
Kronikář měnící se Šumavy
14. 7. 2023 / Pavlína Antošová
čas čtení
5 minut
Významná
výročí hornorakouského rodáka a českého spisovatele Karla Klostermanna
(13. 2. 1848 – 16. 7. 1923) uznávají také německy mluvící čtenáři, k
nimž se první překlady jeho próz dostaly poměrně nedávno. Rozdíl mezi
silnými a slabšími místy v tvorbě tohoto realistického autora dnes
pochopitelně vyniká víc než za jeho života. Jeho dílo však v každé další
generaci nachází své věrné, na něž zpočátku působí sdílená láska k
Šumavě, a později také silný humanistický rozměr románů a povídek. Mezi
Klostermannovými nosnými tématy si zvláštní zmínku zaslouží dobývání
obživy, boj o život, nežádoucí zásahy do přírody (už v předminulém
století), předsudky – a vystěhovalectví.
K silným stránkám
jeho děl patří existenciální nádech výrazných epizod: „... zvířata
stěží by obstála při této strašné, úmorné práci, kterou tu konali synové
lidští. Mráz ráno i večer žíhal krutý, že sníh pod nohama hvízdal a
sípěl zvukem kovovým, že vous horkým dechem ovanutý v tlusté rampouchy
mrzl i řeči bránil /.../" (Román Ze světa lesních samot). Nebo
komornější zastavení: „ ,Vraťte se, Jakube /.../ Mne močál unese a za
čtvrt hodiny jsem doma; vy kdo ví, kam byste zajel, až k mlze se přidá
noc.' " (Povídka „Zmizela"). V těchto sugestivních pasážích nachází
prozaik mistrovskou rovnováhu mezi košatě rozvinutými uměleckými
prostředky a jazykovou úsporností.
Pozoruhodné
zůstávají nejlepší popisné pasáže; ukazují Karla Klostermanna jako
autora, který v naší próze pomáhal razit cestu impresionismu, například
když líčil svůj oblíbený přelom léta a podzimu: „Kde příroda do
temnozelených borů vtrousila listnaté stromy, buky, břízy, javory, tam
vzplane les v kráse nevýslovně pestré. Listy buků se rdí všemi odstíny
červeně, rudě, ohnivě, nachově hoří." (Skláři).
Hluboká
lidskost (posilovaná životem v kosmopolitním, ale odlehlém prostředí)
Klostermannovi umožnila varovat před šovinismem a povznést se nad
antisemitismus dokonce i v době, kdy české próze takový nadhled citelně
scházel. A už v novinářské tvorbě, později zčásti knižně upravené,
poutají pozornost výroky s platností citátů: „Ponechávejme každého v
klidu a nepišme do ubohých knih návštěvníků úvodníkové duchaplnosti a
rázná vyhlášení nepřátelství /.../ My nahoře v zelených lesích
potřebujeme bílou knihu dorozumění a ne žlutou knihu nenávisti /.../" (Črty ze Šumavy (Böhmerwaldskizzen),
překlad Bohumil Nohejl). Takové naléhání zvlášť vynikne poté, co se
komunikační prostředky sice modernizovaly, ale podstata nenávistných
výpadů zůstala stejná.
Ke slabým stránkám Klostermannových
próz patří občasná sentimentalita – především (ne-li výhradně) v
románech, například ve scénách namlouvání. S ní souvisí i jazykové
prostředky, jež v takových pasážích působí poněkud křečovitě. Těmto
sporným místům by prospěla zdrženlivá stylistická věcnost, kterou
Klostermann uplatňuje jinde. Mimo jiné i zde je v jeho tvorbě patrná
přílišná doslovnost, na niž přesvědčivě upozorňuje Jaroslava Janáčková:
Nejslavnější spisovatel české Šumavy se obírá podrobnostmi tam, kde by
mohl pouze napovědět. (Parafrázováno). Uvedené nedostatky – víceméně dva
v jednom – bohužel mohly souviset s dobovým vkusem většiny prvních
čtenářů. Na své limity však upozorňuje i sám autor: „Škoda že
Dostojevský neznal Vojtu Kudrnu /.../" („Šupák").
Přesto silné stránky jeho prozaických děl vynikají do té míry, že některé náměty (byť leckdy zpracované v audioknihách) by si zasloužily pozornost filmařů.
Z textů se zvlášť silným existenciálním rozměrem se nabízí povídka
„Mrtví se nevracejí," v níž překotná sousedská domněnka zamíchá karty
osudu tak silně, že na závěr i hrůza ustupuje smutku.
A mezi těmi trochu povzbudivějšími nelze opomenout novelu „Odyssea
soudního sluhy," protože právě z ní by mohla vzniknout krásná televizní
povídka, určená pro Štědrý večer.
Proč přitažlivost Klostermannova díla (ačkoli jistě prošla změnami) stále trvá?
Spisovatel vyzdvihl obzvlášť zapadlý kout českých zemí. Nejvíce k němu
obrátil čtenářskou pozornost v zápletkách, kde člověk stane sám –
nanejvýš spolu s věrným zvířetem – proti přírodním živlům. (Pro širší
pohled se nabízí kupříkladu částečný časový překryv i občasná tematická
podobnost s prózami Jacka Londona). Klostermann však také (hlavně v
románu Ze světa lesních samot) jasně sděluje, že pokud oblast
jako horský prales podlehne přírodní katastrofě, zmizí v nenávratnu.
Mimoto (třeba prostřednictvím románu Skláři) upozorňuje na
ničivou obchodnickou dravost, a zároveň na dočasnost hmotného zisku.
Prokazatelně straní všem opomíjeným: „ ,Každému osud takové zkoušky
ukládá; blaze tomu, kdo obstojí.' " (Ze světa lesních samot). Ví a
do příštích dekád i století vzkazuje, že jen pokud se lidská bytost v
drsném kraji pokorně stane součástí každodenního úsilí, a pouze když bez
spasitelského komplexu tiše pomáhá tam, kde ji potřebují, může se
zařadit mezi ty, kdo vývoj posunou žádoucím směrem.
6439
Diskuse