O krok dále: Proč EU potřebuje ruskou strategii

25. 8. 2023

Evropská unie potřebuje strategii pro Rusko. Od února 2022 provádí ukrajinskou politiku; stále ale nemá samostatnou politiku pro Rusko. Vztah EU k Rusku však nelze redukovat na válku na Ukrajině, i když zůstane jeho určujícím prvkem. Rusko soustavně podkopává nástroje pro kontrolu zbrojení a strategickou stabilitu v Evropě. Je zapojeno do pokusů o domácí vměšování a podvratnou činnost v EU a v jejím sousedství. A využívalo dodávky energie a migraci k získání vlivu na EU a její členské státy nebo k pokusům o nátlak na ně. Evropané proto potřebují společnou strategii pro Rusko, která se bude zabývat otázkami překračujícími válku na Ukrajině.

Prvním krokem k takové strategii je, aby EU a všechny její členské státy akceptovaly, že Rusko zůstane nedílnou součástí jejich bezpečnosti, ať se jim to líbí nebo ne. Skutečnou výzvou je vyvinout strategii, která dokáže zohlednit ruský faktor evropské bezpečnosti, aniž by byly ohroženy západní zájmy a hodnoty. Evropané mají omezené možnosti ovlivnit domácí vývoj v Rusku. To znamená, že se musí zaměřit na modernizovanou strategii zadržování, která odpovídá současné realitě a je otevřená jiné budoucnosti. Strategie by se měla skládat ze tří částí: Pomoci zemím, které hraničí s Ruskem, posílení jejich odolnosti a upevnění jejich suverenity; snížení globálního vlivu Ruska; a přípravy na různé scénáře změn v Rusku.

Podpora sousedů Ruska

Bezpečnost EU a jejích členských států začíná bezpečností jejich sousedů ve východní Evropě, na jižním Kavkaze a ve střední Asii, jakož i v jižním sousedství. EU by proto měla i nadále spolupracovat s vládami v těchto regionech s cílem posílit jejich odolnost vůči vnějším tlakům a vytvořit podmínky pro spolupráci a stabilitu. EU a její členské státy mohou pomoci řešit stávající závislost těchto zemí na Rusku, zejména pokud jde o energetiku, finance, investice a infrastrukturu.

To se týká zejména Ukrajiny a Moldavska. EU by měla oběma těmto zemím nabídnout jasnou cestu k přistoupení, včetně bezpečnostní pomoci, podpory konsolidace státních institucí a boje proti korupci – neboť slabé instituce a korupce jsou tradičně nositeli ruského vlivu. EU by rovněž měla těmto zemím pomoci těsněji integrovat jejich energetickou infrastrukturu s energetickou infrastrukturou bloku a měla by poskytnout cílenou finanční pomoc na zmírnění společenského dopadu transformace energetiky.

Kromě toho musí EU zůstat důsledná ve svých vztazích se zeměmi jižního Kavkazu. Měla by jim pomoci překonat současné faktory nestability, ať už se jedná o domácí politickou polarizaci v případě Gruzie, nebo mezistátní válku mezi Arménií a Ázerbájdžánem. EU se musí pokusit znovu navázat spolupráci jak s gruzínskou vládou, tak s opozicí a využít všech pák bloku, aby přiměla obě strany k uzavření a realizaci dohody o ukončení politické krize. Arménie a Ázerbájdžán již na papíře dosáhly významného pokroku, přičemž předseda Evropské rady Charles Michel usnadnil rozhovory na nejvyšší úrovni. Zhoršení situace na místě a hrozící humanitární krize v oblasti Náhorního Karabachu však ohrožují celý proces. V bezprostředním horizontu by se EU měla zaměřit na pomoc při zajišťování zrušení ázerbájdžánské blokády Lačinského koridoru, která by umožnila neomezený přístup humanitární pomoci do Náhorního Karabachu. Pak by se měla snažit rychle obnovit rozhovory o politickém urovnání.

A konečně, EU potřebuje běloruskou politiku, jejímž cílem je zachovat možnost existence nezávislého a demokratického Běloruska v budoucnosti. EU by měla i nadále podporovat Bělorusy v exilu a vytvářet neformální kanály s Lukašenkovým režimem s cílem prozkoumat možnosti opatrných transakčních vztahů. Osvobození všech politických vězňů a ukončení politických represí by mělo být předpokladem pro jakékoli zapojení mimo tyto kanály. Evropané by také měli odpovědět novými sankcemi proti Rusku, pokud podnikne další kroky k pohlcení Běloruska, i když se tak stane se souhlasem jeho nelegitimního vedení. V rámci budoucího urovnání války na Ukrajině by Evropané měli navrhnout nová bezpečnostní opatření a mechanismy kontroly zbrojení, které by se zabývaly ruskými zbraněmi rozmístěnými na území Běloruska. Oddělení Běloruska od ruského strategického prostoru by bylo zásadní pro posílení bezpečnosti jeho sousedů, zejména Ukrajiny.

Snížení globálního vlivu Ruska

Během několika let Rusko vyvinulo aktivní strategii pro projekci svého vlivu po celém světě, od Sýrie přes Středoafrickou republiku až po Venezuelu. Od února 2022 to zahrnuje silnou propagaci jeho narativu, že válka proti Ukrajině je součástí celosvětového boje proti západní hegemonii, na takzvaném globálním Jihu. Politika EU vůči Rusku proto potřebuje globální páku.

Evropané by měli zajistit, aby naslouchali a důsledně jednali podle obav chudých a středněpříjmových zemí. To by mělo zahrnovat řešení nedostatku potravin a energie v souvislosti s válkou na Ukrajině, ale také v oblastech, jako je financování opatření v oblasti klimatu a udržitelného rozvoje. Nesplněné sliby jen živí frustraci a slouží ruskému narativu o nedůslednosti Západu a dvojích metrech.

Evropané musí čelit ruským vlivovým operacím v těchto státech, které fungují prostřednictvím přítomnosti ruských státních médií, strategické korupce elit nebo snah Kremlu koupit si vliv v akademické sféře a think-tancích. EU a její členské státy by měly podporovat investigativní žurnalistiku a svobodu médií v těch zemích, kde průzkumy veřejného mínění získaly na síle ruské narativy, například v Brazílii, Malajsii a Jihoafrické republice. Ukrajina a další evropské státy, které byly kdysi součástí Sovětského svazu, by měly být povzbuzovány, aby hrály klíčovou roli v boji proti ruskému příběhu o válce na takzvaném globálním Jihu, například zdůrazňováním neokoloniální povahy ruské agrese.

A konečně, EU by měla aktivně čelit Rusku v mnohostranných organizacích. To neznamená, že by Evropané měli vždy usilovat o vyloučení Ruska z těchto organizací. V některých případech, například v G20, by se měli pokusit izolovat Rusko, protože jeho postoj k daným otázkám je zcela nekonstruktivní. V jiných organizacích by měla být role Ruska omezena, například v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, v níž lze použít různé mechanismy k překonání ruských pokusů blokovat rozhodování založené na konsenzu. V některých případech má určitá míra spolupráce s Moskvou smysl, a to i s ohledem na budoucí urovnání války proti Ukrajině. To je jednoznačně případ Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, v níž by měly být zachovány pracovní kanály s Ruskem vzhledem k jeho schopnosti blokovat důležitá rozhodnutí. Součástí úsilí postavit se Rusku v mezinárodních organizacích bude použití mechanismů k řešení válečných zločinů a k pohnání ruského vedení k odpovědnosti, ačkoli Evropané budou také muset obrátit svou pozornost k jiným případům beztrestnosti po celém světě, aby tento případ prosadili.

Příprava na možnost změny v Rusku

Evropané musí dát jasně najevo, že v jejich vztazích s Ruskem nedojde k návratu ke statu quo ante. Měli by však být otevřeni možnosti změny v zemi a pokračovat v přípravě na různé možné scénáře. EU a členské státy by si neměly dělat iluze, pokud jde o jejich schopnost dosáhnout změny, ale – pokud je to možné – by měly pokračovat v podpoře ruských nezávislých organizací občanské společnosti. Měly by si také udržet silné kapacity pro pozorování, analýzu a sdílení informací o vývoji v zemi.

V rámci toho by EU a její členské státy měly udržovat diplomatickou přítomnost v Rusku – jakkoli to může být náročné –, což by jim rovněž umožnilo zachovat některé diplomatické kanály a pokračovat v kontaktu s ruskou společností tam, kde je to možné. Zpřetrhání všech vazeb s Rusy by bylo velmi škodlivé pro jakoukoli možnost obnovení vztahů v budoucnu a sloužilo by pouze protizápadní propagandě ruského vedení. EU a členské státy musí najít způsoby, jak pokračovat ve spolupráci s Rusy a v Rusku, aby Evropané mohli předvídat změny v zemi a obnovit nějakou formu vazeb s její společností a vedením, kdykoli a pokud to bude možné.

Evropané by také měli začít vymýšlet vstřícnější přístup k ruské diaspoře v EU, založený na hlubším pochopení nuancí tohoto společenství. Mnozí z nich pravděpodobně zůstanou v EU přinejmenším tak dlouho, dokud v Rusku nedojde k žádné smysluplné politické změně, ale někteří budou i nadále cestovat do Ruska, a mohou proto pomoci Evropanům zachovat komunikační kanály s ruskou společností. EU by proto měla usilovat o zvýšení povědomí diaspory (a potažmo i jejích kontaktů v Rusku) o důsledcích války pro Ukrajinu a evropskou bezpečnost, včetně financování nezávislých ruskojazyčných sdělovacích prostředků. Zároveň by členské státy měly pragmaticky řešit překážky, kterým čelí Rusové prchající ze své země, když se snaží vstoupit do EU nebo se usadit v některém z jejích členských států (například přeběhlíci a lidé, kteří se nechtějí nechat odvést).

Sankce zůstanou klíčovou součástí dlouhodobého úsilí Evropy vypořádat se s Ruskem. Prostřednictvím nejnovějších balíků sankcí začala EU přizpůsobovat stávající opatření s cílem odstranit mechanismy obcházení a mezery. Nyní musí vypracovat jasnou doktrínu, jak ukládat sekundární sankce, což může motivovat země jako Kazachstán nebo Kyrgyzstán k užší spolupráci s EU, aby se vyhnuly tomu, že je Rusko použije k vyhýbání se sankcím. EU by také měla začít určovat, které sankce a vývozní kontroly by musely zůstat v platnosti a které by byly zrušeny v případě urovnání války. Ať už válka dopadne jakkoliv, určitá omezení budou muset zůstat, aby omezila schopnost Ruska zahájit budoucí ofenzívu. EU proto bude muset také rozvíjet strategickou komunikaci s evropskou i mimoevropskou veřejností o důvodnosti a oprávněnosti sankcí.

Evropané budou i nadále muset jednat s Ruskem a usilovat o odstranění konfliktu s Ruskem ad hoc. Silnější bezpečnost pro Evropu vyžaduje zachování otevřených evropských kanálů pro spolupráci s Ruskem v určitých otázkách, včetně vytvoření vojenských kanálů a v mnohostranných rámcích, spíše než spoléhání se na jiné mocnosti, že budou vždy hovořit jménem kontinentu.

Společná vize Ruska

Ať už budoucnost Ruska přinese cokoli, Evropané by se měli dohodnout na společné vizi toho, o co usilují ve svých poválečných vztazích s touto zemí. To by mělo vycházet ze současné reality a nepředpokládat radikální změnu režimu nebo úplné zhroucení ruského státu. Proces definování této společné vize by Evropanům pomohl určit, jaké kroky by mohly přispět k vytvoření takového vztahu, ale také jaké kroky by jej mohly ohrozit, a proto je třeba se jim vyhnout.

Podstata takové definice by mohla znít takto: Evropa chce vztah s Ruskem, které se považuje za normální zemi – se zemí, která považuje své hranice za pevné; která se nedefinuje jako výjimečná civilizace, oprávněná ovládat své sousedy; a není posedlá imaginárními pokusy Západu ji rozvrátit nebo zničit. To by samozřejmě vyžadovalo posun v sebevnímání Rusů a zejména ruské elity.

Ruská veřejnost touží po normalitě – chápané jako možnost žít normální život – což vysvětluje, proč se režimní propaganda snaží normalizovat válku a minimalizovat výjimečné události, jako byla vzpoura wagnerovců. Evropané by mohli využít různých nástrojů a kanálů, aby zpochybnili normalizační narativ režimu a dali jasně najevo, že skutečný normální život není během války možný. Přitom by měli také dát jasně najevo, že takový normální život bude možný, jakmile válka skončí a pokud Rusové přijmou normální Rusko.

To by také vyžadovalo, aby Evropané přezkoumali své vlastní vnímání Ruska a rozešli se s esencialistickým chápáním, ať už jde o Rusko jako velkou a jedinečnou civilizaci, nebo o nesmírně ohrožující zlo. Jiné země, například Francie a Velká Británie, zažily po ztrátě svých impérií podobný posun k normálu. Za určitých podmínek by toho mohlo dosáhnout i Rusko.

Pevný základ

To je ruská strategie, která přesahuje Ukrajinu. Předpokladem je samozřejmě pokračující podpora Ukrajiny, v neposlední řadě proto, že ukrajinské vítězství je zásadní pro budoucnost Ruska a evropskou bezpečnost. Trvání a výsledek války, stejně jako budoucnost Ruska, však zůstávají nejisté. Tato nejistota nemůže být omluvou pro to, že Evropané nedokážou definovat vztah, který chtějí s Ruskem, až válka skončí. Evropané by měli začít formulovat svou ruskou strategii již nyní a odolat pokušení čekat, jaké Rusko se objeví.

Transatlantická jednota a domácí odolnost jsou samozřejmě nezbytnými podmínkami pro účinnou ruskou strategii. Evropané si musí zamést před vlastním prahem, pokud jde o řešení dezinformací a strategické korupce, zvládání migračních krizí a úplné oddělení od ruských energetických dodávek. EU dosáhla v těchto oblastech od února 2022 neuvěřitelných úspěchů. Vzhledem k vyhlídce na dlouhou válku a stále širší konfrontaci s Ruskem však bude udržení jednoty a pokroku stále obtížnější. Odolnější EU, která si je vědoma svých vlastních zájmů a je schopna a ochotna je podpořit, bude mít dobré předpoklady k tomu, aby tuto konfrontaci zvládla a nakonec zvítězila. Naproti tomu cena za nejednotu by mohla být existenční.

S těmito částmi může modernizovaná strategie zadržování chránit evropské zájmy, poskytnout perspektivu lepší budoucnosti pro sousedy Ruska a zajistit připravenost využít jakékoli domácí změny v Rusku.

Zdroj v angličtině: ZDE