Čekání na Putina: Ruská falešná válka se odehrává jako surrealistické divadlo
31. 1. 2022
Je nátlak muže v Kremlu na Ukrajinu mistrovským tahem, nebo posloužil jen k tomu, aby proti němu sjednotil rozhádaný Západ?
Čekání na invazi Ruska na Ukrajinu připomíná tak trochu čekání na Godota, píše Simon Tisdall. V tomto nervózním přepracování mistrovského díla Samuela Becketta je ruský vůdce Vladimir Putin vhodně obsazen do role neklidného Vladimíra, zatímco americký prezident Joe Biden je často podřimující Estragon v buřince.
Ústřední myšlenkou hry je, že tajemný Godot, očekávaný každým okamžikem, ve skutečnosti nikdy nepřijde. Poté, co Rusko minulý týden souhlasilo s tím, že bude pokračovat v jednání, mají občané Ukrajiny důvod doufat, že se krize ukáže jako srovnatelně prázdná událost - zvláštní Putinův příspěvek k divadlu absurdity.
Hraniční patová situace, která začala v listopadu, trvá už tak dlouho, že Biden, který věští, se domnívá, že Rusko "musí něco udělat". Tato pronikavá mystická analýza nemusí být nutně správná. Nikdo, snad ani Putin, neví, zda se "něco" stane dnes, příští měsíc, nebo se to nestane nikdy.
Pokračujeme-li v existencialistickém tématu, dokonce i o definici "invaze" se vedou nekonečné debaty. Biden předpokládá ruskou operaci v rozsahu evropské invaze Spojenců na konci druhé světové války. Mnozí analytici však očekávají, že jakýkoli útok bude rychlý, skrytý a asymetrický, s využitím speciálních jednotek, sabotáží a kybernetického boje, jako tomu bylo v Donbasu v roce 2014.
Zatímco tato lehce surrealistická hra na vyčkávání pokračuje, je možné a poučné zhodnotit, jaké škody již byly způsobeny - a kteří jednotlivci a země zatím ve falešné válce na Ukrajině vítězí či prohrávají.
Například Annalena Baerbocková, zbrusu nová německá ministryně zahraničí a spolušéfka zelených, má dosavadní válku dobře rozehranou. Bez ohledu na šovinistické úšklebky o její nezkušenosti a o jejím pohlaví dokázala přesvědčivě čelit svému mrzutému ruskému protějšku Sergeji Lavrovovi, když se nedávno setkali v Moskvě.
Naproti tomu její šéf, německý kancléř Olaf Scholz, prožívá mizerné časy. Jeho výmluvy ohledně toho, jaké protiruské sankce může Berlín podpořit, a blokování dodávek zbraní na Ukrajinu vyvolávají širší otázky o jeho kompetentnosti - i o německém vedení v Evropě.
Poté, co Scholz dlouho odolával americkému tlaku, aby zrušil zahájení provozu nedávno dokončeného baltský plynovodu Nord Stream 2 z Ruska, se minulý týden zdálo, že ustoupil. Pro méně populárního nástupce Angely Merkelové to byl ubohý začátek.
Francouz Emmanuel Macron, kterého na jaře čekají prezidentské volby, se snaží sladit svou vizi evropské "strategické autonomie" s realitou pokračující závislosti na NATO, a to za posměšků od Borise Johnsona.
"Nikdy se nevzdáme dialogu s Moskvou," prohlašuje Macron. Jeho budování mostů však opakovaně podkopává Putinova recidiva, symbolizovaná otrávením opozičního předáka Alexeje Navalného v roce 2020. Macron se nenechává odradit a nadále usiluje o "deeskalaci" a o "evropské řešení".
Nakolik je to však reálné? Putin trvá na jednání s USA, nikoli s EU, kterou pohrdá a kterou záměrně obchází. Minulý týden byly v Paříži konečně obnoveny rozhovory v tzv. normandském formátu. Ale Brusel, který sklouzává k bezvýznamnosti, je v nevyhlášené válce o Ukrajinu zatím velkým poraženým.
O NATO lze překvapivě říci pravý opak. Po loňském pokoření v Afghánistánu se pro třicetičlennou alianci psaly nekrology. Macron o ní slavně prohlásil, že je "mozkově mrtvá".
Nyní však NATO díky mistru strategie Putinovi zažívá mini-renesanci. "Frontové" východoevropské státy se vrhly pod jeho ochranný deštník a úspěšně žádají o více vojáků a zbraní. Znovu se hovoří o členství Finska a Švédska. Ještě nepravděpodobnější je, že Putinova nevyzpytatelnost podobná Beckettově změnila kalkulace Washingtonu, jak poznamenal analytik Paul Taylor.
"Putinovo velkolepé vystupování vtáhlo USA zpět hlouběji do evropské bezpečnosti, právě když se dva po sobě jdoucí američtí prezidenti snažili otočit strategické zaměření Washingtonu směrem k Číně," napsal Taylor. To je velké plus pro spojence Moskvy, prezidenta Si Ťin-pchinga, který má k Tchaj-wanu stejný vztah jako Putin k Ukrajině.
Drama se líbí i dalším autoritářským režimům. Mullahové v Íránu už nejsou pod žádným mezinárodním tlakem. A kdo ze západních lídrů se vůbec zajímá o útlak v Myanmaru, o chaos a hladomor v Jemenu nebo v Tigraji - nebo o obnovený teror Islámského státu v Sýrii a v Sahelu?
Nepravděpodobný ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, dříve potulný divadelník a komik, se vyhýbá buřince - ale v roli statečného smolaře hraje vůči zahraničnímu publiku dobře. Znepokojení nad korupcí v kyjevských úřadech, nad nedostatky v demokracii a ukrajinské neústupnosti v Donbasu nechává Liz Trussová, britská ministryně zahraničí, stranou. V její zjednodušené analýze jde o svobodu versus tyranii.
Johnsonova "ministryně zahraničí" Trussová, napodobitelka Margaret Thatcherové, neprožívá dobrou válku. Stejně jako její předchůdce Dominic Raab během odchodu amerických a britských vojáků z Afghánistánu v době vrcholící ukrajinské krize Trussová nyní utekla do Austrálie.
A co hlavní strůjce tohoto vleklého sporu? Americká odbornice na Rusko Fiona Hillová tvrdí, že Putin vítězí, aniž by jedinkrát vystřelil. "Dostal USA přesně tam, kde je chce mít," napsala Hillová. Jako "mistr nátlaku" prosazuje svůj celkový cíl, kterým je vypudit Ameriku z Evropy a opožděně tak pomstít porážku Sovětského svazu.
Možná. Je pravda, že Putinovi se podařilo přimět USA, aby se zaměřily na bezpečnostní zájmy Ruska, včetně budoucího rozmístění raket a vojenských cvičení NATO. Zatím bude pokračovat ve vojenském a diplomatickém tlaku, aby zjistil, jaké ústupky a úlevy může získat.
Washington však nebude souhlasit se zákazem vstupu Ukrajiny do NATO ani s likvidací evropských bezpečnostních struktur po skončení studené války a Putin to jistě ví. Jeho agresivní taktika sjednotila rozhádané západní demokracie a utužila opozici vůči jeho režimu.
Zatímco přihlížející svět čeká na Putina, Biden mu vyhrožuje osobními sankcemi. Jako noční zloděj, který se rozhlíží, co by mohl ukořistit, dělá ruský vůdce ze sebe a své země na světové scéně vyvrhele. Válka nebo neválka, skutečná nebo imaginární, to vypadá jako porážka.
Podrobnosti v angličtině ZDE
Diskuse