Rozhovor Britských listů 608. Jakou roli hraje v ČR antikomunismus?
16. 6. 2023
čas čtení
15 minut
V souvislosti s nedávnou aférou v Pirátské straně, která nesmyslně vyhodila ze svého vedení jednu svou levicovější aktivistku, hovoří Bohumil Kartous s analytikem Matějem Metelcem o roli antikomunismu v české společnosti. Matěj Metelec argumentuje, že antikomunismus v ČR v podstatě skončil jako politická sila letos začátkem roku při volbě nového prezidenta, když byla většina českého národa ochotna zvolit prezidentem bývalé členy KSČ. Avšak přesto hraje určitou negativní roli v české společnosti i nadále.
Přepis rozhovoru:
Bohumil Kartous:
Vnitřní diskuse v Pirátské straně, která proti sobě postavila Janku Michailidu, otevřenou zástupkyni krajně levicových názorů nebo levicových názorů a určitou část strany, jak se nakonec ukázalo těsně nadpoloviční, otevírá otázku týkající se vztahu Čechů, české společnosti, české kultury, českého jazyka,ke slovu komunismus a obecně k levicovému přístupu k společenské smlouvě a mě napadlo, že bychom si o tom mohli popovídat s Matějem Metelcem, tedy levicovým intelektuálem, redaktorem kulturní revue A2. Dobrý den.
Matěl Metelec:
Dobrý den.
Bohumil Kartous:
Když se podíváte na celou tu záležitost, co vás k tomu napadá na první dobrou?
Matěj Metelec:
Já nevidím dostatečně dobře do vnitřních mechanismů Pirátské strany, abych se odvážil to úplně hodnotit z pozice znalce. Mám trošku pocit, že tady došlo k tomu, co se samozřejmě v poslední době stává takovým obecnějším fenoménem, že politici přičítají až přehnanou důležitost tomu, co se děje na sociálních sítích, konkrétně na twitteru, který v českém prostředí je velmi toxickým prostředím, kde je spousta často anonymních profilů, které se identifikují pravicově, konzervativně, antikomunisticky.
A to je vždycky, když dojde k něčemu, co se odehrálo tady, tak vyvolají obrovský run a ti čeští politici, ale nejen čeští politici, až snad moc koukají do těch svých telefonů a pak tak přehnaně reagují na tenhlencten run, že se snaží o damage control někoho, koho úplně uchlácholit stejně nemohou, ono ono to většinou nefunguje.
To mám pocit, že se stalo teď, že to krátké spojení, které provedl Ivan Bartoš mezi Dny antikapitalismu a komunistickým totalitarismem, antikapitalismus může mít různé polohy, antikapitalistické byly i první sociální encykliky papežské Rerum novarum, mají antikapitalistický moment.
Jasně, ta pozice je dominantně spjatá s radikální levicí, ale i ta má svoje demokratické představitele. Nakonec představitelem demokratické levice, demokratického socialismu byl jeden z význačných, emblematických antikomunistů George Orwell, který bude zanedlouho slavit 120. výročí od narození. Takže myslím si, že tahleta zkratka a snaha o nějaké to poškození té strany ze stran, které by měly vyvřít z tohohle hluku na sociálních sítích byla trošku defétistická, zbytečná. Asi nejvíc nějakým způsobem ilustruje takovou krizi, ideovou opatrnost, do které se dostali piráti, ale myslím si, že jsou kompetentnější lidi, kteří by mohli mluvit o pirátské scéně, než jsem já.
Bohumil Kartous:
Děkuju, já se ostatně nechci bavit o Pirátské straně, ale já bych se chtěl s vámi bavit o tom, proč slovo komunismus vyvolává tak silné reakce, proč to je v české společnosti tak hluboce zakořeněno. Ostatně to, že se i řekněme nějaké anonymní profily na sociálních sítích asociují s potřebou vymezovat se proti komunismu, to, že různé strany diskurzu při nějakých polarizovaných hádkách často osočují tu druhou stranu bez ohledu, na to, jaká je ideologicky, tak ji osočují z nějakých komunistických tendencí a to, že se to používá jako označení toho největšího zla v českém jazyce v současnosti, tak to má pravděpodobně nějaké důvody. Tak jsem se chtěl zeptat, co si myslíte vůbec o tom, že ta reakce je takhle silná. Není to poprvé, pochopitelně je to nějaký trvalý stav.
Matěj Metelec:
Tak ono tohleto podle mě není moc záhadné ani nelogické. A jistě je komunismus starší než diktatura KSČ nebo vznik nebo respektive přejmenování ruské sociálně demokratické strany na stranu komunistickou po říjnové revoluci. Komunismus je v podstatě něco, v čem se kondenzují egalitářské touhy lidu.
To slovo pochází z osmnáctého století, kdy začalo konkrétně ztělesňovat nějakou politickou linii. Ale samozřejmě ta rovnostářská hnutí, která známe třeba z našeho husitství, ty proudy komunistické, v takové té podobě z Jiráska, jak v tom Táboře se všechno hází do těch kádí, a pak se to rovně rozděluje, jsou samozřejmě velmi staré a nějakým způsobem asi se dá mluvit o přirozené reakci na nerovnost ve společnosti ze strany těch, kteří stojí nejníž.
Ale pochopitelně a vcelku logicky v v českém diskurzu, nebo obecně v tom dnešním diskurzu, komunismus je spjatý s tím bolševickým projektem, s tím sovětským projektem. A není se co divit, že v zemi, která nějakým způsobem trpěla tou diktaturou, byť u nás na rozdíl třeba od Polska nebo Maďarska měla daleko silnější autochtonní základy, že skutečně nepřišla na bodácích Rudé armády, ale nějakým způsobem jsme jí nainstalovali sami a měla nějakou podporu.
Nechci se bavit o tom jakou, to je na jinou diskuzi, která samozřejmě potom, když skutečně došlo k té okupaci, se vytratila. A to, že to asociuje tu komunistickou diktaturu, je podle mě přirozené. Tam já nevidím žádný problém a myslím si, že ze strany politiků hlásit se ke komunismu, je nutně trošku neobratné a neopatrné, protože debaty o nějakých původních komunismech a rozlišování jsou zajímavé pro politické teoretiky, ale nejsou dost dobře převoditelné do běžného mediálního provozu.
Myslím si, že u nás to není nějaký problém, který by byl lokalizovaný na Českou republiku. Když se podíváme na Polsko nebo Maďarsko, země s podobnou zkušeností, tak si nemyslím, že by tam byl menší antikomunismus. Byl tam naopak větší. V těchto státech došlo k tomu, k čemu došlo u nás po posledních volbách, už daleko dřív, že zmizela jakákoliv levice, která tam byla daleko více postkomunistická, šlo o ty reformované strany na rozdíl od nás.
V zásadě se to tam odehrálo po té linii, kdy se ten národní moment, národní odpor proti komunismu, který tam skutečně byl dovezen na těch bodácích, silně spojil s nějakým autoritářstvím a asi se nemusíme moc moc bavit o tom, jaký je Orbánův režim, nebo jakým směrem míří strana PiS.
To, co je možná zajímavější než než to, že komunismus nemá u nás příliš dobrý zvuk, je ta instrumentalizace toho antikomunismu, ke které docházelo od devadesátých let, kdy primárním cílem po tom prvním období, kdy sociální demokracie byla úplně marginální stranou a kdy začala stoupat a stal se z ní ten hlavní vyzyvatel do té doby hegemonní ODS, že se antikomunismus začal používat proti sociální demokracii.
Normálně na Západě byly taky antikomunistické strany. Vytvářely konsensus poválečného sociálně tržního kapitalismu, sociálně tržního prostředí ruku v ruce s křesťanskodemokratickými stranami. To byly ty dva pilíře poválečné evropské stability. A u nás se namísto toho začalo spojovat s komunismem všechno, co je levicové, je špatné. Od té doby socialismus vždycky musí vést do otroctví a tak dále.
Tohleto tady trvalo v zásadě několik dekád a skončilo to až v podstatě s úspěchem Andreje Babiše, kdy já si osobně myslím, že se tenhleten mobilizační diskurz, který si pamatujeme, že to bylo každé volby, někdy více, někdy méně vyhrocené, ta kampaň tuším z roku 2006 "KSČSSD", kterou ODS vedla, negativní kampaň, že nakonec to lidi unavilo, přesto to mělo mobilizační efekt.
A politicky ten antikomunismus si myslím, že s Andrejem Babišem skončil, ale zároveň zůstává nějakou důležitou linií našich vlastních, ne těch převzatých, co k nám přicházejí z Ameriky, ale těch autentických českých kulturních válek, kdy ten případ s Janou Michailidu to ukazuje, byť se nejedná o žádnou hrozbu návratu totalitarismu, že by to někdo prosazoval. Jana Michailidu rozhodně není pirátská Marta Semelová, která by popírala justiční vraždu Milady Horákové, či represi padesátých let. Ona nějakým způsobem, nepříliš obratně, se vztáhla totiž k tomu stoletému ideálu, ale u nás to takhle ještě pořád funguje na nějaké zvláštní rovině, která v podstatě nechává tohle rozehrát jen ty, kteří tu hru vyloženě hrát chtějí.
Protože prezidentská volba krásně ukázala, že proti sobě mohou stanout dva kandidáti, kteří v minulosti byli členy Komunistické strany Československa a i ti, kteří se považují za za dobré demokraty, antikomunisty, tak si jednoho z nich dokážou dokážou vybrat a považovat ho za dobrého budoucího prezidenta. Myslím si, že ty prezidentské volby úplně tak uzavřely ten příběh politické mobilizace pro antikomunismus, a myslím si, že to, co zbylo, ta linie té kulturní války je v něčem taková velmi neautentická. No, že už je jasné, že se tady nebavíme o žádné hrozbě návratu totalitarismu, o něčem, co by mělo reálnou politickou sílu. Ale skutečně jenom jakýmsi způsobem stvrzujeme naši polistopadovou identitu, ale už fakt jenom, že stvrzujeme, že jsme jí kdysi stvrzovali. Je to skutečně takové vyprázdněné omílání čehosi, co nemá reálného protivníka, a tak se vymezuje vůči nějakému tomu chvění vzduchu.
Bohumil Kartous:
Myslím, že jste to popsal velmi dobře, ale na druhou stranu já vnímám, že poté, co vymizel ten reálný protivník, vůči němuž by bylo možno namířit tu zbraň a označit ho za hrozbu komunismu, jak jste to popsal právě na těch kampaních, které byly vedeny proti ČSSD zejména, ale vůbec proti levicové politice, tak ta transformace hledání toho nepřítele, protože kdyby nebyl ve skutečnosti vůbec přítomen, tak není možné potom na někoho poukázat, tak existuje ta transformace v podobě různých nálepek neomarxistů, které se rozhazují takhle v podstatě vůči každému, kdo je nějakým způsobem v opozici a v polarizované diskuzi se tohle děje velmi často. Tak se to tady přece jenom uplatňuje.
Já sám mám zkušenost s tím, že mě nahodile někdo označuje za neomarxistu, protože nesouhlasím s jeho často dogmaticko-konzervativními postoji, a má pocit, že to je jakoby to ohrožení, to pojmenování neomarxistou nějaké ohrožení, které on vyjadřuje, a ne, protože by si to skutečně myslel, ti lidé často bývají velmi záludní, ale právě proto, že ví, že to bude fungovat na určité publikum v České republice, které si to spojí s komunismem a spojí si to s totalitarismem a spojí si to se všemi hrozbami, které jsou zatím pro něj skryty. Tak tohle vnímám stále docela docela dost živé v českém diskurzu.
Matěj Metelec:
Ten neomarxismus, to je podle mě zajímavé, protože tam nejde o něco, co by vyvěralo úplně z toho pochopitelného a logického polistopadového antikomunismu. Neomarxismus, to je teorie kulturního marxismu, což je dost dobře popsaná krajně pravicová konspirační teorie, která pochází ze Spojených států a ona samozřejmě se s rozvojem internetu rozšířila. A já mám pocit, že to slovo, že už zažilo ten svůj peak někdy před pěti lety. Dneska už se tak neobjevuje. Určitě si pamatujete, jak třeba i herec Bartoška mluvil o těch neomarxistech, kteří hrozí. To už dneska se myslím tak moc neděje, popularita upadla, ale každopádně je je to nějakým způsobem import a úspěch této nálepky je, že bez vědomí toho, z jakého prostředí to pochází, že to skutečně je z krajní pravice, z postfašismu, to, že se to tak používá, ještě to tak nějak doznívá, je pozoruhodné. U nás se samozřejmě na to ten klasický antikomunismus napojil, ale žije to i nějakým svým životem.
Ale jak říkám, já si myslím, že už to spíš tak jako skomírá, že ten peak to už prožilo. A víceméně se to odehrává i v trochu jiném kontextu, že se to spojuje s Bruselem, s nacionalismem, antiglobalismem, propojování s různými konspiračními scénami.Je to jeden z prvků zřetězení toho, co se vymezuje vůči globalismu, paradoxně, že to spojuje ten neomarxismus v podstatě s nějakým kapitalismem, s elitami a tak dále.
No jak říkám, jedná se o konspirační teorii a nejvíc kvete fakt v těch nejtemnějších zákoutích internetu a z nich pak pronikala do veřejné debaty. Tak mně asi přijde nejdůležitější fakt opakovat, odkud tohleto pochází, tu genezi, spojovat to s těmi prostředími a nějakým způsobem se pokusit tímto poukazováním na fakta udělat z toho nálepkování něco nesolidního, aby už neproniklo do té serióznější roviny debat.
Ale myslím si, že aby to člověk uchopil spravedlivě, podobně se třeba nakládalo zas naopak z liberálních pozic, levicových s pojmem fašismus, který se taky lepil na všechno možné v době uprchlické krize. Každý, kdo vyjádřil nějakou pochybnost, strach, frustraci, tak byl hnedka nálepkován fašistou a myslím si, že i v tomhletom případě to spíš udělalo víc škody než užitku. A že tyhle pejorativní nálepky, které mají někoho delegitimizovat z debaty, jsou fakt cosi, co hloubí ty příkopy těch kulturních válek, které se potom velmi těžko zasypávají. No tak když vám někdo řekne, že jste fašista, že jo, tak s fašisty se nemluví stejně se s komunisty nemluví. Často se ani pak nikdo nepokusí dojít nějakého konsensu nebo vůbec jenom schopnosti o debatovat.
Bohumil Kartous:
Čas vypršel, určitě by bylo zajímavé se o tom bavit déle, ale nevylučuji, že bychom se k tomu mohli vrátit v nějakém slova smyslu, protože právě to, co jste říkal na závěr, to možná nevědomé používání či zneužívání těchto nálepek k tomu, aby nemohlo dojít k nějaké diskuzi, protože se nemluví ani s fašisty, ani s komunisty, tak to vede ve společnosti k nějakému disentu, který z dlouhodobého hlediska neumožňuje dohodu, neumožňuje vůbec dialog. Tak děkuju za dnešní rozhovor A děkuji i vám, vážení diváci Rozhovoru Britských listů za to, že jste nám věnovali pozornost.
Matěj Metelec:
Díky za pozvání. Nashledanou.
10194
Diskuse