Soud nad českou cestou?

28. 11. 2019 / Daniel Veselý

Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous

Česká televize u příležitosti 30. výročí sametové revoluce odvysílala snímek Roberta Sedláčka Soud nad českou cestou, jakýsi metaforický tribunál nad námi všemi, zda jsme dostáli ideálům sametové revoluce. Už tato otázka ale zavání kýčem. Nechci Sedláčkův film hodnotit po řemeslné stránce, to je v tuhle chvíli vedlejší. Klíčové je poslání snímku: Ideály sametové revoluce, byť s odřenýma ušima, jsme vyjma jednoho (životní prostředí) naplnili. Můžeme být tedy rádi, protože se nemáme za co stydět. Češi jsou sice hluboce rozdělený, ale vesměs spokojený národ, jen neusnout na vavřínech.


Nevím, zda Robert Sedláček hovoří o téže zemi jako já - to snad nemůže být současná Česká republika. Vždyť impotence předchozích tradičních vlád znásobená neoliberálními škrty přímo vedla k vytvoření populistické vlády, v jejímž čele stojí oligarcha, který aspiruje na kriminál. Tento kabinet na to však na rozdíl od svých demokratických předchůdců jde od lesa: neprovádí masivní a nesmyslné škrty, ale tu nebo onde upustí chlup, a zároveň ukáže na domnělé nepřátele, kteří jsou na tom ještě hůře než my a slíbí nám před nimi ochranu. Kaczyński je mistr v tomto oboru. Jen stěží tu může existovat společnost, jež by stála na ideálech sametové revoluce, když se tu handrkujeme o přijetí několika válečných sirotků. V čele státu stojí politikové stavící se na zadní před dětskými uprchlíky - toť výsledek třicetiletých demokratizačních snah. Jsme laciná montovna s předraženým a nedostupným bydlením. Apatie, xenofobie, frustrace a bezohlednost jsou pilíři, na nichž vrávorá česká společnost po 30 letech demokratického vývoje. Některé z požadavků sametové revoluce, jež zazněly v prvních dnech revoluce, jsou pro dnešní establishment naprosto nepřijatelné. Nebo si snad někdo dokáže představit, že by se na chodu společnosti podílela široká veřejnost, která je dnes do značné míry apatická, vyhořelá a stažená do sebe?

Soud nad českou cestou má být naším zpytujícím zrcadlem, kde vše nakonec dobře dopadne. Žaloba skvěle ztvárněná Gabrielou Míčovou obvinila celou Českou republiku z toho, že se jí nepodařilo naplnit ideály sametu. Třebaže přiznává největší díl viny na dnešním žalostném stavu mocným, žaloba všech polistopadových vlád by po mém soudu vypadala reálněji. Proč žalobu směřovat k abstrakci; pojďme ke konkrétním viníkům. A že jich není málo. Dobře připravená žaloba se tak minula cílem, když nepostavila před tribunál všechny ty klause, tykače, bakaly apod., ale poněkud alibisticky nás všechny. Tedy i ty, kdo nemají na správu věcí veřejných žádný vliv.

Můžeme ocenit, že před soudem jsou přetřásány chronické neduhy české společnosti, jež byly tak dlouho ignorovány nebo bagatelizovány, jako jsou daňové úniky, exekuce, nízké mzdy, podfinancované regiony, špatně fungující školství v podání svědka obžaloby Boba Kartouse, vyloučené lokality, pracující chudoba apod. Je to otřesná vizitka a ohromný volební potenciál pro mazané manipulátory a populisty. Tato opomíjená témata konečně nalezla odezvu také v České televizi. Obhajoba ovšem předvolává alibistické svědky, jako je neoliberální ekonom Lukáš Kovanda, jejichž jediným úkolem je vykreslit polistopadovou reformaci výhradně ve světlých barvách.  

Vzývání zesnulého Václava Havla coby nezpochybnitelné autority, osvobozující verdikt soudu a optimistický konec snímku jsou kýčovitým obrazem nás samých. Výroky Václava Havla v závěrečné řeči cituje jak obžaloba, tak obhajoba. Vytváření mýtických obrazů je pro nás typické. Ruku na srdce: kolik lidí dnes bere Václava Havla jako nezpochybnitelnou morální autoritu, o niž by opřelo svůj úsudek? Václav Havel měl být již dávno podroben kritické retrospekci, aby nebyl v české kultuře a obecně ve veřejném prostoru vykreslován jako svatý na obrázku. Naprosté morální rozpory a selhání prvního polistopadového prezidenta už dávno měly být součástí veřejného diskurzu. My se ale stále ještě hanbíme. Podívejme se, jak k historii své země přistupuje polský režisér Wojciech Smarzowski v brilantním snímku Volyň.

0
Vytisknout
3955

Diskuse

Obsah vydání | 3. 12. 2019