"Říšský Němec" v socialistickém Československu I.

27. 10. 2021 / Uwe Ladwig

 

Pamatuji si to přesně. Byla sobota 11. června 1966 odpoledne. Jako vždy poslední dobou jsem spal doma a ne v kasárnách. Chtěl jsem něco podniknout, a tak jsem šel na Meckerweide, to byl velký trávník na dnešním náměstí Theodor-Heuss-Platz naproti vlakovému nádraží Dammtor, kde byly po vzoru londýnského Hyde Park Corner povoleny veřejné protistátní projevy.

Jako vždy tu byly skupinky lidí, ve kterých se hovořilo kriticky na různá témata a byly zastoupeny různé úhly pohledu. V jedné této  skupině jsem řekl něco kritického ohledně Bundeswehru, ale brzy jsem se rozhodl jít domů. Po třech až pěti metrech jsem si vzpomněl na  mladou ženu, která mě pozorně poslouchala, a chtěl jsem ji poznat.

Tato moje první chyba neměla žádné negativní důsledky, ale ta dívka se ani o mě, ani o Bundeswehr nezajímala. Na jednu stranu se ale divila, že voják v civilu kritizuje vedení armády, na druhou stranu se snažila všechno pochopit se svými omezenými jazykovými  znalostmi pro dané téma.

Pro následující pondělí jsme se dohodli, že půjdeme na koncert do Audimaxu, po kterém mi bylo jasné, že jsem se alespoň trochu do té mladé Češky zamiloval a chci ji znovu vidět.

Několikrát jsme se domluvili na setkání v Berlíně. Vždy jsem přijížděl z Hamburku a přespával u své tety v západním Berlíně, ona přijížděla z Prahy a bydlela v malém hotelu ve východním Berlíně nedaleko zdi. Naším místem setkání bylo vždy Brechtovo divadlo. S denním vízem pro návštěvníky východního Berlína ze Západního Berlína jsem jel na Friedrichstrasse. Opět tu byli uniformovaní muži ve  výškách s automatickými zbraněmi, opět němečtí ovčáci hledali zakázané věci pod vlaky, opět jsem šel přes pasovou kontrolu a  přes Palác slz, kde mnozí plakali, že se musejí rozloučit.

Nic z toho mi nevadilo, protože jsem ji chtěl znovu vidět, chtěl jsem si užít svou českou kamarádku až do doby krátce před půlnocí, než vypršelo denní vízum.

Ale pokaždé bylo alespoň pár minut velmi iritujících...

Romantická procházka

Počasí bylo příjemné, sedět uvnitř se nám ještě nechtělo. Výsledkem byla nezapomenutelná romantická procházka. Večerní šero, čistá příroda, cestou divoký porost, před námi poskakoval zajíc.

Vrátili jsme se, otočil jsem se, uviděl ceduli a lekl se: "Pozor! Nechoďte  dál! Bude se střílet bez vyzvání."

Byli jsme příliš blízko hranic, ale měli jsme neuvěřitelné štěstí!

Berlin Schönefeld

Moje česká kamarádka přiletěla letadlem a zeptala se, jestli bych ji nemohl na konci našeho setkání v Berlíně doprovodit na letiště Schönefeld. Ten večer jsem se zeptal své tety na západě města, zda je Schönefeld součástí Berlína, což přesvědčivě potvrdila. Berlín-Schönefeld je součástí Berlína!

A tak si moje kamarádka druhý den sbalila svůj malý kufr a odvezla mě na letiště S-Bahnem. Bylo nám smutno, pobyt byl příliš krátký, bavili jsme se o tom, co se stalo v posledních dnech, když se mě u výstupní brány z nádraží najednou někdo na něco zeptal. Bez přemýšlení jsem dal inspektorovi svou jízdenku a chtěl jsem pokračovat, dokud mě nezastavilo několik mužů s nyní už výhružnými zbraněmi. Berlín-Schönefeld nepatřil - pro mě jako pro západního Němce - do Berlína, alespoň ne do té části, kam jsem dostal povolení ke vstupu s denním vízem. Můj úžas vzrostl, když mě jeden muž upozornil, že jsem si toho mohl povšimnout na mapce na zadní straně víza.

Bylo mi jasné, že varování je třeba chápat jako dárek, ale moje česká kamarádka řekla, že to není tak hrozné, že bych ji teď přece určitě mohl doprovodit až na letiště.

No, nebylo tomu tak a po tom všem jsem byl šokován podruhé.

Rozloučili jsme se ve vlaku, který mě měl odvézt zpět do centra města, s nepříjemným pocitem jsem jel na hraniční kontrolu, v ruce tašku s gramofonovými deskami, které mi dala přítelkyně u dveří S-Bahnu v posledních několika sekundách před odjezdem vlaku, než odspěchala na letiště.

Na hraničním přechodu do Západního Berlína jsem musel opravdu dlouho čekat. Poté jsem dostal dlouhou přednášku o mém pochybení s výsledkem, že přes to všechno mi nebude další přístup do Berlína, hlavního města NDR, odepřen. Na konci přednášky jsem byl dotázán na obsah tašky, kterou jsem měl u nohou. Tvrdil jsem, že v ní mám gramofonové desky  z ČSSR, které mi darovala přítelkyně na stanici S-Bahnu Schöneberg. Jako důkaz jsem ukázal ručně psaný vzkaz od inspektora na svém denním vízu. Nechali mě projít.

Když jsem se dostal do bytu své tety, chtěl jsem se podívat na  ty desky a byl jsem v šoku. Byly z NDR. Neměl jsem oprávněníl si je tam ani koupit ani si je s sebou vzít, jelikož jsem nemohl prokázat, že jsem si na ně vyměnil dost peněz. Otázkou zůstalo, jaké štěstí jsem měl ten den znovu?

Kritické hlasy venku na ulici


Vzpomněl jsem si přitom, na návštěvu svých prarodičů v jejich bytě poblíž Karl-Marx-Allee ve východním Berlíně. Otec zazvonil a děda otevřel dveře. Nevěděl, že přijedeme. Překvapeně si přiložil prst k ústům, tiše požadoval, aby babička zavřela okno, pak nás potichu pozval dál  gestem ruky, zavřel dveře a nakonec nás šťastně pozdravil. Nikdo v domě se neměl dozvědět, že moji prarodiče mají návštěvu ze Západu.


Socialismus s lidskou tváří

V Hamburku každodenní školní život, v ČSSR "Pražské jaro" a "socialismus s lidskou tváří", který mi jako dvaadvacetiletému sociálnímu demokratu připadal divný.

Každý soubor slov znamenal odhalení. Překonání nepřiznaného nelidského socialismu Východu. Jaké nebezpečí pro vykořisťovatele v takzvaných „socialistických zemích“! A jinak? Vize demokratické kontroly nad politikou a ekonomikou, nad všemi oblastmi života, vize individuální svobody pro každého, která není namířena proti společnosti. Jaká příležitost a zároveň nebezpečí pro kapitalistickou západní demokracii se zjevnou politickou svobodou, kterou předstírá, kterou však ekonomická sféra do značné míry vylučuje. Bylo mi naprosto jasné, že myšlenka Pražského jara bude na východě samozřejmě potlačována  a na Západě se jí dostane jen velmi nenadšené podpory.

Oproti tomu, co jsem očekával, Rusové (ještě) invazi neprovedli. Vraceli jsme se 19. srpna 1968. V Salcburku jsme se rozešli. Druhý den ráno jela přítelkyně  do Českých Budějovic, já zpět do Hamburku na Hansa College, kde mělo opět začít vyučování.
Ráno 21. srpna mě vzbudil  spolužák se slovy: "Vstávej, člověče, v  Praze jsou Rusové."  


Hansa College Hamburk. Pokračovaly hodiny s cílem závěrečných zkoušek na druhé vzdělávací cestě. Německá média průběžně informovala o situaci v Praze, to, co chybělo, byla pošta. Začal jsem tím, že jsem v noci seděl u stojanu a poprvé v životě jsem maloval. Odvedení pozornosti od frustrace, hrůzy a strachu. Nejdřív moje přítelkyně nesměla / nechtěla / nemohla (?) psát, pak jsem dostával dopisy z celého světa jeden za druhým. Od doby, kdy byla pošta přerušena, předávala své zprávy cizím lidem, kteří byli na cestě z Prahy do zahraničí. Takže byla naživu. Alespoň dokud nenapíšete řádky, které přijdou...

Na přelomu roku jsem jel na dva týdny do Prahy a osobně jsem se na Václavském náměstí dozvěděl o rozhořčení lidí z politické situace. Lidé působili do značné míry jednotně, okupanti byli nežádoucí. Na okraji města stály ruské tanky před komplexem budov s obrovskou anténou na střeše. Naše sousedka pobíhala domem s vyděšeným obličejem, pořád se bála, že by si okupanti mohli všimnout, že jejich zbraně míří na rozhlasové studio Pod lipami, kde její manžel vysílal zprávy.

V určité chvíli mi jedna žena, kterou jsem neznal, řekla, že už dlouhou dobu pracuje jako jeřábnice. Unavující práce. V době „Pražského jara“ byly staré, dříve stěží dosažitelné pracovní normy snadno překračovány o 20%. Od okupace ale už dělníci nezvládli splnit ani 50 % pracovní normy.

Nadšení obyvatel pro novou socialistickou cestu jaksi vyprchalo, v hněvu proti okupantům a ve strachu a v obavách z budoucnosti drželi lidé v ČSSR do značné míry stále pohromadě.


V březnu jsem chtěl znovu navštívit svou přítelkyni v Praze, cesta do Hamburku pro ni už nebyla možná. Jenže jsem  byl v očích orgánů ČSSR studentem a jako takový jsem do země už nesměl vstoupit. Moji bývalí kolegové, kteří nadále pracovali jako obchodníci v průmyslu, mohli bez problémů cestovat do ČSSR, netrpěli rizikem, že by si je někdo spojil se mnou. Jednoduše řečeno, vízum ano, pro kapitalisty, ale ne pro studenty.

1. Chtěli jsme se znovu sejít, ale podruhé by mi do země pravděpodobně nedovolili vstoupit jen kvůli úmyslu se oženit.
2. Úřady si byly vědomy našeho vztahu, což by v nejhorším případě samo o sobě mohlo způsobit problémy.
A ještě něco bylo speciální. Cestou do svatební síně na Smíchově nejely ani taxíky, ani tramvaje. Přítelkyně tedy Na Příkopech zastavila  úplně soukromého cizího řidiče, který nás odvezl a vysvobodil nás z časové tísně, i když ve skutečnosti mířil úplně jinam. Chtěl bych mu touto cestou ještě jednou poděkovat!

Postupné odstavování Alexandra Dubčeka trvalo až do dubna 1969 a k moci se dostal Gustáv Husák. Během svých návštěv jsem zaznamenával všechny změny a zpovzdálí je sledoval v tisku. Rychle jsem měl podivně nepříjemný pocit, že Husák nejenže vždy dělá o něco víc, než po něm Rusové žádají, ne, také vždy o trochu víc, než od něj očekávají. To mi hodně připomnělo politika z NDR Waltera Ernsta Paula Ulbrichta.
Normalizace tak nabrala děsivý průběh, nálada v zemi se zásadně změnila a z mnoha zpolitizovaných občanů se jaksi rychle opět stali příděloví zahrádkáři.


V březnu 1970 jsem si splnil sen. Složil jsem zkoušku na Hansa College v Hamburku. O dva a půl roku předtím jsem se jako úspěšný už pracující obchodník v průmyslu rozhodl pro další vzdělávání a nyní, po získání kvalifikace pro přijetí na vysokou školu, jsem mohl konečně studovat na univerzitě. Ale nějak se mi do cesty postavili Rusové.

A tak jsem se rozhodl, že hned nezačnu studovat, abych poznal jazyk, kulturu a zemi své české manželky.

Dne 1. března 1970 jsem odcestoval do Prahy na návštěvnické vízum s úmyslem zůstat tam rok a poté studovat v Hamburku. Ale to, jak si s námi život a smrt zahrávají, z rodinných důvodů z toho vznikly celkem tři roky, během kterých jsem rychle pochopil, jak jiné je intenzivně poznávat zemi jako návštěvník a následně v ní sám žít.