Jak jsem se v očích některých levičáků stal levičákem

13. 7. 2023 / Boris Cvek

V dřívějších sněmovních volbách jsem volil ODA (1996), ČSSD (1998), ČSSD (2002), zelené (2006), ODS (2010), ČSSD (2013), zelené (2017) a PirSTAN (20201). Už z tohoto výčtu je celkem zřejmé, že jsem v minulosti běžně volil levici. V roce 2017 dokonce zelené, které vedl tehdy Matěj Stropnický (ovšem volil jsem s jistotou, že se nedostanou do Sněmovny, bylo to vůbec poprvé v životě, kdy jsem volil formaci, o níž jsem věděl, že nebude ve Sněmovně, a pak mě mrzelo, že jsem nevolil raději piráty).

Když se ohlížím zpětně, ze všech těch voleb jsem byl zklamaný, snad s výjimkou roku 2006, kdy se mi angažmá Bursíkových zelených v Topolánkově vládě, nota bene ve srovnání s dalšími výsledky sněmovních voleb, docela líbilo.

Proč se dnes může zdát, že jsem vlevo? Protože reaguji na pravicovou vládu. Často přitom vycházím z názorů mainstreamových ekonomů a sociologů, které lze často řadit k pravici, nebo z postojů Svazu průmyslu či Hospodářské komory, výjimečně odborů (odborům věřím stále méně, naopak stále více je považuji za zbankrotovalé chudáky, za nimiž fakticky nikdo nestojí).

Snížení daní bohatým v rámci rušení superhrubé mzdy, které pořád dokola omílám jako fatální chybu, je kritizováno dokonce lidmi jako Miroslav Kalousek nebo Mirek Topolánek. Otáčejí se snad vlevo? Ne, drží se věcné roviny problému, což je nutí mít i zdánlivě nepravicové názory.

Kritika vzrůstající nerovnosti, kritika exekucí, bezpráví, zpozdilosti našeho myšlení, naší ekonomiky, to by jistě mělo zaznívat ve veřejném prostoru z levicových pozic, a to mnohem silněji, razantněji, než to dělám já. Ale levice prakticky zmizela. Od současných představitelů ČSSD nelze nic takového čekat, od Babiše už vůbec ne (ten dokonce odmítá jakékoli zvýšení korporátních daní, ostatně je to oligarcha, a přesto ho masově volí bývalí voliči levice).

Existuj jistě levicové intelektuální platformy, je ovšem otázka, zda jejich přístup ke světu může nějak oslovit lidi a tvořit politiku. Netvrdím, že to je nutně selhání těchto platforem, může to být i tak, že tu prostě už nejsou levicoví voliči. Nebo chyba může být v obojím: v intelektuálech i voličích.

Vraťme se ale ke mně. Když chci, aby se u nás žilo jako v Bavorsku nebo Rakousku, jsem levičák, nebo pravičák? Když chci, aby tato země byla bohatá, chytrá, efektivní, a tedy i štědrá v sociální oblasti, aby měla silný, důvěryhodný právní stát a civilizované hodnoty a poměry, jsem levičák, nebo pravičák?

Upřímně řečeno: je mi to jedno. Vždy jsem se považoval ze středového liberála, který chce, aby se Česko stalo integrální součástí civilizovaného, vzdělaného světa západní Evropy. Vždy jsem se považoval za zastánce kapitalismu, který se bojí jeho zničení a zničení demokracie vůbec z důvodu krátkozraké chamtivosti a nerealistické nevěcnosti.

Vždy mne zajímalo, jak věci skutečně jsou, aby se dala dělat reálná politika. Z ideologie a příruček se nenajíme, potřebujeme reagovat na realitu, která je paradoxní, překvapivá, dává nám zpětnou v podobě nečekaných důsledků našeho jednání, a bez níž nemůžeme skutečně prosperovat.

Co mi vždy bylo a je odporné, je předstírání a lakování narůžovo, takové to typické komunistické falšování čísel a nahrazování reality slovy o plánech, pracovním nasazení a překonávání rekordů. Pokud jsou věci takové, že pravice dělá pitomou politiku, je třeba to jasně říci, bez ohledu na vlastní politickou orientaci. Pravice se může brežněvovské debilitě podobat snadno více než levice, to není vůbec vyloučeno.