Útok na Sulejmáního odporuje ústavě Spojených států amerických

6. 1. 2020

čas čtení 6 minut
Pokud Kongres nedokáže účinně reagovat, ústavní řád bude nenapravitelně poškozen a prezidentovi zůstane nekontrolovaná pravomoc sám zavést zemi do války - kdekoliv, kdykoliv, z libovolného důvodu, píše profesorka mezinárodního práva na Yale Law School Oona A. Hathawayová.


Útok bezpilotního prostředku, který zabil generálmajora Kásima Sulejmáního, lídra jednotek Kuds Sboru islámských revolučních gard, vyvolává mnoho právních otázek, ale jedna z nich je nejdůležitější - přinejmenším z hlediska amerického ústavního řádu. Jde o otázku, zda prezident Donald Trump nařídil útok bez toho, aby informoval vedení Kongresu, přičemž obešel zásadní roli Kongresu při zahájení války. Pokud Kongres nedokáže účinně reagovat, ústavní řád bude nenapravitelně poškozen a prezidentovi zůstane nekontrolovaná pravomoc sám zavést zemi do války - kdekoliv, kdykoliv, z libovolného důvodu.

Jak vyplývá takřka z každého popisu zabití Sulejmáního, tento muž byl zodpovědný za smrt tisíců lidí, včetně stovek Američanů. Sulejmání byl hlavním architektem úspěšného íránského vzestupu na Blízkém východě - jak prostřednictvím přímých akcí, tak prostřednictvím sítě povstaleckých proxies, kteří vyvolali konflikty v celém regionu. Prezidenti před Trumpem se nicméně zdrželi akce proti Sulejmánímu, protože dospěli k závěru, že udělat takovou věc znamená vyvolat válku s Íránem a poštvat jeho proxies proti Američanům a jejich spojencům.

Jejich právníci také takřka jistě radili, že by taková akce byla ilegální. Jakákoliv významnější vojenská akce vyžaduje legální autoritu podle vnitrostátního i mezinárodního práva. Normálně by státní zákon vyžadoval, aby prezident usiloval o souhlas Kongresu, obyčejně prostřednictvím zákona schvalujícího použití vojenské síly (koneckonců, ústava dává pravomoc "vyhlásit válku" Kongresu, nikoliv prezidentovi). Mezinárodní právo by také vyžadovalo, aby usiloval o schválení Bezpečnostní radou OSN, než se uchýlí k použití síly, pokud cílový stát nesouhlasí (což neudělal), nebo akce není kvalifikována jako výslovná, ale úzce pojatá výjimka kvůli sebeobraně. Trump neusiloval o souhlas ani na jednom fóru.

Poradce pro národní bezpečnost Robert O´Brien řekl novinářům, že zabití bylo oprávněné podle zákona z roku 2002 Authorization for Use of Military Force Against Iraq. Ten byl schválen, aby umožnil prezidentovi jednat vůči hrozbám představovaným Irákem. Zaštítit se tímto zákonem by vyžadovalo závěr, že hrozba ze strany Sulejmáního, představitele íránské vlády, byla představována Irákem. Jinými slovy, spoléhání na tento zákon je stejně dobré jako připustit, že neexistuje právní základ k útoku.

(Použití zmíněného zákona by zřejmě vyžadovalo pouze důkaz, že Írán prostřednictvím Sulejmáního řídil irácké milice po celý rok 2019 opakovaně útočící na americké cíle, zatímco proíránská vláda Iráku útočníky kryla - tj. že "irácká" hrozba pochází fakticky z Íránu. Takových důkazů je ovšem k dispozici více než dost. Spíše jde o to, že zákon typu Authorization for Use of Military Force Against Iraq už měl být dávno zrušen - pozn. KD.)

Někteří experti poukazují na prohlášení poradců ministerstva spravedlnosti naznačující, že prezident má širší možnost jednat samostatně, mimo případy naléhavé sebeobrany. Ale tato prohlášení je třeba číst v kontextu. Nebyla vydána nestrannými soudci, ale právníky pracujícími pro prezidenta. Takže nepřekvapivě předkládají velmi široké čtení jednostranné prezidentské pravomoci. Obamova administrativa předložila názory, které nabízejí pochybná tvrzení ohledně prezidentské pravomoci - tvrdící, že prezident nepotřebuje předchozí schválení Kongresu např. k vojenským operacím proti Libyi v roce 2011, protože "může rozumně usoudit, že takové použití síly bylo v národním zájmu". Avšak tento výklad prezidentských pravomocí nebyl nikdy schválen soudem.

Ačkoliv i v minulosti se prezidenti pokoušeli posouvat hranice svých jednostranných pravomocí, tato akce prezidenta Trumpa je zřejmě bezprecedentní. Když se prezident Barack Obama podílel na náletech NATO v Libyi, přinejmenším šlo o operaci podniknutou se spojenci a schválenou Radou bezpečnosti OSN. (Později tvrdil, že operace byla jeho nejhorším omylem.) Když prezident George W. Bush v roce 2003 zaútočil v Iráku, jeho mezinárodní podpora byla slabá, ale měl jasné svolení Kongresu. Ve skutečnosti nejbližším nedávným precedentem nynější operace je dřívější rozhodnutí Trumpa samotného zaútočit na syrské cíle v dubnu 2017 a opět v dubnu 2018 - bez podpory Kongresu i bez mezinárodní podpory. Ale tyto nálety byly relativně málo významné a nepředstavovaly riziko vzniku nové regionální války.

V roce 1973, poté co odhalil tajnou leteckou kampaň prezidenta Richarda Nixona v Kambodži, Kongres podnikl kroky k obnovení svých pravomocí schválením prohlášení War Powers Resolution. To vyžaduje, aby prezident informoval Kongres, kdykoliv jsou ozbrojené síly uvedeny do stavu nepřátelství "nebo do situací, kde je jasně indikováno bezprostřední zapojení" do takového stavu - a ukončil jakékoliv nepřátelství do 60 dnů, pokud je Kongres neschválí. Účinnost rezoluce byla mezitím podkopána mj. boji o význam výrazu "nepřátelství". Kongres musí nyní znova jednat, nejen aby odmítl ilegální užití síly reprezentované rozhodnutím zabít Sulejmáního, ale také aby obnovil svou ústavní roli při rozhodovacím procesu, který národ vede do války.

Pokud Kongres účinně nezasáhne proti neústavnímu nároku na jednostranné pravomoci, ustaví precedent, který vloží největší ničivou moc, jakou svět poznal, do rukou jediného muže.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
6785

Diskuse

Obsah vydání | 13. 1. 2020