Jste nemocný, chudý a osamocený. Nikdo vám nepomůže

23. 5. 2022 / Pavel Veleman

 

Současná minimální možnost umístit klienty na zdravotním lůžku, které se stalo z pohledu zdravotních pojišťoven "příliš nákladné" zejména u klientů s odborným termínem "Casus socialis " (sociální případ) je opravdu velmi smutná.

Je to deprimující a stále se opakující a vysilující situace pro všechny sociální a zdravotní pracovníky.

Je prakticky nemožné zajistit adekvátní péči pro lidi na okraji společnosti, jak přesně popsal pan Freund svoji zkušenost.

Už opět dopředu slyším a vidím ty neustále se opakující statistické pravdy, čísla, tabulky, počty, výkazy, grafy, kterými vždy politik utluče pravdu tzv. praxe všedního dne:

"Kapacita lůžek je přeci plně dostačující, nikdo nezůstane bez péče, je nutné přesunout péči na sociálních lůžkách do rodin," to bude zase politický kafemlejnek opakovat před obecními volbami.

"Vše se nám daří, fajfka, splněno. To co je nesplněno, je chyba politických protivníků." Sebechvála jede a Vy mlčíte, stydíte se, hádáte se a potom jen rezignovaně zíráte a civíte.

Těm většinou pouze politicko/pragmatickým mašinám chvíle a vteřiny nejde lidskou řečí oponovat.

A tak se pokusím popsat realitu z pohledu malého kolečka ve stroji (pracovník nejmenovaného sociálního odboru v nejmenovaném městě a stále se opakující situace prakticky každý týden v posledních letech) na základě časové osy jednoho pracovního dne:

8.00 volá pracovnice domácí (zdravotní) péče, telefonují pečovatelské služby, volá soused, prostě jak kdy….Nemohou se dostat ke klientovi, nezvedá telefon nebo byl nalezen ve velmi špatném stavu a byt je neobyvatelný - zde se zdravotní a sociální problém konkrétního klienta překrývá, že ani deset metodik MPSV nedokáže přesně určit, zda je toto primárně problém sociální nebo zdravotní.

O tomto uměle byrokraty vytvořeném pseudoproblému resortismu se vede dlouholetá debata stovek odborníků, tisíce schůzek a jednání, desítky metodik a doporučení a reálný výsledek - naprostá nula.

Pravda je pochopitelně selským rozumem jasná: Jedno souvisí s druhým a je potřeba navýšit kapacitu jak zdravotních, tak i sociálních lůžek, což však současný, formálními nesmysly zahlcený a podfinancovaný systém není schopen udělat, ani když zřídí další "KOMIS" a nazvou ji " NA POMEZÍ ". Možná dobrý nápad, výsledek pro tzv. terén všedního dne jako vždy - velká nula!

9.00 u bytu se schází "krizový management" (na tuto komickou terminologii si elektronický, standardizovaný záznam sociálních pracovníků skutečně hraje, mindrák tohoto oboru v akademickém prostředí je stále obrovský, a proto tato směšná důležitost, která má nejspíše dokazovat odbornost oboru) v počtu dvou až tří nešťastníků (sociální pracovník, pečovatelka, soused nebo zdravotní sestra). 

Je zahájena "Krizová sociální práce". Postupem času se stává tak trochu "Případovou konferencí", pakliže se počet radilů a důležitých předsedů, místopředsedů a členů SVJ zvyšuje, pochopitelně všichni nadávají, že již dávno se zde mělo zakročit. "Pane sociální, NĚKAM JI ODVEZTE!"…Děti se jí v domě bojí, můžeme díky bordelu v jejím bytě všichni vyhořet a ten smrad!

Mají svoji pravdu, pochopitelně. Psali už takřka úplně všude…Výsledek: velká nula.

9.30, po neúspěšném zvonění, bouchání, volání je sociálním pracovníkem "spuštěn" nesmírně drahý integrovaný systém (ten opravdu funguje výborně, jen je asi stejně drahý jako roční umístění klientky na zdravotním lůžku).

Přijíždí RZS, Hasičský záchranný sbor, Policie ČR a po otevření dveří je nalezen pacientka živá, avšak není možné, aby zůstala v bytě v těchto podmínkách a nastává fáze boje "na pomezí" zdravotně/sociálním a "nerudovská otázka": " Kam s ní(m)?"

Sociální pracovník spouští tzv. aktivní debatu řídícího managementu (sociální pracovník, zdravotní personál) všech subjektů (sousedé, předseda SVJ) v objektu klienta (byt, který má pouze malinké tzv. myší uličky v hromadách novin, nábytku a dalšího doneseného odpadu) s ohledem na subjekt (klient) a jeho dlouhodobé zájmy, pakliže je dokáže specifikovat (nedokáže).…

10.00, po velmi "konstruktivní" aktivizaci výměně názorů, kdy sociální pracovník, sousedé, předseda SVJ se snaží motivovat " lékaře z RZS k odvozu pacienta na zdravotní lůžko (občas dokonce i fyzickým zatarasením dveří, když chce zdravotník urychleně odejit). Pacientka, která již vlastně vůbec netuší, co se děje, se společně se zdravotním personálem brání transportaci: "nic mi není", křičí chudinka, zmatená, pokálená seniorka a zdravotní personál to potvrzuje: Bez jejího souhlasu nelze  jednat. Institut tzv. nedobrovolné hospitalizace nemůže být spuštěn.

Stejně ji máte odpoledne zase doma, oni si jí tam nenechají, to je stáří a to není zdravotní problém…To musí řešit sociálka : "Černého Petra" má zase v kapse sociální pracovník a hněv subjektů před bytem předmětného objektu se opět přesměruje na krizový sociální management v akci, který vzrušeně vysvětluje své kompetence řídícího manažera (tzv. cash managementu) a v této "atmosféře součinnosti objektů i subjektů na sociálně/zdravotním pomezí", je nakonec "pomalu za potlesku" obyvatel domu pacintka odnášena do vozu RZS (nejprve musí hasiči vysadit dveře bytu, myši cestičky jsou příliš úzké.

10.30, pacientka je odvezena do nemocnice na urgentní příjem, ačkoli ji sociální pracovník vidí fakticky poprvé (ihned zjišťuje dostupné informace a je to jako vždycky). Klientka nemá peníze na komplexní vyčištění bytu, vždyť není schopná ani zaplatit nájemné. Příspěvek na bydlení vyřizuje sociální pracovník již úplně sám asi u 15 klientů a stále mu narůstají, ani on není často schopen všechny dokumenty zajistit a hlavně časově ovlivnit, aby Úřad práce vyplatil dávky včas. Příspěvek na péči trvá vyřídit v v Praze zhruba rok a není možné zajistit asistenta sociální péče, který musí být součástí žádosti .Kvůli nedostatku peněz nelze zajistit pečovatelskou službu.

Praktický lékař klientky Vám sdělí (a má pochopitelně také svoji pravdu), že on s tím nemůže dělat vůbec nic, nemá žádný vliv na umístění a pobytová místa v DS nebo DZR stejně nejsou a už vůbec ne pro tento typ klientů, soukromá zařízení jsou k dispozici ihned, jen nákladovost je zde kolem 40 tisíc korun a celý příspěvek na péči (klientka má SD 13 000 ( fakticky 10 000, má exekuce, dluhy na nájemním bytě…).

Takže zbývá zdravotní lůžko na LDN, tak to bylo vždy v této zemi, jenže…LDN však dnes dostávají pokuty od zdravotních pojišťoven za "zneužití" zdravotního lůžka, a tak dlouhodobě klienty nechtějí a sociální lůžka se jim nevyplatí, ta, co vznikla po roce 2007 ve zdravotnických zařízeních, jsou dnes prakticky všechna zrušena…A vznikla neřešitelná díra, stále se zvětšující.

11.00, probíhá součinnost na pomezí zdravotně/sociálního pomezí: Zdravotní objekt z auta RZS hlasitě nadává sociálnímu objektu: "Už mně to fakt sere, musel jsem objet tři nemocnice, nikde tu ženskou nechtěli, příště už Vám ji neodvezu, smrad mám zde jak na hajzlech v Baku." Opět emoce, určitě bude další stížnost na sociální subjekt.

11.45, sociální pracovník telefonicky doslova prosí, aby sociální pracovnice v nemocnici ( zná ji, jinak by to ani nezkoušel), šla na příjem a pokusila se sdělit situaci klientky a HLAVNĚ, aby ji KONEČNĚ udělali komplexní gerontopsychiatrické vyšetření…Kolegyně je zrovna strašně vystresovaná (kdo nejsme?), nemá absolutně čas jít na příjem, zrovna řeší s LDN neřešitelné, od lékařů má příkaz do odpoledne uvolnit dvě zdravotní lůžka a tak se mi moc omlouvá, nemůže udělat nic. Nemusí se omlouvat, sociální pracovník chápe…Pojede tam sám, nemůže ji tam osamocenou nechat.

12.00, sociální pracovník se složitě městkou hromadnou dopravou dostává na příjem do předmětné nemocnice, mezitím asi popáté již dnes někoho prosí - tentokrát další svojí kolegyni v práci, aby za něj šla na jedno akutní sociální šetření a hlavně dodělala tabulku zabydlování ( přijde kontrola)...

13.00, sociální pracovník se snaží nějak vyděšenou klientku zabezpečit v přeplněné hale (kupuje z vlastních peněz alespoň pití, kapesníčky…), v hale se občas někdo pozvrací, pomočí, spí na lavici, někdo zmateně volá a neustále se zde kupí další pacienti, které sem přivážejí zdravotníci í RZS. Hádají se drsně s ošetřujícím personálem…".Fakt už je to poslední pacient, za hodinu mi "díky Bohu" končí směna"....Jak dobře to znám, vyděšení a většinou již skoro nich nechápající pacienti koukají, chudáci…

14.30, ačkoliv se snažím co nejvíce přesvědčovat lékaře ( ano, opět se  nakonec kvůli klientce pohádám), je jí změřen tlak a až bude volné auto, bude odvezena opět do svého strašlivého bytu…Nikdo nic jiného neřeší a moje mise končí jako vždycky….

15.00, za celý den jsem kromě neustále zvonícího telefonu a vyřizování dotazů, rušení sociálních šetření nic jiného neudělal, celá další práce stojí a zítra dostane nejmenovaný pracovník "POJEB" za nevhodné chování k lékaři a za neodevzdanou tabulku zabydlování…Jdu si dát panáka…Má tato práce nějaký smysl, pakliže to zásadní nefunguje?

Vystresovaní pracovníci běhají v tomto nesmyslném kole jako veverky v bubnu. A politici řeší svůj virtuální svět a spí ve spacácích ve sněmovně…

8.00, další den zvoní telefon: Volá včerejší pečovatelka, zase mi paní neotvírá…Kolečko se opakuje….Budu tam do půl hodiny, říkám a beru si medikaci….

PS: Vše je pochopitelně "jen" strašlivý sen sociálního pracovníka, který se mi zdál, když jsem únavou usnul na další konferenci o skvělém, masivním a plně funkčním sociálně/zdravotním systému této země…

S radostí se budím, to byl příšerný sen! Ještě, že žiji v zemi, kde to není možné.