Íránci obracejí svůj hněv dovnitř. Režim je zřejmě křehký

25. 5. 2018

čas čtení 6 minut
Sílící ekonomické potíže pohánějí vytrvalé nepokoje v Íránu, které se nyní vyznačují stávkami po celé zemi a protirežimním sentimentem, napsali Richard Charles Baffa a Nathan Vest pro RAND Corporation. Nové sankce plynoucí z rozhodnutí prezidenta Trumpa odstoupit od jaderné dohody mohou vyhrotit již tak složité ekonomické podmínky.


Možná nastal čas vyvinout na režim maximální tlak ve snaze přivést Teherán zpět k jednacímu stolu.

V prosinci a lednu po celém Íránu vypukly demonstrace. Začaly v Mašchadu kvůli rostoucím cenám a celkově špatnému stavu ekonomiky, ale rychle se rozšířily po celé zemi, přičemž se demonstranti stále více soustřeďují svůj hněv na klerikální režim.

Protesty pokračovaly, když dělníci provedly stovky stávek po celé zemi, od Teheránu a Tabrízu na severu přes Isfahán a Jazd v centru až k Ahvazu na jihu. Nespokojenost je ekonomická i politická, sahá od nevyplacených mezd a masivních výluk přes etnickou marginalizaci až k režimní cenzuře.

Mnohé z probíhajících protestů jsou taženy věřícími Íránci z dělnických vrstev, kteří až dosud tvořili základnu režimní podpory.

Jaderná dohoda měla údajně uvolnit mezinárodní izolaci Íránu a stimulovat zahraniční investice, ale korupce, špatné řízení ekonomiky, problematický právní rámec a probíhající americké cílené sankce omezily zájem mezinárodního byznysu.

Íránská ekonomika je stále křehčí, což je způsobeno částečně měnovou krizí v důsledku neschopnosti přilákat do země větší banky. Nezaměstnanost a inflace jsou vysoké, bankovní sektor je slabý a mnoho íránských firem, zejména ty zapojené do importu a exportu, má problém fungovat.

Navíc nové drakonické sankce vyostří ekonomické potíže v důsledku omezení zahraničních investic a omezení schopnosti Íránu exportovat ropu. Hlavní firmy jako Boeing, Airbus, Total a Siemens daly najevo, že monitorují situaci, ale téměř jistě dodrží nové americké sankce.

Zatímco trvající nepokoje jsou z velké části vyvolány ekonomickými potížemi, protestující zaměřili svůj hněv na vládnoucí elitu, což uvrhlo režim do legitimizační krize.

Pokřiky a hesla stávkujících dělníků, jako "Pryč s Chameneím" a "Islámská republika, už ne, už ne" ukazují, že hněv se stále více zaměřuje proti nejvyššímu vůdci ajatolláhu Chameneímu a vládnoucímu islámskému řádu.

Je hodno zaznamenání, že protestující volali "nezávislost, svoboda, íránská republika", což je paralela s populárním revolučním sloganem let 1978-1979, "nezávislost, svoboda, islámská republika". Prominentní výměna islámského za íránské zdůrazňuje rostoucí nespokojenost s teokratickou vládou.

Toxická směs sankcí a protirežimního sentimentu pohání probíhající nepokoje, stupňuje tlak na režim, který nedokázal splnit své sliby ohledně zlepšení ekonomické situace. Klerikální režim je tedy stále zranitelnější.

Stávky zaměstnanců a nepokoje byly znakem předrevoluční periody. Zejména dělníci v ropném průmyslu sehráli klíčovou roli při svržení šáha.

Desetitisíce zaměstnanců na ropných polích v jihozápadním Íránu a v rafinériích, distribučních centrech a v kancelářích větších měst začali stávkovat v září 1978 a nepokoje pokračovaly do února 1979, přičemž stát v zásadě ochromily.

Nepochybně u vědomí hrozby pro režim prezident Hasan Rúhání prohlásil, že Írán bude dál dodržovat jadernou dohodu, pokud jeho zájmy budou chráněny a dalších pět signatářů - Británie, Francie, Německo, Rusko a Čína - udělají totéž.

Teherán za tímto účelem zahájil vyjednávání, aby si zajistil dohodu. Jeho cílem je vyhnout se dalšímu kolu široce založených, drakonických ekonomických sankcí a izolovat Spojené státy od jejich evropských partnerů.

Nicméně klíčoví jsou tři evropští signatáři jaderné dohody. Trumpova administrativa může zahájit koordinovanou diplomatickou kampaň zaměřenou na získání podpory pro nové sankce a přinucení Teheránu k novému kolu jednání.

Jakýkoliv nový rámec by zahrnul témata vyvolávající sdílené obavy, zejména omezení íránského raketového programu, zajištění přístupu inspektorů k vojenským zařízením a íránskou škodlivou a destabilizující aktivitu v regionu. Nicméně takové body jako eliminace ustanovení ohledně časového limitu pro omezení jaderného programu bude obtížnější překonat.

Nicméně s ohledem na ekonomickou a politickou zranitelnost íránského režimu by tento nový tlak měl být dobře načasován a má potenciál přinutit Írán k návratu k jednacímu stolu.

Teherán byl neoblomný ohledně postoje, že nebude znova jednat o jaderné dohodě, ale koordinovaný tlak USA a evropských spojenců může přinutit Írán k vyjednání nové dohody.

Jde nicméně o vysoce rizikovou strategii, která zasluhuje opatrnost. Vhled do vnitřní situace v Íránu je omezený a zůstává nejasné, k čemu by nový tlak mohl vést. Obnovení drakonických sankcí by se mohlo vymstít, posílit protiamerický sentiment a zvýšit podporu režimu.

Navíc by nové sankce mohly vést Teherán k opuštění dohody a rychlému nastartování jaderného programu, se všemi riziky, která to může přinést.

Konečně maximální tlak by mohl vést ke kolapsu režimu. Je hazardní předvídat pád kteréhokoliv režimu a islámská republika může počítat s robustními bezpečnostními organizacemi, včetně Revolučních gard, které přinejmenším až dosud zůstávají loajální.

Bezpečnostní síly sehrají ve stabilitě režimu hlavní roli. Nicméně režim vypadá křehce a situace se může změnit prakticky bez varování.

Změna režimu je nepředvídatelný podnik, jak ukázal Irák v roce 2003. Spojené státy by se raději měly připravit na výrazné nepokoje a potenciální zhroucení režimu, které, pokud nebude zvládnuto, může vystupňovat nestabilitu na již tak chaotickém Blízkém východě.

 

Celý text v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
9344

Diskuse

Obsah vydání | 29. 5. 2018