Bez zvyšování daní se neobejdeme

1. 2. 2022

čas čtení 14 minut
Toto je přepis Rozhovoru Britských listů č. 463.


Bohumil Kartous:

Finanční politika současné vlády, budoucnost výdajů z veřejných rozpočtů, ale i příjmu veřejného rozpočtu. Jaká bude bilance veřejných zdrojů v České republice? To je téma, které budeme rozebírat s ekonomem z institutu CERGE-EI Filipem Pertoldem. Dobrý den.

Filip Pertold:

Dobrý den, díky za pozvání.

Bohumil Kartous:

Když si čteme programové prohlášení vlády, dozvídáme se, že vláda chce relativně hodně úspor.



Filip Pertold:

Programové prohlášení vlády je poměrně detailní v tom, kde vláda chce, dejme tomu, přidávat lidem, jaké daňové úlevy budou čerpat rodiny, případně jsou tam i zmíněna ta dvě procenta na sociálním pojištění.Z pozitivních věcí bych zmínil asi podporu částečných úvazků, ale je tam i spousta dalších jiných věcí, které chce vláda podporovat, učitelé, školství a tak dále.

Takže na téhle úrovni, komu přidat nebo řekněme snížit kde daně, odvody, je to prohlášení poměrně detailní. Na  straně příjmové se tváří, že daně zvyšovat nechce, maximálně to,  co tam je zmiňované,  jsou daňové úniky, což je vždycky taková floskule, která se objeví v každém prohlášení vlády. Ale jinak defakto daně zvyšovat nechce. A tak ještě zbývají úspory a tam taky nevidíme žádný konkrétní plán. Těch 80 miliard, které chce stát vláda uspořit tento rok, pořád zbývá. Dejme tomu řádově 75 miliard, o kterých nevíme vůbec nic. 

Bohumil Kartous:

Vy říkáte,  vláda by chtěla ušetřit osmdesát miliard. Neříká, jakým způsobem, a když se tedy nad tím zamyslíte z hlediska národohospodářského, jakým způsobem by šlo ušetřit osmdesát miliard, respektive snížit schodek státního rozpočtu o takovouhle částku?

Filip Pertold:

Během jednoho roku je to strašně obtížné. Musíme si uvědomit, že od roku 2019, kdy se výdaje výrazně zvýšily o stovky miliard,  defakto se zvýšily v oblastech, kde se strašně špatně šetří. Takže například výdaje za státního pojištěnce do zdravotnictví se zvýšily o 70 miliard. Asi těžce budete obhajovat nyní politicky nebo jakkoliv jinak, že si ty peníze zase vezmete nazpátek. Zvlášť v této době.

Pak máme desítky miliard nárůsty platů učitelů, tak tam vláda šetří v tom, že řekla, že bude navyšovat jenom o dvě procenta, ale pořád to nějaké navýšení je, pak máme nárůst sociálních dávek, což ale byl dominantní rodičovský příspěvek. Taky více než 30 miliard. Pak jsou tam důchody, které se zvýšily za poslední dva nebo tři roky výrazným způsobem. A více než inflace, taky to jsou desítky miliard navíc, ale těžko budete zpětně snižovat důchody. Naopak vláda bude mít problém v tom, že budeme muset dorovnávat vysokou inflaci, která zasahuje důchodce mnohem víc než normální obyvatele. Takže tam dokonce důchodci budou mít nárok na mimořádnou valorizaci důchodů.

Shrnul bych to: To, co narostlo od roku 2019 dominantně, to jsou věcí, na kterých se prakticky šetřit nedá. Naopak vládě teď chybí ty příjmy ze zdanění superhrubé mzdy, jejichž zrušení schválila předchozí vláda, ale za podpory ODS. To je teď řádově asi 110 miliard, které by vláda měla k dispozici tento rok, kdyby ta daňová reforma neproběhla tak, jak proběhla. Velmi těžce nyní vláda tyhle příjmy hledá.

Bohumil Kartous:

Takže se to zdá být, jak jsem říkal i v rozhovoru s sociologem Danielem Prokopem, výrazná nerovnice. Z hlediska těch proklamací, které vláda má, a skutečnosti, v jaké se nachází státní rozpočet.

Filip Pertold:

Ono je strašně snadné prohlašovat z poslaneckých lavic opozice, že vláda zbytečně utrácí a že je lehké někde ušetřit 80 miliard. Ale potom, když přijdete do vlády, tak zjistíte, že na úřednících tolik ušetřit nemůžete, že podstav je prakticky všude, nejen v soukromé sféře, ale i ve veřejné. To však neznamená, že by se v principu nedalo šetřit na státních výdajích. Jenom to nelze udělat ze dne na den a v rámci jednoho roku. Musí být potenciální šetření. Je tedy nutné vytvořit nějaké systémové změny fungování státní správy, fungování vězeňství, fungování obcí, a tak dále. To jsou systémové změny, které je potřeba promyslet. Je potřeba je zákonným způsobem ošetřit a  to nelze dělat ze dne na den.

Bohumil Kartous:

Jak si myslíte, že by si rozpočet po těch čtyřech letech mohl stát?

Filip Pertold:

Ty návrhy, které jsem zmiňoval, například redukce podpory finančních produktů, jako jsou hypotéky, spoření, stavební spoření, a tak dále, úspory ve vězeňství, kde máme obrovské množství vězňů na počet obyvatel, počet policistů a tak dále, to jsou moje návrhy. A v prohlášení vlády jsem to nikde nenašel. To je opravdu velmi hypotetická diskuze, kterou tady vedeme, protože k tomu pravděpodobně nikdy nedojde.

Podpora finančních produktů typu hypotéky a  stavebního spoření se blíží k nějakým pětatřiceti miliardám přibližně. To taky nelzezrušit ze dne na den. Tam jsou nějaké závazky do budoucna.

O těch 80 miliardách by se dalo mluvit v  horizontu čtyř-pěti let, ale musely by změny přijít okamžitě.

Bohužel já je v programovém prohlášení vlády nevidím. Vidím v tom programovém prohlášení jediné věci, které směřují k vyšším příjmům rozpočtu a jsou reálné, to je ta podpora částečných úvazků, což by mohlo vést, pokud by se to dobře udělalo, k vyšší zaměstnanosti, nevím, matek s dětmi, studentů, důchodců. Je tam také zmiňovaná podpora pracujících důchodců, což by se také veřejným rozpočtům mohlo vyplatit. To jsou věci, které by mohly přinést nějaké dodatečné příjmy, ale určitě ne v řádu vysokých desítek miliard.

Bohumil Kartous:


Jedno z těch opatření, které by mělo pravděpodobně zvýšit podíl zaměstnanosti mimo šedou ekonomiku, je v tom prohlášení zmiňovaná změna ve způsobu srážek ze mzdy u lidí, kteří jsou exekvovaní, což není jenom ekonomický problém. Je to i vleklý sociální problém.

Filip Pertold:

Určitě nějaká změna by tam bylo stála za to. Pokud mám správné informace, jak to nyní funguje, tak de facto, pokud jste v exekuci, si můžete vydělat maximálně x korun a cokoliv vyděláte nad těch x korun, tak to jde exekutorovi, nebo na umoření toho dluhu. Což je velmi nechytrý, hloupý nástroj, jak to designovat. A proto to samozřejmě motivuje lidi, aby opravdu vydělali pouze těch x korun a ani jednu korunu navíc a minimálně je to částečně vytlačuje do šedé ekonomiky a tam je určitě velký prostor ke zlepšení.

Nevím jak moc fiskálně bychom z toho mohli mít prospěch, asi by bylo třeba nějak to přesně propočítat a hlavně vymyslet ten systém tak, aby to, aby to fungovalo celkově. Přesto bych si troufl tvrdit, že  bez zvyšování daně se těžko budeme dostávat k nějakým vysokým desítkám miliard úspor, my bychom ptřebovali až spíš stovky miliard dodatečných příjmů, do rozpočtu.

Takže já si myslím, že dlouhodobě ke zvyšování daní dojde. Jestli to udělá tato vláda, to si tak úplně neodvažuju odhadnout, protože jsme začínali poměrně z nízké základny veřejného dluhu, takže ty nárůsty, ať jsou vysoké, jsou pořád v úrovni, náš veřejný dluh není tak katastrofální. Takže je docela dost možné, že ten Černý Petr padne až na tu další vládu. To nic nemění na tom mém prohlášení, že si myslím, že bez zvyšování daní se neobejdeme.

Bohumil Kartous:

Myslíte si, že je možné udržet ten stav, kdy byly sníženy velmi masivně částky odvodů, zdravotního a sociálního pojištění v rámci zrušení superhrubé mzdy?

Filip Pertold:

Tak ten hlavní dopad, to je zrušení zdanění superhrubé mzdy, byla na daň z příjmu. Určitě je to optimistické tvrzení, že se budou snižovat sociální odvody, to tam je. Myslím, že ty dva procentní body prohlášení vlády, že firmy budou odvádět za zaměstnance o dva procentní body nižší sociální pojištění, tak myslím, že k tomu určitě nedojde. Ostatně je tam napsána ta podmínka i v tom prohlášení, že se to stane jen, pokud bude konsolidace veřejných financí, což tak nevypadá, že by se k tomu dostávali.

To sociální a zdravotní pojištění, tam je vždycky velká snaha s tím nic nedělat, protože ty příjmy by se nahrazovaly velmi obtížně. Ale na druhou stranu je třeba si uvědomit, že to sociální a zdravotní pojištění nyní hraje dominantní roli ve zdanění práce. Zejména nízkopříjmové práce, což jsme zase u těch částečných úvazků, které jsou dušeny dominantně tím, že že tam jsou vysoké odvody na sociální a zdravotní a ti lidé, místo aby byli na částečných úvazcích, odcházejí na dohody o provedení práce, kde ty odvody nejsou. A  stát na tom tratí významným způsobem a také ti lidé jsou na tom hůře kariérně dlouhodobě, protože ta dépépéčka jsou přece jenom jednorázová záležitost. Takže tam si myslím, že by bylo potřeba právě sladit zdanění nízkých příjmů, mezi které patří částečné úvazky, s ostatními alternativními cestami, jako jsou DPP anebo OSVČ.

Bohumil Kartous:

Ještě se chci zeptat na jednu otázku takovou často řešenou a často odmítanou liberální částí české ekonomické obce, a to je větší míra progresivity ve zdanění a víme, že ty státy, které mají sociálně robustní konstrukci, tak většinou stojí právě na tomhle.

Filip Pertold:

Já se domnívám, že k progresivitě směřujeme, protože pokud uděláte slevy na částečné úvazky, tak defakto říkáte, že nízkopříjmová práce bude míň zdaněna, a tím pádem bude míň zdaněna relativně k vysokým příjmům. Zdarma se dostanete k progresivitě. Já myslím, že u progresivity je potřeba hledět na několik aspektů. Jednak aby nízké příjmy nebyly příliš zdaněny. Což znamená defakto příliš nízkou progresivitu, kdy je daňová zátěž rovnoměrně rozdělená mezi nízko vydělávající a středně vydělávající daňové poplatníky. A pokud máte stejnou daňovou sazbu, efektivní pro nízko vydělávající, tak tím je defakto motivujete k tomu, aby odešli z trhu práce nebo do šedé ekonomiky.

Takže nějaká míra progresivity je určitě dobrá. Nesmí se to s ní přehánět v tom smyslu, že zase nesmíte moc zdanit  každou další korunu na té opačné straně distribuce, to znamená u těch vysokopříjmových, protože když zdaníte až příliš vysokou sazbou vysokopříjmové lidi, tak zase vám budou odcházet jejich výdělky někam jinam, prostě se budou tomu vyhýbat nebo odejdou někam jinam, nebo budou transformovat peníze někam jinam nějakým způsobem, takže je potřeba to balancovat na obou stranách a řekl bych, že ta míra zdanění je nejvíc citlivá na těch koncích mzdového rozdělení, kdy musíte výrazným způsobem přemýšlet, jak zdanit příjem kolem minimální mzdy a zároveň nechcete moc zdanit ty velmi vysokopříjmové, aby vám zase utíkali někam jinam.

Takže ta míra progresivity může být daná různými parametry. Nemusí to být sazby. Může to být odpočet na poplatníka nebo sleva na poplatníka. Když je dostatečně vysoká, tak se defakto dostáváte do progresivního zdanění.

Nebo můžete dělat progresivitu přes sazby. Řekl bych, že v postupně se opouští ve světě s tím, že by byly sazby daně příliš progresivní. Opouští se to, aby vysokopříjmoví byli zatíženi příliš vysokou sazbou, ta jejich další koruna, ale zároveň se snaží tu daňové systémy najit cestu, jak ty nízkopříjmové příliš nedanit, aby neutíkali pryč. Takže jde o nějakou rozumnou balanci. Myslím si, že my nejsme moc dobře vybalancovaní v tom smyslu, že opravdu daníme hodně tu nízkopříjmovou práci a vytlačujeme ji do těch dépépéček nebo do šedé ekonomiky a tak dále a poměrně málo daníme ty vysokopříjmové, zvlášť když k tomu připočítáme strop na sociální pojištění, který je zhruba na desetinásobku minimální mzdy.

Bohumil Kartous:

No, uvidíme, je to každopádně nesnadný úkol, před kterým vláda stojí a budeme to sledovat jak s Filipem Pertoldem v těch následujících letech, tak i s vámi, vážení diváci Britských listů. Pro tentokrát se se všemi loučím a děkuji za pozornost a těším se příště.

 

0
Vytisknout
10192

Diskuse

Obsah vydání | 14. 2. 2022