou do války na obranu Ukrajiny, a ti, kdo si myslí, že by mohly a měly, zřejmě věří, že se stále nacházíme v unipolárním světě 90. let.

Pokud chtějí Spojené státy a NATO tuto situaci vyřešit diplomatickou cestou, budou muset učinit skutečné ústupky a možná nedostanou vše, co by si přály. Tato situace se mi nelíbí o nic víc než vám, ale to je cena, kterou je třeba zaplatit za nerozumné rozšiřování NATO.

Nejlepší nadějí na mírové řešení této nešťastné situace je, že si ukrajinský lid a jeho vůdci uvědomí, že boj Ruska a Západu o to, která strana nakonec získá věrnost Kyjeva, bude pro jejich zemi katastrofou. Ukrajina by měla převzít iniciativu a oznámit, že hodlá fungovat jako neutrální země, která se nepřipojí k žádné vojenské alianci. Měla by se formálně zavázat, že se nestane členem NATO ani nevstoupí do Ruskem vedené Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Stále by mohla svobodně obchodovat s jakoukoli zemí a přijímat investice z jakékoli země a měla by mít možnost svobodně si zvolit své vlastní vůdce bez vměšování zvenčí. Pokud by Kyjev učinil takový krok sám, pak by Spojené státy a jejich spojenci v NATO nemohli být obviněni, že podlehli ruskému vydírání.

Pro Ukrajince není ideální existovat jako neutrální stát v sousedství Ruska. Ale vzhledem k jejich geografické poloze je to nejlepší výsledek, který mohou reálně očekávat. Rozhodně je to mnohem lepší než situace, v níž se nacházejí nyní. Je třeba připomenout, že Ukrajina byla fakticky neutrální od roku 1992 až do roku 2008, kdy NATO pošetile oznámilo, že Ukrajina vstoupí do aliance. V žádném okamžiku tohoto období jí nehrozilo vážné riziko ruské invaze.

 

Celý článek v angličtině ZDE

 

 

 

 

2
Vytisknout
9652

Diskuse

Obsah vydání | 1. 2. 2022