Ukrajina: Skutečně Rusko "nemá dost vojáků"?

30. 1. 2022 / Karel Dolejší

Pro začátek uvedu pár čísel, jen kvůli srovnání.

V roce 2003 během invaze do Iráku měla Američany vedená "koalice ochotných" ve zbrani 309 000 mužů, kdežto Irák 375 000. Během počáteční fáze války ještě Saddám Husajn stihl v televizi podotknout, že ani zdaleka nemobilizoval všechny zálohy. Tyto papírové rezervy mu však už nebyly nic platné.

Nikdo ovšem netvrdil, že by "koalice ochotných" neměla dost vojáků k porážce početnější Saddámovy armády. A to hned z několika důvodů. Za prvé, útočník se mohl opřít o drtivou převahu v informační oblasti a v systémech řízení a velení. Za druhé, vytvořil si stejně drtivou převahu v letectvu. Za třetí, zdaleka ne všechny irácké jednotky byly srovnatelně mobilní jako ty, s nimiž měly bojovat, a ani ty mobilní vyzbrojené zejména podřadnými exportními verzemi sovětské obrněné bojové techniky nebyly zvyklé vést moderní manévrový boj. A za čtvrté, počáteční letecké údery na klíčové komunikační uzly a infrastrukturu, na velitelské kapacity atd. způsobily, že značná část iráckých sil byla od počátku války bojově neefektivních a nebylo možno ji nasadit tam, kde by byly třeba.

Klasická operační floskule uvádí, že není nutně třeba mít nad protivníkem celkovou početní převahu, ale je nutno dosáhnout početní převahy na rozhodujících směrech. Sovětské operační umění, na které ruské ozbrojené síly stále navazují, nepočítá s nějakým "symetrickým" postupem na celé frontě jako za dob, kdy velel Stalin. Na některých směrech má být ponechána jen tenká clona a posilovány jen ty jednotky, kterým se podaří prorazit. Když má tedy Rusko momentálně u ukrajinské hranice o něco méně příslušníků ozbrojeného personálu než Ukrajinci (zhruba 150 000 : 200 000), nic to samo o sobě nedokazuje.

Rusko disponuje nejméně desetkrát silnějším letectvem než Ukrajina a kromě toho přisunulo do ukrajinského pohraničí také desítky odpalovacích zařízení pseudobalistického raketového systému Iskander-M s oficiálně přiznaným dosahem 400 km. Iskandery mohou například zničit všechny mosty přes Dněpr a odříznout tak bránící se ukrajinské jednotky na levobřežní Ukrajině, zasahovat velitelská centra a další bodové cíle. Ruské letectvo má ale k dispozici i zhruba stejně přesně naváděnou munici jako americké v roce 2003, takže není odkázáno na to, co zvládnou raketová vojska. Příhraniční oblasti až do hloubky 90 km mohou být navíc plošně zničeny ruskými salvovými raketomety. Kromě toho Rusové disponují početnými výkonnými rušičkami na úrovni, jaké Američané nedosáhli během invaze do Iráku, ale zřejmě ani dodnes. Principiálně by byli schopni jimi odříznout Ukrajinu od vnějšího světa.

Ukrajinští vojáci v Donbasu již mají částečně zkušenosti s tím, co znamená nepřátelská převaha v elektronickém boji. Kdo promluví do vysílačky, zjistí, že signál je ruskou stranou rušen. Kromě toho je ale také záhy zaměřen a stane se zpravidla terčem útoku buď prostřednictvím tzv. "vyzbrojeného dronu", nebo dělostřelecké palby. Ve statické válce v Donbasu se tohle řešilo technologií z 1. světové války - klasickým linkovým polním telefonem, který běžně rušit nelze. V manévrovém boji ovšem není možno řídit operace sovětskými polními telefony TA-57. A kurýr na motocyklu disponuje poněkud nižší rychlostí než elektromagnetické záření. 

Útočník, jehož systém spojení, řízení a velení zůstal intaktní, se tak pohodlně dostane dovnitř toho, čemu John Boyd říkával smyčka OODA (pozorování - orientace - rozhodnutí - akce). Obránce proto bude mít vždycky výrazné zpoždění. Navíc ukrajinský velitel má sice možná bojové zkušenosti, ale 97 % jich pochází ze statického konfliktu v Donbasu. Není vycvičen k rychlému samostatnému rozhodování pod tlakem neustále se měnící situace. Američané mohli stihnout vycvičit kvalitní ukrajinské poddůstojníky, ale kompletně přeškolit důstojníky sotva. Na to nezbyl čas. A v některých individuálních případech by to zřejmě ani nešlo. Starého psa atd.

Možných scénářů útoku je mnoho. V tom nejextrémnějším by Rusko ostřelovalo ukrajinské území po celé dny až týdny přesnou municí pro palbu na dálku, zatímco na hranicích by stály pozemní jednotky v čistě obranném postavení s cílem zachytit ukrajinskou odvetu. Až by ukrajinská armáda a infrastruktura byly roztřískány na kusy, zvládly by okupaci nějakého omezeného území i dva podřadné armádní sbory tzv. separatistů z Donbasu. V plochém a otevřeném terénu na východním břehu Dněpru by proti nim zvládl vést partyzánskou válku leda vojenský génius řádu Nestora Machna. Nejsem si jist, kolik takových má dnes Ukrajina k dispozici.

V méně extrémním případě s maximálními územními ambicemi by Rusové přesnou municí více šetřili a po zničení hlavních cílů by provedli obchvat ukrajinských jednotek za Dněprem plus obklíčení Kyjeva, plus případně obojživelný výsadek u Oděsy (proč by jinak stahovali do Středomoří výsadková plavidla ze Severního a Baltského moře?). Okupovány by byly jen ty části ukrajinského území, které by si Moskva chtěla definitivně ponechat, nebo za jejichž vrácení by od vichystického režimu v Kyjevě žádala ústavní změny. K okupaci mohou posloužit jednotky Rosgvardije, ale své bandy nabídl třeba i čečenský diktátor Kadyrov.

Mezi těmito dvěma krajními scénáři je ovšem ještě řada jiných, sepsaných podle okamžitých rozhodnutí Kremlu, aktuálního vývoje na bojišti a dalších okolností.

Tvrzení, že Rusko "nemá dost vojáků", je směšné, víme-li, že v Rusku probíhá mobilizace a masivní přesuny z Východního vojenského okruhu a během 2-3 týdnů může stát na ukrajinské hranici nikoliv současných cca 150 000 vojáků, ale třeba 300 000.

Vidíme přísun logistiky včetně pověstných "naftovodů" pro ofenzívní operace obrněných jednotek, do výcvikových prostorů v příhraničí dále začali přivážet zásoby krve, s běžnou trvanlivostí 42 dní. Nevíme momentálně, jak to bude se zapojením 76. vzdušně výsadkové divize, ale tuto vysoce mobilní jednotku může ruské velení klidně ponechat ve strategické záloze.

V závislosti na zvoleném scénáři by ruské útočné operace mohli začít třeba hned pozítří. Nebo například až po olympiádě. 

***

Ruská ekonomika je kvůli hrozící válce v děsivém stavu - to ale ještě není nic proti situaci, v níž se nachází ukrajinské hospodářství. Tomu reálně hrozí, že se bez rozsáhlé mezinárodní finanční pomoci zhroutí dokonce dříve, než se země případně stane terčem útoku. (Také by to mohl být zamýšlený scénář...).

A zatímco ruští oligarchové jsou "zkroceni" a na politiku mají minimální vliv, u ukrajinských je tomu docela jinak. Rozsáhlé ekonomické ztráty po delší dobu je mohou postavit proti prozápadnímu kurzu vlády.

Pokud prezident Zelenskyj a spol. tvrdošíjně odmítají vidět reálný rozsah ruských válečných příprav, zpochybňují počty přisunutých jednotek atd., je to motivováno především obavami, že by se prozápadní režim v Kyjevě mohl kvůli útěku investorů, pojišťoven a zajišťoven obávajících se války zhroutit ještě dávno před začátkem nové ruské invaze.