Hugh Hefner, přední český "opičák" a moje tajné setkání v Playboy Mansion

20. 5. 2021 / Fabiano Golgo

čas čtení 16 minut

Právě jsem se vrátil z návštěvy Hugha Hefnera v takzvané Playboy Mansion v Holmby Hills v Los Angeles. Poté, co jsem odmítl zveřejnit, že 111 židů, předem varovaných izraelskou tajnou službou Mossadem, nebylo během útoků z 11. září 2001 přítomno ve Světovém obchodním středisku (majitel časopisu Redhot, jehož jsem byl šéfredaktorem, to četl na indymedia.org - to byl tehdy jeden z prvních serverů šířících fake news), byl jsem z toho týdeníku vyhozen.

Ale okamžitě mi zavolali z časopisu Playboy, abych převzal tamější šéfredaktorské místo od populární spisovatelky Báry Nesvadbové, která odcházela, takže potřebovali jméno, které bude následovat ve stopách Arnošta Lustiga, který tento slavný erotický titul v jeho české verzi dříve redigoval. Po svém příchodu jsem si všiml, že  v autě před sídlem české kanceláře časopisu Playboy sedí Andrej Babiš.


Hefner, onen legendární americký magnát erotického tisku, mě tajně požádal, abych ho navštívil, protože se obával e-mailu, který dostal jeho syn ohledně údajného sexuálního obtěžování jedné modelky z časopisu Playboy, jehož se prý dopustil „milionář spojený s vedením časopisu“. Hefner usoudil, že se na mě může spolehnout s úkolem zjistit pravdu. Zmínil se mi, že mu bylo doporučeno, aby se spoluprací Čechů v této věci nepočítal, nejen proto, že z kmenových instinktů budou chránit své české spoluobčany, ale hlavně proto, že nebudou rozumět tomu, co je na takovém chování nesprávného. Poté, co si prostudoval mé zázemí, dospěl  k závěru, že s tímto úkolem může věřit mně.

Řekl jsem vedení českého Playboye, že jedu na týden na  cestu do Brazílie, abych tam vyřešil administrativní záležitosti týkající se mých pracovních víz. Potom jsem jel za Heffnerem.

Kromě toho, že mi dal tajnou misi zjistit, zda k sexuálnímu obtěžování skutečně došlo, chtěl mě naučit v rámci své soukromé Master Class o tom, jak dělat jeho časopis tak, aby nahé ženy nebyly jeho nejdůležitější součástí.

Bral jsem toto prohlášení jako určitý druh propagandistické lsti tohoto magnáta, jehož účelem je zjevně zkrotit moralisty a ženy a prezentovat image jeho časopisu jako legitimní novinářskou práci.

Od samého začátku jsem byl zmatený, protože jako homosexuál jsem nikdy Playboy nečetl a můj zájem o ženy byl omezen na jejich mozek. Hefner se zmínil o mé sexuální orientaci už při první večeři, kterou jsme měli společně. Řekl mi, že předchozí šéfredaktorkou byla žena, která psala knihy pro ženy, dcera významného spisovatele a psychiatra, žena, kterou považoval za představitelku takzvaného „feminismu Madon“. V jeho rámci ženy uplatňovaly svoji nezávislost sexuálním osvobozením a bez nutnosti, aby se o ně muž ekonomicky staral.

Byl jsem překvapen těmito poměrně moderními názory už tak starého muže. A musím přiznat, že to zčásti vypadalo falešně, vzhledem k tomu, že během těchto lekcí mi podávály nealkoholické nápoje a občerstvení téměř nahé dámy oblečené do absurdních kostýmů zajíčků.   

Hefner mluvil pak o odkazu Arnošta Lustiga a o důležité charakteristice, kterou Lustig dal českému vydání Playboye, protože byl tak  úctyhodnou osobností. Vedle tohoto židovského spisovatele jsem se cítil jako trpaslík, ale Hefner vysvětlil, že mě vidí jako novináře, který se nebojí přijít o práci, v boji za velké kauzy. Takového člověka přesně chtěl.  

Pak mne Hefner poučoval o tom, co časopis a značka Playboy znamenají už od padesátých let.

Hefner mi řekl, abych nikdy nezacházel s nahými ženami, jako by to byly předměty, které mají muži k dispozici. Ženy nesmějí být nikdy v Playboyi zobrazovány v submisivních nebo hanlivých pózách. Dal si práci s tím, abych pochopil rozdíl mezi Playboyem a časopisem Penthouse, nemluvě o ostatním erotickém trhu, jako byly publikace Larryho Flynta. Klíčovou větou bylo vytvořit časopis, o němž může „manžel přesvědčivě prohlásit své manželce, že si jej koupil kvůli článkům, které v něm jsou, ne kvůli ženám“. A všiml jsem si, že má Hefner v knihovně knihu Camille Paglia Sexual Personae.

Mezi kuriózní „pravidla“ časopisu Playboy patřilo to, že na fotografiích se nikdy nesmělo ukázat víc než třetina ženského ochlupení, nikdy se žena nesměla ani nikdo jiný dotýkat jejích genitálií, prsou se žena mohla dotknout (ale nikdy bradavek!); z vagín nikdy nesměla vyčuhovat přebytečná kůže, a dokonce  Hefner řekl něco o vulvě, o níž jsem neměl tušení, kde se nachází.

Nicméně však byl Hefner naprosto neoblomný v tom, že by nikdo neměl modelkám dělat neslušné návrhy, a pokud by s nimi někdo nebo fotograf nebo zaměstnanec začal chodit, měl by být okamžitě propuštěn. Poradil mi, abych na natáčení pozval mužské partnery těch modelek, jejich manžely nebo dokonce jejich matky, aby to bylo více umělecké a méně sexuální. Řekl mi, abych nebyl puritán, ale také abych nebyl vulgární. „Přitažlivost je v tom, co nevidíme,“ uzavřel.

Velmi mě to zaujalo. Vrátil jsem se do Prahy s tou tajnou misí.

Byla to teprve moje druhá profesní zkušenost v České republice, předtím jsem více než rok byl šéfredaktorem zpravodajského týdeníku Redhot. V tom nakladatelství s názvem Stratosféra jsem byl obklopen stovkami mladých poameričtěných Čechů, kteří vyráběli místní verze amerických časopisů jako Esquire, Rolling Stone, Cosmopolitan, Harper's Bazaar a další. Tato skupina lidí byla pravým opakem zaměstnanců časopisu Playboy. Zatímco ve Stratosféře šlo o typickou porevoluční generaci nadšeně globalistické mládeže z 90. let, která s radostí pohltila veškerou industrializovanou kulturu strýčka Sama, lidé, kteří dělali Playboy, byli kulturním důsledkem období po invazi Varšavské smlouvě. Svou ranou dospělost zažili během normalizace.

Ve Stratosféře jsem musel bojovat proti jejich zvyku jednoduše krást články a dokonce i grafický design amerických časopisů. Například mi jednou řekli, abych si koupil americký časopis Time a vzal ho ke grafikovi a řekl mu, aby to celé zkopíroval. Tím by vznikl nový design mého časopisu. Bojoval jsem urputně a bitvu jsem vyhrál, ale důkazem toho, že tento druh myšlení je stále aktuální, je zlomyslně pojmenovaný časopis Téma, který nestydatě kopíruje logo a design (a téměř i název) slavného amerického časopisu Time.

Dalším příkladem toho bylo, když jednoho měsíce vyšel jeden časopis ze Stratosféry a úplně jiný časopis z jiného vydavatelství se stejným článkem. Přesněji řečeno, oba časopisy měly tentýž text, s malými obměnami způsobenými různými překladateli, a změnila se jen jména. Jednoduše přeložili článek z amerického časopisu, kde se hlavní postavy jmenovaly Jeff a Karen, ale v jednom z českých časopisů se z nich stali Pavel a Dóra, v druhém Honza a Ivana. Původní zahraniční titul neměl tušení, že jejich marné lifestylové články byly vydány bez jakékoli platby nebo odkazu na zdroj za bývalou železnou oponou.

Když jsem se stal ředitelem, který odpovídal za 11 časopisů vydávaných společností Mladá fronta a.s., zeptal jsem se majitele Františka Savova, jak to, že má časopis Lidé a Země na obálce  žlutý rámeček přesně jako časopis National Geographic. Bylo mi řečeno, že tehdy  zákony na ochranu autorských práv neplatily na ochranu zahraničních značek, takže jsme to mohli ukrást. Na to, že to nebylo etické, kašlal, jen si ověřil, že se ta krádež nedá stíhat.   

Zatímco jsem tedy na předchozím pracovišti musel bojovat s přehnaným napodobováním Američanů, v Playboyi mě Bára varovala: „tady všechno, včetně lidí, smrdí jako plíseň“.

Po mém návratu byla uspořádána valná hromada se zaměstnanci. Začal jsem tím, že jsem zdůraznil, že česká verze časopisu nedodržuje mnoho pravidel z příručky časopisu Playboy. Taková příručka skutečně existovala a byla distribuovaná mezi franšízy. Vysvětlovala  mnoho z těch věcí, které mi Hefner řekl osobně.

První reakcí jednoho redaktora bylo, že „Hefner je buzerant“. Vzal jsem to sportovně, protože jsem si vědom, že typickým charakteristickým rysem české mluvní kultury je pořád vykřikovat nějaké stručné šokující věty s politicky nekorektním obsahem. To těm, kteří ty věty vykřikují, dává pocit, že jsou šíleně odvážní, ale přitom od posluchačů neriskují  fyzickou agresi. Mnoho Čechů se cítí silnější, když se - pouze ústně - postaví proti nějaké zásadní společenské normě. Porušováním mluvní etikety se mnoho Čechů cítí jako hrdina.   

Začal jsem mluvit o tom, že bych chtěl mít exkluzivnější rozhovory a zmínil jsem se, že možná udělám pro své první číslo interview se spisovatelem Gorem Vidalem. Ttentýž redaktor reagoval: „Vidal je buzerant“. Přinejmenším v tomto případě byl přesný. Vidal byl skutečně gay. Ale když jsem řekl, že pro další měsíc mohu použít kontakt, který jsem měl na nejslavnějšího fotbalistu v historii, na Pelého, tentýž redaktor trval na svých (už ne vtipných) protestech: „Pelé je nejen buzerant, ale taky opice“.

„Dovol?“, Zvolala generální ředitelka, zvaná také Bára, ale s jiným příjmením. Vypadala šokovaně. „Nemůžu uvěřit, žes tohle řekl,“ reagovala. Redaktor ji ale začal obvinovat, že jen přede mnou předstírá, že s ním nesouhlasí, a řekl jí, ať se odváží popřít, že odmítla nedávný návrh otisknout na stránkách časopisu nahou černošku. K tomu  údajně argumentovala: „Český muži jsou prasata, ale ne zoofilové .“

Zažil jsem samozřejmě nestydatý rasismus už předtím, ale nikdy ne tak do očí bijící. Ve Spojených státech, zejména v jižních federálních státech, jsem slyšel mnoho nepříjemných generalizací o černoších a viděl jsem předsudky, ale nikdy na úrovni srovnávání černochů s opicemi! Američané mají tendenci považovat černochy za nebezpečné, nedisciplinované a přesexualizované zločince, ale srovnávání černochů s opicemi, toho jsem v minulosti ani v současnosti nikdy nebyl svědkem.

Pak jsem se zeptal: „Byla někdy v Playboyi nějaká cikánka?“, na což byla přirozená impulzivní reakce kolektivní a dlouhá: „Fuuuuuj“.

Návrh nechat vyfotografovat cikánskou dívku pro časopis Playboy, to byla pro ně poslední kapka. Jeden z redaktorů vstal, podíval se na šéfredaktorku a vážně se jí zeptal: „Musím tuhle  opici poslouchat?“ Jiný muž vstal a poradil mi: „Vrať se tam, odkud jsi přišel“.

Nikdy jsme spolu nepracovali, nic o mně nevěděli, ale nejdůležitější bylo, že jsem nebyl jedním z nich. A nepociťovali žádné zábrany, že by tohle neměli říkat, a nemysleli si, že říkají něco iracionálního, mysleli si, že to, co říkají, je všeobecně přijímaný, selský rozum.

Češi nejsou konfrontační, málokdy riskují, že dostanou ránu za to, že řekli něco urážlivého - a pokud jde o tyto otevřeně rasistické a xenofobní projevy, národ to považuje za přijatelné a samozřejmé.

Tento druh chování, kdy lidé uplatňují svou moc tím, že uráží všechno, co je jim cizí, tahle potřeba prokázat svou domnělou osobní nezávislost tím, že mají zastaralé předsudky, které jsou v ostrém protikladu s tím, co je jinde považováno za civilizovaný diskurz, je čistá absence zralosti jako národa. Je to kultura adolescentů. Mluvím samozřejmě o současné kultuře, nikoli o staré, tradiční české kultuře. Existují určité rysy, které se staly součástí místní kultury v minulosti a zůstaly její součástí po celá staletí nebo aspoň desetiletí. Současná kultura po roce 2010 však hledá autonomní identitu.

V prvním desetiletí po revoluci r. 1989 stále ještě v Česku existovala dětinská kultura, hledající vlivy ze Západu. Je zajímavé si povšimnout, jak generace „Husákových dětí“ nadměrně používala zdrobnělin. Tolik každodenních slov se používalo ve zdrobnělinách, všechno bylo „-íčko“. To v nové generaci, která následovala, už zmizelo. Myslím, že toto všeobecné používání zdrobnělin bylo odrazem infantilizace populace, která byla vedlejším účinkem normalizace.

Dospělost je, když si člověk uvědomí, že není všechno možné, že dělat v životě kompromisy je klíčové, že nejsme středem vesmíru a že život není takový, jaký si přejeme. To znamená, že nemůžeme jen říkat nebo dělat, cokoli chceme, bez následků.

Zatímco dítěti nebo dospívajícímu projdou urážky a výsměch všemu, co považuje za odlišné od své vnímané normy, dospělý se učí přijímat individualitu jiných lidí a výrazová omezení společnosti. Některé věci se prostě neříkají. Jako děti můžeme používat příšerná slova volněji, než když si potřebujeme udržet zaměstnání. Zatímco jako děti a teenageři musíme být součástí kmenů, abychom mohli procvičovat a utvářet si svou identitu, v dospělosti nastává čas na formování pevnější osobní identity a poté se naučíme, jak tlumit její příliš ostré rysy.

Xenofobie a rasismus jsou pocity, které vycházejí z potřeby zjednodušit svět. Cílem xenofobie a rasismu je umístit útočníka do vyšších pozic v hierarchiích, aniž by si toto povýšení čímkoliv zasloužil.

Po setkání s redaktory plném jejich urážek se na toaletě objevila kresba opice. To však nebyla ta nejpozoruhodnější událost toho dne. Do mé kanceláře dorazila dodávka více než 10 tisíc červených růží. Poslal je muž, který se později stal premiérem.

Začal jsem mít podezření, že by to mohl být onen údajný sexuální obtěžovatel. Na dolary to byl jen milionář, takže by to odpovídalo popisu. Rozhodl jsem se jít dolů a postavit se mu. Když jsem se přiblížil k oknu jeho auta, agresivně jsem se ho zeptal, proč kurva posílá do naší kanceláře růže. Velmi klidně reagoval úsměvem na moji horkou latinskoamerickou krev a  odpověděl: „Bára má narozeniny a já jsem ji přišel vzít na oběd“. Stále ještě oficiálně v Playboyi pracovala, během období „přemostění“, zatímco mi předávala své povinnosti. Takže se objevila vždy několikrát týdně na pár hodin. Ten den skutečně přišla a společně odešli oslavovat.

Rozhodl jsem se opustit to hrozné prostředí a uzavřel jsem dohodu, že svou pracovní smlouvu nesplním. Nakonec však žádný sexuálně obtěžující  milionář v Playboyi neexistoval. Peníze, které jsem dostal, abych nenápadně odešel, jsem použil k tomu, že jsem si najal  vyšetřovatele, který zjistil, že e-mail byl součástí hry jedné ze firem, které se pokoušely značku Playboy koupuit, ale bez úspěchu.

Napsal jsem Hefnerovi e-mail s „dobrou“ zprávou: „V české kanceláři Playboye není sexuální predátor. Jen spousta rasistických homofobů, kteří se sprchují jen zřídka.“
 
 

4
Vytisknout
4440

Diskuse

Obsah vydání | 25. 5. 2021