Válka na Ukrajině: Existuje plán B?

5. 10. 2023 / Daniel Veselý

čas čtení 4 minuty

Ti, kdo volají po neustálém přísunu čím dál tím sofistikovanějších zbraní na Ukrajinu až do osvobození poslední pídě jejího území, by se měli zevrubně zamyslet, zda má tento plán ve světle zadrhnuté ukrajinské protiofenzivy šanci na úspěch. List New York Times v současnosti přiznává, že nyní má Rusko pod kontrolou o téměř 200 km2 více území než na začátku letošního roku. Nadto myšlenka, že Kyjivu stačí dát veškeré zbraně, munici a vojenské vybavení k vypuzení ruských okupantů maří aktuální vyjádření Pentagonu o nedostatku financí na zbraně, nehledě na stávající půtky v Kongresu. S nedostatkem zbraní se potýkají evropští partneři USA. Zkrátka a dobře, NATO na rozdíl do Ruska není připraveno na vedení konvenční války v Evropě.

Problém je podle mého soudu v přesvědčení, jež zastávají i autoři Britských listů, podle nějž je Vladimir Putin roven Hitlerovi, s nímž v žádném případě nemůžeme vyjednávat, neboť nedodržuje žádné dohody.

Je samozřejmě pohodlné vytahovat Adolfa Hitlera takřka při každém vojenském dobrodružství, do kterého se Západ zapojí; vždyť „Hitlerem“ byl nejeden (ne)přítel Bílého domu, ať už hovoříme o panamském diktátorovi Noriegovi, Saddámu Husajnovi či Bašáru Asadovi. Jedná se o nefér argumentaci známou jako „reductio ad Hitlerum“, jež má vykreslit nasazení vojenské síly či realizaci proxy války jako boj Dobra proti ultimátnímu Zlu. A jak známo, s Hitlerem se nevyjednává; v úvahu přichází jedině jeho totální porážka ve válečném poli.

Jestliže Kreml porušoval různé dohody či z nich vystupoval, totéž lze prohlásit i o Západu. Nemusíme jít až k opakovaným verbálním slibům daným Gorbačovovi o nerozšiřování NATO – což důkladně zdokumentoval americký národní bezpečnostní archiv; stačí si vzpomenout na unilaterální odstoupení USA od smlouvy ABM, INF či dohody o otevřeném nebi nebo na sabotáž Minských dohod, jak otevřeně přiznala Angela Merkel.

Pokud je Vladimir Putin válečným zločincem, což nikdo příčetný nerozporuje, totéž platí i pro George W. Bushe a Tonyho Blaira, kteří se v posttrumpovské době těší pověsti vážených státníků, místo aby si odpykávali doživotní trest za nelegální invazi do Iráku. A to ideálně v cele s Vladimirem Putinem. Dále nechápu, kde se vzala updatovaná teorie domina, tedy, že po uchvácení Ukrajiny by mohly padnout další země. Opět se zdá, jako by se z hrobu vynořoval přízrak Adolfa Hitlera.

Zkrátka a dobře, je dětinské líčit komplexní geopolitické otázky jako pohádku pro děti o Dobru a Zlu.

Ti, kdo tak jako autor těchto řádků podporují restart diplomatických jednání, samozřejmě nemohou s jistotou předvídat, že trnité rozhovory dospějí ke kýženému výsledku. Jenže je naprosto kriminální se o navázaní diplomatických rozhovorů ani nepokusit. Vždyť v sázce jsou lidské životy!

V současnosti Ruská federace okupuje zhruba 18 procent ukrajinského území, kde před válkou žilo převážně ruskojazyčné obyvatelstvo. S chýlícím se koncem ukrajinské protiofenzivy hrozí, že Kreml zahájí vlastní ofenzivu a nakonec odřízne Ukrajinu od Černého moře. Jeho cílem není podmanění si celé Ukrajiny, na což očividně nikdy neměl vojenské kapacity, nýbrž vytvoření dysfunkčního pahýlového státu, který by v očích kremelských předáků nepředstavoval pro Rusko žádnou hrozbu. Podle Johna Mearsheimera by Rusko nakonec mohlo uloupit až 40 procent ukrajinského území, budou-li boje i nadále pokračovat a Kyjiv získá balistické střely ATACMS s doletem 300 kilometrů.

Zajímalo by mne tedy, zda proponenti vyzbrojování Ukrajiny až do konečného vítězství mají nějaké pochybnosti o této strategii, či počítají s plánem B – jakousi „exitovou strategií“?

 

 

-2
Vytisknout
5757

Diskuse

Obsah vydání | 9. 10. 2023