Jak se dává anglosaská pravice cestou tvrdého autoritářství

23. 5. 2022

čas čtení 6 minut

Zahrajte si hru na historii "co by bylo, kdyby" a snadno uvidíte, že by  Západ lehce zradil ukrajinský lid. Co kdyby Donald Trump vyhrál prezidentské volby v USA v roce 2020? Nemusíte se vracet a číst o jeho závistivém obdivu k Vladimiru Putinovi a všem ostatním kvazi i skutečným diktátorům. Trump  v současnosti odsuzuje Bidenovu administrativu za to, že poslala 40 miliard dolarů na Ukrajinu, místo aby dala "Ameriku na první místo".

Co kdyby Jeremy Corbyn vyhrál parlamentní volby ve Spojeném království v roce 2019? Nemusíme si připomínat jeho ústupky Putinovi po ruském útoku nervově paralytickou látkou v Salisbury, když se nyní tento velký antiimperialista rozhodl, že válka o koloniální rozšíření posledního evropského impéria je přesně tím správným okamžikem, kdy říci, že si přeje, aby NATO bylo "nakonec rozpuštěno".

A co kdyby Johnsonův hlavní poradce Dominic Cummings stále ovládal Downing Street? ptá se Nick Cohen.

 

Odpověď nás zavede k jádru chybné interpretace posledních 30 let. Tradiční názor tvrdí, že pravice i levice se zasazují o liberální demokracii a volný trh. Jejich zásadový/samolibý/zkorumpovaný (nehodící se škrtněte dle vkusu) pohled na svět byl rozbit náhlým příchodem siláckých nacionalistických vůdců v roce 2010.

Nic nepřichází odnikud. Přesvědčení, že demokracii je třeba bránit jen tehdy, když systém umožňuje vítězství pravice, tu bylo dávno před rokem 2016. Stejně jako pohrdání reakcionářů liberálními právy a jejich přesvědčení, že progresivní elita ničí etnickou podstatu národa cynickým dovozem migrantů, kteří budou volit středolevé politiky. Odpor a paranoia se šířily nejen na krajní pravici, ale i v údajně povznesených myslích toryovských intelektuálů a neodvratně je tlačily k autoritářským závěrům. Jak nám usilovně předvádí Johnsonův někdejší vysoký poradce Cummings dodnes.

Muž, který vedl kampaň za brexit, argumentuje proti právu Ukrajiny existovat jako suverénní stát. Tvrdí, že USA a Velká Británie "záměrně odrazují od mírových rozhovorů" - jako by Putin projevil sebemenší zájem stáhnout své jednotky. "Velká část Ukrajiny je zničená, tisíce mrtvých a škody za stovky miliard," pokračuje Cummings. Souhlasím, ale kdo to zničil a kdo ty lidi zabil? Cummings to neřekne. Odpovědnost Ruska za jeho zločiny odmítá a pak klesá ještě níž tvrzením, že ruská propaganda obsahuje pravdu. "Část" pomoci, kterou posíláme na Ukrajinu, "jde skutečným nacistům, jak tvrdí Putin", píše Cummings. Zatímco skutečným masovým vrahům je dopřáváno, ať vraždí podle libosti, Volodymyr Zelenskij je odsuzován jako sebestředný válečný štváč.

Kdyby se britská vláda dodnes řídila Cummingsovými radami, nebyly by do Kyjeva poslány žádné britské protitankové střely a ani střely země-vzduch.

Takto se Cummings omezuje na to, že nám ukazuje  rozklad  britského imperiálního myšlení. Velmoci si mohou dělat, co se jim zlíbí. Neměli bychom se zmiňovat o jejich nevyprovokovaných zločinech proti lidskosti, ale uznat, že mají pravdu, když říkají, že mezi hromadami mrtvol, které za sebou zanechávají, jsou "skuteční nacisté". Mezitím musí Ukrajinci a jejich směšný vůdce přestat eskalovat konflikt, který jim vnutilo Rusko, a smířit se s tím, že jejich údělem je podřídit se.

Dlouho před Trumpem se konzervativci vydávali cestou, která končí u chmurné konečné stanice uctívání diktátorů. Levicoví kritici poslední labouristické vlády ji považovali za mdlou, konzervativní záležitost. Lépe bychom ji pochopili, kdybychom zaregistrovali, jak vášnivě pravicové mínění blairismus nenávidělo. Své zemi už pravičáci nerozuměli. Multikulturalismus, sexuální tolerance a samotný fakt, že labouristé byli 13 let u moci, vyvolávaly znechucení a zoufalou ochotu přijmout jakýkoli bílý, křesťanský režim, který se prohlašoval za nepřítele liberalismu. Cummingsův učitel z Oxfordu Norman Stone, slušný historik, dokud s ním neskoncoval alkohol, skončil své dny psaním apologií maďarského autoritářství. Na Viktora Orbána udělaly tyto lichotky takový dojem, že se zúčastnil Stoneova pohřbu.

Roger Scruton, který je mezi nemyslícími konzervativci stále považován za přemýšlivého filozofa, a autor projevů Margaret Thatcherové John O'Sullivan také na stará kolena poklekli před Orbánem. Nejen křídlo americké pravice na Fox News se nemůže rozhodnout, zda dát přednost maďarské, nebo ruské autokracii.

Když se Cummings a Johnson přátelili, převáděli autoritářskou teorii do praxe. Vyčistili Konzervativní stranu od kritiků, protiprávně pozastavili činnost parlamentu a zaútočili na všechny nezávislé instituce, které by je mohly kontrolovat. Seriózní vláda, říkal Cummings, se "nenechá  zastrašit úředníky a jejich hovadskými 'právními radami'". Musí se zbavit zákonů, které stojí v cestě skutečnému brexitu.

Jak se ukázalo, naštěstí pro Ukrajince Johnson Cummingse nakonec vyhodil. Sám Johnson má nyní k silákovi tak daleko, jak si jen lze představit: je to zesláblý vůdce, který se bojí svých podřízených a nemá ani ponětí o tom, jak se vypořádat s dnešní krizí. Zmítá se od jednoho skandálu  k druhému...

Můžete si oddechnout, že britská demokracie dosud přežila,  dokud nezkoumáte detaily. Konzervativci se bouří proti Johnsonovi, když chce na venkově stavět nové byty nebo zavádět opatření proti obezitě, ale nikdy neprotestují proti útokům na BBC a Channel 4, proti ohrožení nezávislosti státní správy, proti omezování svobody protestovat nebo proti rušení zákona o lidských právech.

Konzervativcům vadí srovnávání Johnsona s Trumpem, natož Johnsona s Putinem. V jednom bodě však rovnocennost existuje. Johnson provedl brexit, stejně jako Putin napadl Ukrajinu, aby tím potvrdil údajnou "národní velikost". Obě tyto akce dopadají katastrofálně, protože ani jeden z obou vůdců nemá nejmenší představu o tom, jak svůj avanturismus uskutečnit.

Zůstávají nám samotné otázky typu "co by bylo, kdyby". Co když při příštích volbách dojde k tak endemickému potlačování volebního práva, že dvěma milionům lidí bude volební právo v Británii odepřeno? Co když se zbabělá BBC neodváží postavit vládnoucí straně? Co když neúspěch brexitu pošle konzervativce do spirály revanšismu a konspirace a šíření mýtů o tom, že jim byla "zabodnuta kudla do zad"?

Odpovědi zatím neznáme, jen víme, že naše "co když" vůbec není jen hra.

Zdroj v angličtině ZDE

1
Vytisknout
5205

Diskuse

Obsah vydání | 26. 5. 2022