Sedm kaplí

18. 7. 2023 / Soňa Svobodová

čas čtení 20 minut

Není žádným tajemstvím, že hlavní město České republiky Praha je považováno za největší památkovou rezervaci na světě, ale když se při svých poznávacích cestách světem zatouláte právě do tohoto města a ocitnete se na Loretánském náměstí na Hradčanech, a zaposloucháte se do nádherných tónů zdejší zvonkohry, která zní mezi osmou až osmnáctou hodinou každou celou hodinu, budete ohromeni nejen její krásnou melodií ale také jejím barokním exteriérem, který nabízí mnoho krás pro potěchu oka i duše, ale když vstoupíte do jejího překrásného interiéru a navštívíte zdejší Svatou chýši, také neuvidíte jen jejích sedm kaplí, ale chvíli postojíte na druhém místě, v němž podle Bible bydlela Panna Marie.

Kromě toho můžete vystoupat i do zdejšího prvního patra, kde je vystaven proslulý Loretánský poklad a nejznámější artefakt z něj, jedinečná diamantová monstrance, které se přezdívá Pražské slunce, ale to není zcela vše, neboť ke každé stavbě a památce se vztahuje mnoho tajuplných legend a pověstí, o nichž málokdo – ví. Jako třeba o té, která se týká právě zdejší krypty dobrodinců, o níž se ve své knize Skrytá tajemství Prahy, a v jedné z mnoha jejích poutavě psaných kapitol zmiňuje známý český novinář, historik a fotograf, David Černý.


Pane Černý, žijete na Starém Městě nedaleko Staroměstského náměstí. Bylo vaše bydliště tím hlavním hnacím motorem, který vám vnukl myšlenku ke zrodu této vaší knihy?

Určitě má mé bydliště a moje rodina určující vliv na vznik mých knih o tajemstvích Prahy. Pocházím z pražské rodiny, která po staletí žije ve staré Praze. Původně jsme pekařská rodina z Petrské čtvrti. Pekařství jsme měli po staletí na rohu Samcovy a Petrské ulice. A hned přes ulici v bráně Petrské zvonice jsme měli krám. Generace mých předků pekařů po dlouhá léta doprovázely i generace ježků. Bývalo totiž zvykem, že pekařské rodiny ve městech chovaly ježky, protože ti byli v živnosti platnými pomocníky. Požírali totiž nepřátele a škůdce pekařů – moučné červy, tedy potemníky moučné. 

Pekařství jsme měli v Petrské čtvrti už někdy od 17. století. Dnes už nikdo z rodiny pekařem není. Komunisté pekárnu po Únoru 48 sebrali a dům v roce 1980 zbořili. Po pádu komunismu se už k pekařině nikdo z rodiny nevrátil. Vlastně nebylo ani kam. Jediný, kdo živnost v rodu ještě po pádu komunismu pamatoval, byl můj prastrýc Miloš a ten v položertu říkal, že žádné pekařství nechce, že už nebude na stará kolena vstávat ve dvě ráno a zadělávat na rohlíky. 

Komunisti tak zničili staletou pekařskou tradici. Nezničili ale tradici staré pražské rodiny. Většina pražských tajemství, o kterých píšu ve svých knihách, mně tak byla vyzrazena už v dětství tátou, dědou a různými strýci a tetami, které mi je malému pacholeti vyprávěli. Měl jsem třeba prastrýce Svatopluka, se kterým jsem jako dítě procházel Prahou. Kdykoliv jsem ukázal na takřka jakýkoliv dům, tak mi Sváťa hned vyprávěl nějakou historii, legendu, či zkazku, která se k onomu domu vztahovala.

I když se v této knize zmiňujete o nejrůznějších tajích, tak není zas takovým tajemstvím, že jste také autorem dvou jí předcházejících knih s názvy: 25 tajemství Prahy a Nová tajemství Prahy a nejnovější knha Zapomenutá tajemství Prahy. Zůstanete celkově jen u těchto čtyř knih, nebo se vám hlavou honí již další zajímavá historická témata týkající se zbývajících pražských památek?

Právě pracuji na páté knize o tajemstvích Prahy. Napsal jsem ale ještě knihu Příběh Mariánského sloupu. Jde o knižní rozhovor se sochařem a kameníkem Petrem Váňou, který po dlouhých 102 letech vrátil na Staroměstské náměstí Mariánský sloup, který byl sražen rozvášněným davem v roce 1918. Jde v pravdě o neuvěřitelný 23 let trvající příběh vůle člověka, který věří, že dělat umění má smysl. 

Když jsem se ho ptal, jak se dělá 23 let na něčem, co vypadalo, že nespatří světlo světa, tak mi Petr Váňa odpověděl: „Pán Bůh mě v tom nechal dlouho. Nenechal mě, ale ve štychu – nechal mě v tom krásném příběhu zažít hodně věcí, které měly smysl, krásu, gradaci. Nikdy jsem nevěřil, že by lidé na konec odmítli něco tak krásného.“ Petr Váňa mi vyprávěl, jak při dělání kopie sochy Panny Marie poznával skrz seky dláta svého předchůdce Jana Jiřího Bendla, který sochu stvořil před více jak 350 lety. „Zjistil jsem například, že Bendl byl pravák. 

Všechny tvary, všechny díry, když máš kladivo v pravé ruce, jsou směrem doleva. V dráze toho kladiva nesmí nic být. Když sekáš kopii sochy, najednou cítíš, jak Tvůj předchůdce před 350 lety okolo sochy chodil. Tak chodíš stejně a najednou začneš zjišťovat, jak byl velký, jak měl dlouhé ruce. Byl menší než já. Ale měl podobně velké ruce jako já. Zažil jsem několik úplně vzácných chvilek. Jednou jsem sekal a sledoval svoje ruce, jak pracují a kolem byl takový klid. Byl jsem v takovém rauši. To je prostě zážitek. To je prostě pro sochaře odměna.“ 

Rozhovor s Petrem Váňou, se kterým jsem strávil spousty krásného inspirativního času, byl pro mě také odměnou a navíc důkazem, že Praha je město zázraků, které se stále dějí a vpisují se do její paměti.

Ano, to máte pravdu. Těch míst, kde se zázraky dějí, je v tomto městě poměrně dost, Třeba jako chrám Panny Marie Vítězné na Malé Straně, v němž je vystavena soška Pražského Jezulátka latinsky Jesulus Pragensis, o němž se také traduje mnoho legend, jež jsou spojeny s konáním zázraků… Zažil jste vy osobně třeba i při přípravě podkladů pro vaše knihy takový nějaký zázrak, jak se v Česku říká na vlastní kůži?

Mám kamarády v domě U obrázku Panny Marie. To je ten dům, který stojí na Kampě u Karlova mostu. Když jdete po mostě od Malostranských mosteckých věží je vpravo hned za Krannerovým schodištěm. Je opatřen balkonkem, na jehož zábradlí je lampička, ve které svítí světýlko jako připomínka duše mladé pradleny Josefíny. Dříve ale na tom zábradlí byly lampičky tři. V roce 1961 přijel do Prahy nejvyšší sovětský představitel Nikita Sergejvič Chruščov a nejvyšší československý představitel prezident Antonín Novotný rozhodl, že na jeho počest zavlaje na královské cestě dva tisíce rudých praporů. A tak musely dvě krajní lampičky pryč. Nahradily je rudé vlajky. Dlouhá léta svítila pak na zábradlí jen jedna lampička. Jen lidé z domu si ještě pamatovali, že správně mají být na zábradlí světýlka tři. Jedna z luceren zůstala na půdě domu. O třetí se ale nic nevědělo. 

Až v roce 2017 obyvatel domu Míra Maroušek byl v Jičíně na bleším trhu, kde sháněl stínítko na lampu. Dal se do řeči se starým kramářem, který mu řekl, že u sebe sice stínítka nemá, ale že kdyby měl cestu kolem jeho domu v obci Bradlecká Lhota, ať se staví, protože má stínítek požehnaně. Míra si vzal vizitku. Nemyslel si však, že by se jen kvůli stínítku vydal do Lhoty, o které ani nevěděl, kde leží. O dva týdny projížděl krajinou a najednou se před ním zjevila cedule s názvem obce Bradlecká Lhota. Zastavil a zavolal muži z blešího trhu. Ocitl se ve starém kramářství. Byl to ten druh starého pána, který má všechno. Procházeli a vybírali stínítko, když Míra spatřil povědomou lampičku. „Co je to za lampičku?“, zeptal se. „Znáte ten dům U obrázku Panny Marie?“ odpověděl mu kramář. Míra na něj chvilku koukal a pak mu překvapenému řekl, že v tom domě žije. Starý muž pak vyprávěl, jak pracoval za mlada pro správu domů v Praze a jak ho jednou poslali do domu na Kampě, aby odřízl lampičky. No a od té doby má lampičku v Bradlecké Lhotě. Míra se ho zeptal, zda mu lampičku prodá, že by ji dal zpátky. Dobrý muž mu odpověděl, ať si samozřejmě lampičku vezme, protože ho stejně v domě pálí jak čertovo kopyto. A tak se lampičky vrátily po dlouhých 56 letech na balkonek.

Kolika historickými archívy jste při sběru podkladů pro jednotlivé knihy prošel?

Já nepíšu klasické historické práce o městě. Vyprávím příběhy, které slyším, sleduji město jeho zákonitosti, hledám v paměti města. Našel jsem například místo, ze kterého, když se podíváte, zjeví se před vámi předchůdce Karlova mostu most Juditin, který sebrala velká voda už v roce 1342. Na tom místě ho ale můžete spatřit, protože jeho hmota je stále ukrytá v domech, které ji stále respektují. Ten most tam je i když už tam skoro 700 let nestojí. Je to fascinující pocit. Do archivu jdu pak většinou jen v případě, kdy si potřebuji tu kterou věc ověřit či odlišit, co se stalo, co je legenda a co se jen vypráví. Nepíšu dějiny města Prahy, ale pražské příběhy a hledám legendy ty dávné i současné.

To mi nedá, abych se vás nezeptala, kde se to místo nalézá?

To místo je na Křižovnickém náměstí na Starém Městě. Je ale potřeba vědět, kam se koukat a co sledovat, aby se vám most zjevil.

Ale to už se naši milí čtenáři dočtete právě v knížkách Davida Černého...

Kolik let jste na svých knihách pracoval?

Provozuji facebookovou stránku Miluju Prahu, která má 130 000 sledujících. Dávám tam fotografie Prahy, které posílají lidé milující Prahu. Začal jsem před lety psát i příběhy, které jsem zveřejňoval na web www.milujuprahu.cz a tak vznikly vlastně moje knihy. Oslovilo mě velké české vydavatelství Grada, zda bych ty příběhy nedal do knih. Já to udělal a od té doby to dělám stále. Takže knihy vlastně vznikaly průběžně a stále vznikají. Je to ten vzácný případ, kdy se věci vzniklé na internetu či sociální síti zhmotnily.

Z kapitol vaší knihy Skrytá tajemství Prahy, vybírám: Sochy zblízka, Kostel sv. Mikuláše a mnoho dalších. Podle jakého klíče jste jednotlivé kapitoly do knihy vybíral/zařazoval?

Mám vždy sumu příběhů, které nasbírám a do jednotlivých knih je třídím podle dané dramaturgie knihy. Takže v každé knize najdete příběhy, které se týkají nejstarších a nejznámějších částí Prahy, ale zabrousím i dál na periférie. V knize najdete zdánlivé detaily jako je třeba nejstarší pražská dopravní značka v podobě malé sošky sovičky sedící na bidýlku při vjezdu do Platýzu na Národní třídě, ale i popis tajemství a zajímavostí velkolepé Strahovské knihovny. Tu sice najdete v každém klasickém průvodci Prahou, ale už ne v každém najdete povídání o vycpaném blbounovi nejapném či zlaté mříži, za kterou premonstráti ukrývali zakázané knihy.

V některých kapitolách se také zmiňujete o pražských stromech. Znamená to, že i tito naši tiší společníci jsou opředeni skrytými tajemstvími, o nichž jsme dosud nic netušili?

Staré pražské stromy samozřejmě mají svá tajemství, ale především byly svědky událostí, na které se třeba už mezi lidmi zapomnělo. Ve Františkánském klášteře u kostela Panny Marie Sněžné v samém centru města jen pár metrů od Václavského náměstí stojí prastarý tis. Byl pravděpodobně zasazen někdy kolem roku 1601, když mniši znovu zakládali zahradu. Tento zřejmě nejstarší strom v historickém centru Prahy byl svědkem strašné vraždy, kdy v roce 1612 pražská lůza vtrhla do kláštera a pobila 14 mnichů. Tento tis, který byl v době události ještě malým batoletem, je tedy posledním žijícím svědkem ne zcela objasněné a potrestané vraždy. Naopak u maltézských rytířů ve Velkopřevorské zahradě je starý mohutný platan, který byl zase svědkem námluv slavného skladatele Ludwiga van Beethovena a mladičké komtesy Josefíny. Stromy toho vidí mnoho a přežívají, protože mlčí a nemohou tedy svědčit.

Když by kterýkoli z našich čtenářů projevil zájem a chtěl by si některou z vašich knih zakoupit. Jak to může udělat?

Mé knihy je možné si objednat na eshopu eshop.milujuprahu.cz, anebo mi případně může napsat na můj e-mail: david@milujuprahu.cz, samozřejmě, že zájemcům knihy i rád podepíšu.

Nejste jen autorem svých knih, ale jste také organizátorem a kurátorem výstavy s názvem Všechny krásy Prahy. Letos v dubnu a květnu proběhl už osmý ročník v 66 metrů vysoké Jindřišské věži. Jak došlo ke vzniku jejího prvního ročníku a čím si vysvětlujete to, že je tak populární a pořádáte jí už osmým rokem?

Idea výstavy vznikla tak, že jsme se domluvili s kastelánkou věže Lucií Dolfi, že by bylo fajn ty krásné fotky, které jsou velmi populární na facebooku Miluju Prahu, vytisknout a vystavit v galerii, aby jen neprofrčely kyberprostorem, ale abychom se jich mohli dotknout a užít si je v prostředí starobylé věže. Je to další důkaz, že na sociální sítí může vzniknout fajn prospěšná věc. Z fotek, které na facebooku Miluju Prahu zveřejňuji od stovek fotografů Prahy, vybírám ty nejlepší. Každý rok jsou pak k vidění v dubnu a květnu v Jindřišské věži. Výstavy se těší velkému zájmu a vždy končí charitativní dražbou. Výtěžek aukce každý rok pomůže dětem v nouzi. Letos peníze získané z aukce připadly spolku Nedoklubko, který pomáhá rodinám s předčasně narozenými dětmi. Z nejlepších fotek Miluju Prahu vzniká každý rok i nástěnný kalendář, kde najdete nejkrásnější fotky Prahy. Každoročně vydávám i kalendář s historickými vyobrazeními města. Pro rok 2024 jsme vybrali 13 nejstarších fotografií Prahy. Najdete tam i vůbec nejstarší snímek Prahy z roku 1854 od vídeňského fotografa Andrease Grolla.

Jste také autorem dvou zde vystavených fotografií, a to Zlaté uličky a Břetislavovy ulice. Čím jsou tyto dvě staropražské ulice pro vás fascinující, že jste se rozhodl je zvěčnit na svých dvou snímcích?

Podle legend se ve Zlaté uličce na Pražském hradě Praha zrodila. Kněžna Libuše ve svém proroctví totiž určila, aby Praha byla založena právě zde. Neboť věštila: „Vidím město veliké, jehož sláva bude hvězd se dotýkati. Tam v lese je místo, třicet honů odtud vzdálí, Vltava řeka je obíhá. To na půlnoc ohrazuje potok Brusnice hlubokým ouvalem, na polední pak straně skalnatá hora vedle lesa Strahova. Tam když přijdete, najdete člověka prostřed lesa, an tesá práh domu.“ Zlatá ulička leží právě nad soutokem Vltavy a potoka Brusnice, který teče za hradem v Jelením příkopu a vlévá se do Vltavy pod hradem na Klárově. Takže ten práh, který pak dal Praze jméno mohl být klidně vytesán právě zde. A v ulici prý stojí dům U poslední lucerny, který nemůže spatřit každý. Pokud ale překročíte jeho práh ocitnete se podle pražského mystika Gustava Meyrinka v paralelním světě, kde najdete kámen, který tam položili dávní zakladatelé Prahy. Nemnohý turista dnes tuší, co všechno tato pitoreskní ulička, ve které žil i Franz Kafka skrývá.

O Břetislavově ulici na Malé Straně se říká, že je nejstudenější v Praze. Je velmi úzká a vede východozápadním směrem, takže do ní slunce vstupuje jen v letních dnech brzy ráno a večer. Pokud chcete v ulici vyfotit sluneční světlo, musíte tedy přijít brzy ráno. Ulice má v ranním světle magickou atmosféru. Možná i proto, že se Břetislavově ulici říkávalo také Umrlčí a to hned ze dvou důvodů. Vedla ke starému už zrušenému hřbitovu u už neexistujícího kostela svatého Jana v Oboře a také se v ní při morových epidemiích dočasně uchovávaly mrtvoly, protože v chladné ulici těla podléhala pomaleji zkáze.

To jsou tedy velmi zajímavé legendy až člověku přeběhne mráz po zádech, ale určitě takových bude víc, že?

Na Malostranském hřbitově, který neleží na Malé Straně ale na pomezí Smíchova a Košíř, je zřejmě nejdojemnější náhrobek v celé Praze. Na hrobečku děvčátka je napsáno: „Anna Degenová (1848-1851, dcera c.k. strážmistra a nádenice). Legenda říká, že když se v nebi rozdělovaly duše, stala se chyba. Andělé omylem dali Aničce místo lidské duše duši andělskou. A tak když Anička přicházela na svět, zdálo se, že se příroda raduje z příchodu andělského dítěte. Anička překypovala dobrotou, Zvala domů žebráky i zloděje. Dala jim vždy vše, co mohla. Rodičům říkala, že prostě v srdci cítí, že musí pomáhat. Pozemský život byl ale pro andělskou duši příliš velkým břemenem. Lidé Aniččiny dobroty často zneužívali. A tak když si jednou Anička hrála v okně s hadrovou panenkou, velký poryv větru jí vyfoukl hračku z ruky. Holčička se po hadřence natahovala, až vypadla z třetího patra. Byla na místě mrtvá. Bůh se smiloval nad jejím pozemským životem. Vzal si mladičkou andělskou duši zpět. Děti dodnes k hrobečku andělského děvčátka chodí, nosí jí hračky a květiny. Na lístkách pak píšou svá dětská přání, která pokládají na hrob. A Aniččina andělská duše dětská přání dodnes plní.

To je opravdu velmi dojemná legenda a určitě bychom takto mohli hovořit dále a déle, ale teď zpět k dalšímu ročníku pražských krás...

Bude následující tedy již devátý ročník opět věnován pražským krásám?

Není nic jednoduššího než se v Praze věnovat krásám světa i života. Praha je plná krásy, tajemství a zázraků. Budu se tedy jejím krásám věnovat i nadále.

Děkuji za rozhovor.

0
Vytisknout
5428

Diskuse

Obsah vydání | 20. 7. 2023