Překvapivá smrt íránského generála v Iráku není závěrečnou „tečkou za tím, čím se stala pro USA vytčeným (a dosaženým) cílem“

5. 1. 2020 / Miloš Dokulil

 


I když je čas zřejmě nevratný, ne že by se historické události odvíjely v obecně shodných hodnotících celkových závěrech. Aby nebylo proč se k nim vracet. Takže co je pro jednu stranu diskutovaného sporu jakousi momentální „tečkou“ za jeho stávajícím průběhem, pro druhou stranu jde zřejmě o závažnou provokaci, která si žádá svrchovaně ráznou (a taky zničující) odpověď. Zvláště když navíc přitom tekla krev. A když usmrcení gen. Kásema Solejmáního americkou raketou lze považovat za možnou eskalaci napětí na Blízkém východě.

 

Napětí? Mezi kým a kým? Jenom mezi Íránem a Spojenými státy? Jde tu přitom o relativně „nové“ vojensky prezentované napětí? Přitom lokalizované jen do okolí Perského zálivu? (Ačkoliv v Iráku je taky třeba zrovna Česká republika „na ráně“ svými vojáky, kteří jsou tam dislokováni jako „pedagogové“ pro tamní vojenské síly. A nemluvě hned o možná problematickém nedávném zásahu Íránu v mezinárodních vodách vůči jedné britské lodi. A rovněž pomlčme o již dříve naplánovaných společných manévrech Íránu, Ruska a Číny? Přičemž ne že by ty tři zrovna jmenované státy tradičně prezentovaly podobné zájmy i politiku?)

Pochopitelně na naší zeměkouli se politické, hospodářské, civilizační aj. děje odehrávají někdy v překvapivých souvislostech a potom často s ještě překvapivějšími důsledky. Před sto lety měl svět za sebou první světovou válku, která při svém vypuknutí vypadala jen jako „lokální spor na Balkáně“, který snad ani nemůže trvat déle jako dva tři měsíce. Ne že by s podobnou pověstí nového „lokálního“ uspořádání měla do 20 let vypuknout dokonce ještě pustošivější světová válka „druhá“. Přes čtyři desítky let nato trvala tzv. „studená válka“. (Po Velké Británii hegemonem onoho času byly USA spolu s SSSR, a to jako bývalí spojenci z 2. světové války. Řada lokálních válek v oné době někdy končila až za několik let, ne-li teprve po několika desetiletích ustavičných krvavých bojů, s nemalými ztrátami též na civilních obětech, na kulturních hodnotách, na majetku i na ekonomickém rozvoji.)

Svět má sice nyní významné mezinárodní organizace k udržení poměrů jakž takž bez ještě větších obětí. Ale ne že by všude převládala mírová pohoda a demokratické zřízení. A ne že by v některých zemích neprobíhala občanská válka nebo v nich nepanoval již dlouho trvající neklid provázený třeba i vyháněním obyvatelstva z jejich domovů nebo terorismem. Především k tomu dochází v zemích Asie, Afriky a Latinské Ameriky.

V naší současnosti teď v některých zemích náhodou již došlo k soudnímu postihu zkorumpovaných politiků. (Nezamlčme si, že takové soudy v ČR probíhají mnohdy velmi zdlouhavě!) Ale mnohá závažná opatření nedokážeme „dotáhnout“ k praktickým činům. Nezapomínejme třeba na „klimatickou krizi“. Je tu rovněž trestuhodně probíhající likvidace deštných pralesů v Brazílii… Anebo nedávno opakované tvrzení prezidenta Trumpa, že USA nebudou považovat pařížské ujednání o klimatu (z roku 2015) pro sebe za závazné.

Ne na posledním místě v té zrovna dotčené tématice je těžba ropy. Jde o nenávratně spotřebovávanou surovinu výrazně se podílející na tom zhoršování životního ovzduší (a která by mohla v chemickém průmyslu zítřka nemálo chybět). Mezi největší producenty ropy patří USA, Saudská Arábie a Rusko; „druhou ligou“ jsou Kanada, Írán, Irák a Spojené arabské emiráty. „Větší polovinu“ zrovna vyjmenovaných teritorií tvoří islámské země (s převažujícím sunnitským zaměřením; naopak Írán je výrazněji šíitský). Přitom stoupenci různých směrů islámské víry se dosud nedokážou vzájemně tolerovat. (Ne že by neměla své problémy s muslimy rovněž Čína, jako současně jeden ze zítřejších hegemonů tohoto proměnlivého světa.) — V poměrně nedávné době usiloval o praktickou obnovu původního islámského dědictví – v rámci sunnitské tradice – Abú Bakr al-Baghdádí. Mínil politiku podřídit náboženským zřetelům. Okupací ropných území získal prostředky na nákup zbraní a pokusil se založit tzv. Islámský stát. (Byl ve svém tajném úkrytu zabit Američany 26. října 2019. Událost proběhla mimo muslimský svět s většinově neskrývaným uvolněním politické atmosféry.)

Ne že by se sporné strany ve shora titulkem zmíněném případě evidentně chystaly sejít k mírovému urovnání té nesmírně citlivé záležitosti. Nikdo si ovšem netroufá předvídat, jakou kartu vytáhne do konfrontace Írán, když jeho aktiva se stále tak významně opírají především o vývoz ropy a přitom je teď smrtí jedné ze svých nejvýznamnějších osobností nemálo zasažen na své prestiži. (USA by se rozhodně neměly spolehnout jen na to, že zatím za kariérou jednoho z nejvýznamnějších mužů Íránu udělaly shora zmíněnou „tečku“. Lze-li vůbec s chladnou hlavou předejít tvrdé konfrontaci, když je v té závažné situaci v sázce i hrdost národa, víry i státu.)


0
Vytisknout
2574

Diskuse

Obsah vydání | 7. 1. 2020