Zareaguje vláda tentokrát skutečně uvážlivě, nebo udělá z povodní problém někoho jiného?

Každá voda steče dolů

19. 9. 2024 / Matěj Metelec

čas čtení 3 minuty
Povodně, které se prohnaly Českem, spláchly mimo jiné představu o „vyrovnaném“ (ve skutečnosti jen méně deficitním) rozpočtu. Stát se bude nevyhnutelně muset na obnově po velké vodě podílet a vláda podle všeho aktuálně stojí před úkolem najít nemalé prostředky už v letošním roce. Ve střednědobém výhledu by se však nemělo jednat jen o obnovu měst a obcí, ale také o promyšlenou přípravu na případné další živelní katastrofy. Těch se v důsledku klimatické změny totiž dříve či později dočkáme znovu. Jestli po povodních v roce 1997 došlo k akceleraci v přípravě integrovaného záchranného systému, ty letošní by se mohly stát impulsem k tomu, brát dopady klimatické krize na české území vážně. 

Představa, že by se podobně katastrofické povodně opakovala každý rok, je pochopitelně (nejen pro zasažené) děsivá, ale zkusme se jí na chvíli poddat. Co bychom v takové situaci byli nuceni dělat? Stručně řečeno, pokusit se na tuto situaci adaptovat. Ať už by to znamenalo větší regulaci vodních toků, proměny krajiny, aby dokázala zadržet více vody, nebo dokonce přesuny některých lidských sídel do bezpečnějších zón. Kdyby se dramatické záběry zatopených měst opakovaly s koncem léta s železnou pravidelností každým rokem, vyžádaly by si zásadní změny v našem celkovém přístupu k přírodním podmínkám. Investovat miliardy do obnovy zničené infrastruktury, která bude příští rok opět zničena, by nedávalo sebemenší smysl.

V ideálním světě bychom nemuseli čekat na to, až se české vodní toky budou rozlévat s pravidelností afrického Nilu – naši volení zástupci by už dávno pochopili závažnost situace a začali uvážlivě investovat do adaptačních strategií. V Česku je ovšem s uvážlivostí tradičně problém. Ačkoli krátkodechost, obavy z nadcházejících voleb a podbízení se vlastnímu voličskému táboru patří k všeobecným průvodním neduhům demokracie, u nás jako by se stále politika nedokázala vymanit z perspektiv devadesátých let. Dobře je to vidět na přístupu ke školství a reformě důchodů. 

Žádná vláda samozřejmě nemůže prohlásit, že prahne po tom, aby naše země zaostávala, ale stejně tak se zatím žádná se neodhodlala k masivním investicím do školství, které by byly nejlepší zárukou toho, že se tak nestane. A když už se, jako ta současná, odhodlá řešit problém stárnutí populace posouváním hranice odchodu do důchodu, neřeší, zda by na toto rozhodnutí neměla být navázaná řada dalších opatření od dostupné a kvalitní zdravotní péče k pracovní legislativě, která zajistí zaměstnatelnost starých lidí (jako to funguje například v Japonsku).

Velmi rád bych se mýlil, ale obávám se, že spíše než uvážlivost lze i nyní očekávat, že vláda, podobně jako jiné naše vlády (možná většina), si řekne, že každá voda nakonec steče dolů, a není třeba se kvůli tomu pouštět do nějakých hurá akcí. Miliardy na obnovu se se skřípěním zubů schválí, ale řešení adaptace na nový klimatický režim se prozatím odloží, podobně jako podfinancovanost českého školství a problémy vyvolané stárnutím populace, na vhodnější dobu. Ta, jak už to tak bývá, ale nenastane dřív, než bude (zase) pozdě.

1
Vytisknout
3007

Diskuse

Obsah vydání | 23. 9. 2024