Nová studená válka... s Eurasií?

3. 1. 2020

Nyní je již jasné, že Trumpova administrativa bude muset v roce 2020 čelit vznikající rusko-čínsko-íránské mocenské alianci, napsal James Pinkerton.

Mezi všemi titulky jediný mluví za všechny. Tento titulek není důležitý proto, že hovořil o něčem, co se stalo, ale protože vypovídá o něčem, co se může stát. A tím něčím je nová studená válka, v níž budou USA nuceny střetnout se s dominantními eurasijskými mocnostmi operujícími ve vzájemné koordinaci. To je děsivé pojetí, které se samozřejmě stává ještě děsivějším kvůli riziku, že studená válka se může vždycky změnit v horkou.

Titulek Financial Times z 28. prosince byl umírněný, i když se objevil na titulní straně: "Američtí rivalové zahajují blízkovýchodní válečné hry". Jak to list formuloval, "Rusko, Čína a Írán včera zahájily své první společné námořní cvičení v Ománském zálivu, čímž předložili přímou výzvu americkému vlivu na Blízkém východě".

Můžeme se nad těmi slovy zastavit, "přímou výzvu americkému vlivu". Článek cituje íránského admirála Gholamrezu Tahaniho, který řekl: "Nejdůležitějším důsledkem tohoto cvičení... je zpráva, že Islámská republika Írán nemůže být izolována". Tahani dodal: "Toto cvičení ukazuje, že vztahy mezi Íránem, Ruskem a Čínou dosáhly nové úrovně, přičemž tento trend bude v následujících letech pokračovat".

Americká reakce na tyto události byla tichá; FT cituje nejmenovaného úředníka ministerstva zahraničí, který řekl, že by si Írán měl společné námořní cvičení "dvakrát rozmyslet" a varoval, že takové akce "by měly znepokojovat všechny státy se zájmem na zajištění svobodné plavby v regionu". Tato slova Íránce zrovna nevyděsí; zejména poté, co v červnu sestřelili americký bezpilotní prostředek a v červenci se zmocnili ropného tankeru pod britskou vlajkou - a v reakci na to USA nepodnikly nic.

Tato nová strategická hloubka, kterou Íránci získali, možná vysvětluje nový tlak na americké síly v Iráku, který samozřejmě hraničí s Íránem. Je dlouho jasné, že americká invaze do Iráku v roce 2003 měla nezamýšlený účinek v podobě otevření dveří íránskému vlivu v této zemi - a že to docela dobře mohla být íránská ruka, kdo odpálil raketu, jež 27. prosince zabila amerického kontraktora. Jeho smrt vedla k dobře známé americké reakci - náletům.

O pár dní později, 31. prosince, Íránci možná znovu sehráli svou hru. Podle BBC "Protestující rozhněvaní nedávnými smrtícími nálety na Íránem podporované irácké milice zaútočili na americké velvyslanectví v Bagdádu".

Jinými slovy, je přinejmenším možné, že Íránci proti nám nasazují "asymetrickou" taktiku - tj. útok proti USA, který nelze spolehlivě stopovat až do Íránu. Navíc ve světle desetitisíců minulých zpravodajských selhání - nemluvě o úplných lžích - lze Američanům odpustit, že nevěří "zpravodajským informacím" o příčinách útoku na velvyslanectví.

Přesto prezident Trump zřejmě věří "Deep State" - přinejmenším v této otázce. Prohlásil, že Írán bude volán k "plné odpovědnosti" za cokoliv, co se stane v Bagdádu.

Ale mezitím se pro USA v Iráku cosi strašlivě pokazilo - nebo to bylo špatně odjakživa. Jak 31. prosince tvítovala reportérka Wall Street Journalu Farnaz Fasshihiová, "O tři biliony dolarů a desítky tisíc životů později Iráčané vnikají do amerického velvyslanectví s pokřikem ´USA jsou velký Satan´".

V tuto chvíli nevíme, zda poslední krize kolem velvyslanectví opadne nebo ne, ale tolik víme: Pokud Číňané a Rusové jsou na straně Íránu, jakákoliv americká vojenská konfrontace s Íránem bude velkou a nejistou záležitostí. Jinak řečeno, americko-íránské vztahy možná vstupují do nové fáze: Možná nejde jen o hru Washingtonu proti Teheránu, ale spíše Washington, D.C. vs. Teherán a jeho velcí kamarádi.

Myšlenka, že se Amerika může na Blízkém východě opět ocitnout v situaci, kdy eskaluje, je samozřejmě plná ironie. Trump byl zvolen na základě slibu, že ukončí "nekonečné války". A přesto současně s tím se Trump rozhodl zacházet s Íránem jako s nepřítelem.

A jak zřejmě Íránci právě dokázali v Iráku, pokud dostanou ránu, umějí najít způsob, jak ji vrátit. Opět platí, že pro malou zemi je snazší uhodit velkou, pokud ví, že další velké země stojí v jejím rohu ringu.

Jak se Íránci naučili během krize kolem rukojmích z amerického velvyslanectví v letech 1979-1981, mohou získat páky v americkém politickém procesu - a mohou dokonce zkoušet použít takové páky znovu.

Takže ano, tady je: Eurasijská aliance ve stylu ponuré geopolitiky Halforda Mackindera. Jistě, tři země měly v minulosti vzájemné spory - zejména Čína bojovala s Ruskem a Rusko s Íránem - a přece dnes mají společný zájem na oponování USA.

Jistě, i my máme spojence. A tak se můžeme dočkat dalšího celosvětového konfliktu; pro tuto chvíli mu říkejme 2. studená válka.

Takže co mohou USA dělat? Kromě toho, co je zřejmé, si můžeme vzít poučení z úspěchu v 1. studené válce.

V té jsme zjistili, že dva eurasijští giganti, Rusko (tehdejší SSSR) a Čína, jsou proti nám v alianci. Ale v praxi nešlo moc o alianci, protože obě sousední země měly stejně tolik antipatií jako afinit.

Takže v letech 1971-1972 prezident Richard Nixon a jeho hlavní diplomat Henry Kissinger využili tohoto rozdělení a rozšířili je, takže se jim podařili rozdělit čínsko-sovětskou osu. A je možné, že toto rozpolcení komunistického bloku znamenalo konec studené války.

Takže dokážou Donald Trump a jeho hlavní diplomat Mike Pompeo najít způsob, jak rozdělit novou osu Rusko-Čína-Írán? Většina expertů je skeptická k Trumpově schopnosti zařídit cokoliv jiného než tvít, ale většina z těchto expertů se důsledně mýlila.

Naši geopolitičtí rivalové ale také znají historii a tak se se stejně usilovně snaží rozložit naše aliance. Během posledních dvou dekád zejména Rusové prokázali nemalé množství strategického důvtipu.

Takže v tuto chvíli je těžké ospravedlnit jak optimismus, tak pesimismus. Nejpravděpodobnější bude, že v roce 2020 stojíme na pokraji toho, co John F. Kennedy na počátku 60. let označil za "dlouhý boj za soumraku" ("A long twilight struggle").

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
4343

Diskuse

Obsah vydání | 7. 1. 2020