Neschopnost ruské armády adaptovat se ji může zničit

23. 3. 2022

I když výsledek rusko-ukrajinské války není ani zdaleka rozhodnut, ruský postup se buď úplně zastavil, nebo se zpomalil v pouhé plazení. To co mělo být bleskovou ofenzívou s cílem obsadit Kyjev a několik dalších populačních center bylo otupeno a podvázáno, což operační velitele postavilo tváří v tvář otázce, jak znova získat iniciativu.

Za prvé, plánované obklíčení Kyjeva selhalo. Ve skutečnosti se zřejmě ruská armáda až do dalšího vzdala naděje na obklíčení ukrajinského hlavního města a přerušení komunikačních linií. Místo toho jen obsadila terén v dosahu zbraní s nepřímou palbou na severozápadě a severovýchodě města.

Za druhé, navzdory všem počátečním očekáváním Rusové dosud na mnoha místech Ukrajiny nedosáhli vzdušné nadvlády a dokonce ani vzdušné převahy. Kromě úsilí houževnatého ukrajinského letectva se ukázalo, že využití přenosných protiletadlových systémů je neuvěřitelně efektivní a významně snižuje životnost pilotů stíhacích bombardérů Su-34. A během války byly ruské formace skutečně překonány co se týče taktické obratnosti. Většina z jejich úspěchů byla zřejmě dosažena hrubou silou, ale za cenu významných ztrát.

Z několika důvodů by však bylo omylem chápat tyto katastrofální ruské operace jako definitivní prediktor výsledků války. Ve válkách jde o dosažení strategických cílů a lze prohrát takřka všechny bitvy a stejně protivníka strategicky porazit (mj. Severní Vietnam). Historie je také plná příkladů počátečního zklamání, které způsobilo, že se armáda adaptovala a překonala úvodní operační a strukturální nedostatky. Před vyloděním v Normandii došlo k bitvě v Kasserinském průsmyku [v níž německé tankové síly porazily nezkušené Američany].

Ale Rusko se nezdá být disponováno k provedení změn nezbytných pro to, aby dokázalo urvat vítězství ze chřtánu porážky. Není tu zřejmě žádný ruský generál Marshall nebo Scipio Africanus, který by potenciálně provedl požadované strukturální a operační změny. Ve skutečnosti paranoia ruského prezidenta Vladimira Putina a byzantinské struktury patronáže a řízení velmi snižují pravděpodobnost úspěchu radikálního reformátora a inovátora. Navíc k provedení takových změn by bylo nutno otevřeně připustit charakter války na Ukrajině. Bylo by těžké vysvětlit masovou mobilizaci a přitom dál tvrdit, že ve válce, kde oficiální údaje o ztrátách neodpovídají skutečnosti snad ani z 10 %, "vše probíhá podle plánu".

Místo toho se zřejmě Putin rozhodl povolat milice, zahraniční síly a spojence jako Kadyrovovy Čečence, Asadovy Syřany a dagestánské rekruty. Fakt, že Putin dál tlačí na nerozhodného prezidenta Lukašenka kvůli běloruským vojákům naznačuje, že ruský prezident nevěří ve schopnost vlastních sil dosáhnout samostatně jeho cílů.

Rusko také ztrácí jednotky, které nemohou být snadno nahrazeny. Začalo invazi nominálně nejelitnějšími útvary provádějícími děsivě neúspěšné a nákladné operace, takže zaplatilo nepřiměřenou cenu v řadách výsadkových jednotek, průzkumníků GRU a sil zvláštního určení (Specnaz). Ty byly zvlášť vybrány, nejlépe vycvičeny, nejlépe vybaveny a nejvíce motivovány. Nejde jen o otázku vysokých ztrát těchto formací, ale v některých případech - jako jsou zprávy ohledně 331. gardového výsadkového pluku - tyto jednotky přestaly existovat. Jednotky s oslavovanými tradicemi a historií táhnoucí se nazpět ke 2. světové válce byly vybity. I kdyby Rusko posílilo domácí odvody, tyto nové síly by přinejmenším zpočátku byly hůře připraveny a méně efektivní než ty, které již utrpěly těžké ztráty a ukázaly se být na Ukrajině relativně neefektivní.

Navíc ruský střední a vyšší důstojnický sbor umírá tempem v moderních konfliktech nevídaným. Tito důstojníci byli vycvičeni a vzděláni, zastávali různé nižší velitelské posty, aby se připravili pro vyšší odpovědnost a měli za sebou dekády zkušeností. Tito velitelé vedli jednotky vycvičené podle modelu centralizovaného, důstojníky řízeného vedení na rozdíl od amerického modelu úkolového velení (mission command, původně německy Auftragstaktik), které počítá s iniciativou a taktickým provedením ze strany silného a profesionálního sboru poddůstojníků (seržantů).

V mnoha ohledech platí, že ačkoliv historie připomíná Eisenhowera, Bradleyho a Pattona, americké vítězství ve 2. světové válce bylo dosaženo seržanty a desátníky, kteří chápali smysl rozkazu a patřičně jej provedli, i když spojení bylo nespolehlivé, zóny seskoku a předmostí byly špatně vybrány, nebo když velitelé byli zabiti. Ruská armáda se nemůže spolehnout na odolnost a adaptabilitu takových nižších velitelů. Ztrácí ty jediné lídry, kteří mohou potenciálně přijmout rozhodnutí ohledně obnovení taktické a operační iniciativy a postrádá kulturu rychlé adaptace na tyto ztráty.

K tomu všemu Rusko udělalo jen málo pro překonání široce probíraných logistických problémů. I když mělo přes zimu celé měsíce na přípravu a shromáždění předsunutých zásob, v řadě případů se ukázalo být neschopným udržet stálý přísun paliva, potravin a munice na území pouhých 100 km od svých hranic.

I kdyby byly ruské bojové jednotky schopny dál postoupit na ukrajinské území, každý kilometr představuje kilometr zranitelných komunikačních linií, který vyžaduje další palivo na přísun zásob a zůstává vystaven útokům velmi schopných ukrajinských sil zvláštního určení, které právě na ukrajinských silnicích loví ruská vozidla a tanky.

I kdyby Rusko vypracovalo systém efektivního přesunu zásob v ukrajinském operačním prostoru, není zcela jasné, zda vůbec tyto zásoby má po ruce. Fakt, že Rusko zřejmě žebrá v Číně o vojenské dávky potravin, není dobrým znamením ohledně základních nezbytností nutných k pokračování války. Navíc ukrajinské síly zřejmě dosáhly neuvěřitelně vysokého poměru protitankových zbraní připadajících na jednoho vojáka a trvalý přísun západní pomoci, smrtící i nesmrtící, neustává.

Rusové tedy ztratili iniciativu a znovu ji získat, když mají k dispozici jen omlácené jednotky demoralizované a stále frustrovanější neúspěchy, by vyžadovalo neuvěřitelné množství kompetence, soustředění, plánování, synchronizace a potenciálně též národní vůle. Dosud existuje jen minimum indikátorů ukazujících, že by ruské ozbrojené síly byly schopny dosáhnout většiny ze zmíněných cílů. Je možné, že Rusko bude muset pracovat s posledně zmíněným prvkem, jak ukazují proválečná shromáždění a šetření ruských médií. Ale pokud taková rozšířená podpora opravdu existuje, pak v prostředí, kde Rusové stále ještě neznají nebo dokonce vědomě odmítají fakta ohledně toho, jak špatně si jejich armáda vede. A tento stav nevydrží.

Je také možné, že se Rusko bude snažit znovu získat iniciativu pokusem otevřít buď jednu, nebo více nových front, aby zvýšilo tlak na ukrajinské síly. Ruské námořní síly v Černém moři podnikly kroky naznačující vylodění v blízkosti Oděsy, což by potenciálně byl pokus spojit jižní osy postupu. To by rozšířilo současné úsilí vycházející z Krymu a Doněcka, které se spojilo v obklíčení Mariupolu, podél pobřeží Černého moře s pokusem o připojení Podněstří.

Navíc pokud by do války vstoupily běloruské jednotky, znamenalo by to vznik severozápadní fronty, k níž by Ukrajinci museli odvést své síly a potenciálně oslabit obranu Kyjeva. Pokud by se však Rusové pokusili o jedno ze zmíněných opatření nebo o obojí, zřejmě by šlo spíše o [nepovedenou britskou operaci u tureckého] Gallipoli než o [v korejské válce přelomový] Inčchon. Ruská neschopnost synchronizovat a řídit rutinnější vševojskové operace až do této chvíle nevěstí nic dobrého ohledně schopnosti vynutit si vstup na bráněné pobřeží. I kdyby bylo Bělorusko přesvědčeno k podpoře ruského spojence, je obtížné říci, jak by si mohly méně schopné běloruské síly s nižší morálkou a otevřenějším odmítáním války vést proti Ukrajincům lépe než Rusové. Přidejte k tomu, že Lukašenko má svou pozici doma zajištěnou hůře než Putin a nedokázal by absorbovat stejný podíl ztrát a následné domácí nepokoje.

Takže se zdá, že se válka ocitla v bodě, kdy žádná z armád nemá rozhodující výhodu, která by jí umožnila tu druhou porazit, ale Ukrajinci mají trvalý přísun zásob a mobilizují nové síly ve formě jednotek územní obrany, Ukrajinců vracejících se ze zahraničí a zahraničních dobrovolníků. A aby Ukrajinci vyhráli, stačí jim, když nebudou poraženi. Totéž ale nelze říci o Rusech. Ukrajinci bojují o existenci své země a nedávné průzkumy naznačují, že odhodlání k boji s ruskými útoky na civilisty jen zesílilo. Rusové nicméně závodí s časem, který jim dojde, jakmile už nebudou schopni své jednotky zásobovat, mobilizovat bojové útvary, nebo když domácí obyvatelstvo a bezpečnostní aparát už nebudou ochotny podporovat lidské a materiální náklady pokračující války.

Celý text v angličtině: ZDE