Karlovy Vary: Film Úsvit devětadvacetiletého režiséra Matěje Chlupáčka je absolutní bomba!

1. 7. 2023 / Jan Čulík

čas čtení 13 minut
Foto: Matěj Chlupáček a herečka Eliška Křenková při představování svého vynikajícího filmu

Aktualizace: Tento týden přichází do českých kin tento vynikající film. Nenechte si ho ujít!



Před promítáním svého soutěžního filmu Úsvit, s případnějším, ironickým anglickým názvem We Have Never Been Modern (Nikdy jsme nebyli moderní) řekl v sobotu večer ve velkém sále hotelu Thermal režisér Matěj Chlupáček, že i když je jeho film historický, vlastně je nesmírně aktuální a on sám je velmi vděčen, že žije v zemi, jako je Česká republika (a zahrnul do toho i Slovensko), kde směl takovýto film natočit, protože, jak uvedl, dnes existuje celá řada evropských zemí, kde by takovýto film natočit nesměl. Měl pravdu vzhledem k ostudné mnohahodinové parlamentní debatě v Praze ve čtvrtek 29. června, kdy poslanci za KDU-ČSL, SPD a ODS svorně odmítali schválit právo na jednopohlavní manželský vztah, byl Chlupáčkův výrok o aktuálnosti tématu tohoto filmu více než trefný. Chlupáček se do dnešní situace v České republice nemohl trefit víc. Škoda, že film zatím vidí jen diváci karlovarského festivalu, do běžné distribuce v kinech se dostane až 5. října 2023. Prosím, nezapomeňte na něj, ten film je absolutní bomba. Musíte ho vidět. 

Přiznám se, že nejprve jsem si myslel, že to možná bude komerční film, který voajeristicky zneužije lechtivého sexuálního tématu. Nemohl jsem být dále od pravdy. Film je to napínavý a nesmírně lidský. Budete sedět na pokraji sedadla.

Nechci prozradit příběh, abyste ho byli schopni vnímat vcelku. Film se odehrává v roce 1937 ve slovenském městě Svit, kde čeští podnikatelé založí továrnu na umělá vlákna velmi podobnou svým étosem  Baťově továrně na obuv ve Zlíně, podnik ve Svitu je vlastné rozšířením té zlínské továrny. Pak se ale odehraje šokující událost. Přivolaní detektivové z československé rozvědky jsou s jejím vyšetřováním rychle hotovi a je to ideologická lež a podvod, při němž přijdou o život nevinní lidé. Případu dokáže přijít na kloub až manželka mladého ředitele továrny ve Svitu, nedostudovaná lékařka Helena. Moderní na tomto filmu, k němuž napsal scénář Miro Šifra, je skutečnost, že fakta a pravdu odhalí inteligentní a vzdělaná žena. Naproti tomu muži v tomto filmu jsou buď vrazi, cynici, ultrapravičáci a ideologové, anebo pragmatičtí cynici. Jen ona nedostudovaná lékařka, hlavní hrdinka Helena, dokáže projevovat lidskost. (Helena je přitom v posledním stadiu těhotenství, kdosi v neděli ráno poznamenal, že to může také posilovat citlivost k lidským problémům, posilovat humanismus.) Nejblbější postavy ve filmu hovoří přesně tak, jak mluvili ve čtvrtek 29.6. v Poslanecké sněmovně poslanci KDU-ČSL, SPD a ODS. Možná měli Chlupáček a Šifra štěstí a za pár měsíců či let by už možná takovýto vynikající film natočit v České republice nebo na Slovensku nesměli.

Víc vám neřeknu, musíte se na ten film jít podívat. Velký sál hotelu Thermal bouřlivě tleskal po celé dlouhé závěrečné titulky a pak znovu po ukončení promítání filmu, kdy Chlupáčkově delegaci přítomní diváci uspořádali ovace ve stoje:


Devětapadesát let starý, nyní digitálně zrestaurovaný film Evalda Schorma Každý den odvahu (1964), prezentovaný  v sobotu dopoledne v Karlových Varech jako "světová premiéra" své nové zdigitalizované verze slouží velmi úspěšně jako korektiv  vůči současnému diskurzu antikomunistů o tom, jak život za komunismu byl tvrdý útlak a všichni komunisti nesou odpovědnost za Stalinovy Gulagy. Film představili po téměř šedesáti letech herec Jan Kačer, který hrál hlavního hrdinu, a kameraman Ivan Šlapeta:


Schormův film, zjevně v přímé reakci na předchozí období naprosto nerealistických socrealistických "budovatelských" filmů o nadšených údernících, dělníků u soustruhu a komunistech, je téměř dokumentárním záznamem života na malém městě kolem roku 1962-1963. Co z toho vyplývá? Detailní, téměř sociologický záznam každodenního života obyčejných lidí ukazuje, že na komunismus absolutně kašlali. 

Mladá generace v tomto filmu nezřízeně blbne, je zcela nezvládnutelná a divoce anarchistická. Její nejformálnější chování je, když jde na tancovačku, kde tancuje twist. Mladý Josef Abrhám, dělník, kterého vyhodili z vysoké školy, a iluzionista, provokativně vede anarchistickou skupinu mladých mužů. Varují ho, aby nesjížděl na motorce dlouhé schody tak, jak to dělá kamarád, který to umí. Jenže u mladých lidí vládne nekontrolovatelná nezřízenost. Abrhám navzdory varování jede a skončí s vážným zraněním, ne-li mrtvý.

Hlavní hrdina Kačer prochází školní chodbou a kolem něho pobíhají dva polonazí mladíci, kteří se při tom zuřivě perou. Prostě úřady, zosobňující moc, v tomto filmu zobrazujícím komunismus začátkem šedesátých let jsou zcela bezmocné - lidi si prostě drze dělají to, co oni sami uznají za vhodné. Starají se o sebe a o své rodiny a moc ignorují.

Starší generace je posedlá každodenním rodinným životem, starostí o malé děti či o přestárlé příbuzném, probíhají hádky. Jinak se sedí v hospodě a pije pivo, lidi jsou absolutně pasivní, o politiku se nezajímají, žijí výlučně civilním, individuálním, osobním životem.

Hlavní hrdina, asi třicetiletý továrenský dělník ...., usiluje jako komunistický funkcionář lidi aktivizovat k různým společensky prospěšným akcím. Zároveň je jasné, že chce v režimu udělat politickou kariéru, avšak za svých vlastních, idealistických podmínek. Nic se mu ale nedaří - všichni kolem něho jsou  pasivní. Má spory se svou dívkou, která ho považuje za naprosto nenormálního, proč se pořád o cokoliv snaží, hlavně o tu kariéru.¨¨

Konflikt vyvrcholí ke konci filmu závěrečnou násilnou scénou v hospodě, kdy si zhrzený hrdina koupí v hospodě náruč půllitrů piva a vyleje je na hlavy svých známých. To samozřejmě vyvolá konflikt - hrdina v hospodě křičí, že by měli všichni přítomní být postříleni, protože jsou totálně sobečtí, jde jim jen o žrádlo a chlast, naprosto o nic jiného. Jestli jsme si vždycky mysleli, že konzumerismus existoval až za Husáka, v tomto filmu máme úzkostlivě pečlivé, dokumentaristické svědectví, že se lidi starali sami o sebe už začátkem šedesátých let a režim a jeho funkcionáře ignorovali.

Při rvačce, kdy se na našeho mladého komunistického hrdinu v hospodě vrhnou všichni, se objeví i místní policista. Komunistický hrdina očekává, že se esenbák postaví na jeho stranu - ten je však na straně místních. "Zradil jsi mě," běduje komunista.

Lidé v hospodě ho šíleně zmlátí. V závěru filmu se sbírá ze země a na tváři se mu na okamžik objeví trpký úsměv.

Ve filmu vidíme všechny slavné české herce: Kromě Jana Kačera tam hraje konjunkturalistického novináře Vlastimil Brodský, jeho manželku (které se s mladý komunistou vyspí) Jiřína Jirásková, mezi režimními novináři se vyskytne i Jan Libíček, o Josefu Abrhámovi jsme se už zmínili, ve filmu také hraje Olga Scheinplfugová a mihne se tam párkrát i Jiří Menzel.

Dobrým dokumentárním filmem byl v sobotu odpoledne snímek o italském semiotikovi a filozofovi kultury Umbertu Ecovi Umberto Eco - Knihovna světa. Eco je samozřejmě mrtvý a tak v tomto dokumentu hrály obrovskou roli nejrůznější knihovny, zejména jeho vlastní, nyní odkázaná italskému státu, čítající asi 30 000 svazků, mnohé z nich o různých  nevědeckých nesmyslech, často z daleké minulosti. Ty knihy o nesmyslech byly podle Eca nejzajímavější. Film použil samozřejmě četné televizní rozhovory s Umbertem Ecem z různých etap jeho vědecké práce i svědectví jeho syna, vnuka, dcery a manželky. Snažil se prezentovat myšlenky z Ecova vědeckého díla, ale zase nikoliv v nějaké příliš velké podrobnosti, takže si člověk z toho snímku ohledně jeho vědy toho moc nepamatuje, s výjimkou vědomí, že Eco byl nesmírně charismatickou osobností,  z něhož neustále padaly nejrůznější bonmoty. Proč je podle něho daleko zajímavější nenávidět, než milovat? Když někoho milujete, je to cit zaměřený jen na jedinou osobu, a chcete, aby milovaná osoba se také věnovala výlučně vám. Kdežto když někoho nenávidíte, můžete nenávidět množství lidí, třeba celý svět. to je přece výhoda, je to daleko efektivnější, ne? - Knihovny jsou vegetativním archivem vědění, protože knihy jsou vyráběné ze stromů. Nečtu rád knihy na počítači ani na čtečce, argumentoval Eco. Nemohu si je podtrhávat, nemohu zalamovat jejich rohy ani je nemohu pošpinit svými prsty od marmelády. A obrovské množství informací zahlcující nás v dnešním světě? Znamená to podle Eca, že neznáme nic. Bibliografie děl na nějaké téma obsahující 10 000 titulů je naprosto k ničemu. Pokud si člověk v minulosti vyhledal na nějaké téma tři knížky a přečetl si je, něco se dověděl, argumentuje Eco. 10 000 knih nepřečtete nikdy, takže taková bibliografie je blbost.

Do Kongresového sálu se na film o Umbertu Ecovi přišel podívat i premiér Petr Fiala:


A ještě jsme v sobotu viděli dva americké filmy, které oba pokračovaly v tradici šílenosti, respektive ve varování, jak šílená je nebo může být Amerika. Oba filmy měly tak trochu pikareskní ráz, oba byly road movies: atraktivita ježdění po nekonečné Americe je zjevně velká, jako i přesvědčení, že když cestujete  z jednoho státu do druhého, nikdo vás nenajde. Debut The Sweet East (Sladký východ) kameramana Seana Price Williamse sleduje příběh studentky střední školy Lillian, které se zjevně na malém městě, kde žije nudí, a tak se rozhodne utéct - zmizí až tak, že ji rodiče nechají hledat policií.  V první, poněkud nudné části filmu se Lillian vyskytuje ve skupině poněkud bláznících (zase!) teenagerů - jeden z nich má kovovými cvočky posetý penis - kteří se chystají zaútočit na shromáždění ultrapravičáků, jenže ho nenajdou. Lillian ho však najde a tam ji osloví ultrapravicový univerzitní profesor, k němuž se Lillian nastěhuje do domácnosti, sexuálně ho manipuluje, ač k ničemu nedojde, a pak mu ukradne tašku plnou bankovek, která zřejmě má financovat nějakou ultrapravicovou akci, a zmizí mu ze života. Na ulici ji osloví dva černošští nezávislí filmaři a s nadšením z ní udělají filmovou hvězdu ve svých nezávislých filmech (scéna amerického nezávislého filmu je tu traktována ironicky). Jakmile se však fotografie Lillian objeví v tisku, na place, kde se natáčí, ji hledají oni ultrapravičáci a postřílejí celý filmový štáb. No, Amerika. Lillian pomůže utéci muslimský mladík, člen produkčního týmu, a schová ji ve srubu na pozemcích svého bratra, který se svými stoupenci tam pořádá muslimské modlitby. Lillian mu zase uteče a zachrání ji pro změnu skupina potrhlých křesťanských mnichů, kteří její existenci oznámi policii, takže je Lillian vrácena domů. Dívka projevuje pozoruhodnou schopnost přizpůsobit se jakýmkoliv šílencům, které na své pikareskní cestě Amerikou potkává, manipuluje je.

A posledním sobotním filmem byl další americký snímek, You Sing Loud, I Sing Louder (Druhá šance), který byl vlastně do určité míry podobný jak filmu Sladký východ, tak pátečnímu americkému filmu Dospěláci. Jednak byl zase pikareskní, odehrával se dlouhou cestou v automobilu ze San Diega do Nového Mexika. Téměř padesátiletý otec veze autem celou tuto cestu svou dvacetiletou dceru, kterou v podstatě nezná, protože ji v dětství opustil, neboť byl tvrdý alkoholik. Dcera to po něm podědila a nejenže pila, ale brala i drogy, takže se dostala do nemocnice, kde utrpěla dočasnou zástavu srdce. Po  uzdravení ji tam vyreklamoval otec a veze ji do Nového Mexika prý k jakémusi umělci - dcera je nebo bývala malířka. Celou cestu se šíleně hádají, podobně jak ti Dospěláci, a nakonec vyjde najevo, že otec dceru veze do léčebny pro narkomany a alkoholiky. Dojde k děsivé scéně mezi otcem i dcerou, dcera mu uteče, ale nakonec dojde mezi oběma - nepřekvapivě - k smíření, neboť si oba uvědomí, že jsou vlastně stejní, a dcera do té léčebny jde. Že by se nyní v Americe natáčely nezávislé filmy jen o šílencích a o rodinných vztazích?

2
Vytisknout
13620

Diskuse

Obsah vydání | 5. 10. 2023