Stručný průvodce sionismem v těžkých časech

18. 3. 2024

čas čtení 9 minut
"Nevykašlete se na slovo 'sionismus'?" zeptal se mě onehdy jeden neizraelský přítel. "Je to matoucí, znamená to protichůdné věci a vyvolává to nenávist. Antisemité ho používají jako ctnostné kódové slovo pro svou nenávist k Židům. Stalo se z toho sprosté slovo", píše izraelská levicová historička Fanya Oz-Salzberger.

No, příteli, chápu tvé zmatení, ale sionismus nemůže být šmahem zrušen. Je součástí osobní identity 10-20 milionů lidí na světě. Mnozí z nich, ale určitě ne všichni, jsou Izraelci. Většina, ale určitě ne všichni, jsou Židé. Oni si tento koncept vykládají různými způsoby, ale každý, kdo vám řekne "nenávidím sionisty, ne Židy", musí čelit faktu, že většina Židů na světě jsou v základním smyslu sionisté. Smiřte se s tím.

Termín "sionismus", který v roce 1890 vymyslel židovsko-rakouský myslitel Nathan Birnbaum a později jej proslavil Theodor Herzl na Prvním sionistickém kongresu konaném v roce 1897, byl od samého počátku zpochybňován. Ve své nejzákladnější podstatě jednoduše říká, že Židé mají nárok na národní domov v zemi svých předků.

Ale jak se vynořovalo židovské národní hnutí, byl tento termín konstruktivně vágní, otevřený různým interpretacím různých Židů. Sionistické hnutí se rychle stalo volnou federací židovských snů, nadějí a plánů. Socialisté, příslušníci střední třídy, náboženští nebo nacionalisté – ti všichni se spojili pod umírněným mainstreamem. To bylo jedno z tajemství jeho ohromujícího úspěchu.

V termínech po roce 1948, právně schválených mezinárodním společenstvím, sionismus pouze znamená, že právo Státu Izrael na existenci a rozkvět je stejné jako právo kterékoli jiné země. Dokud je toto právo zpochybňováno, mise sionismu nekončí.

Všimněte si, že tato základní definice sionismu nevylučuje plně rovná práva pro arabské občany Izraele. Nevylučuje nezávislý palestinský stát sousedící s Izraelem. Neaspiruje na to, aby utvářela konečné hranice Izraele. Nedefinuje ani typ izraelské vlády, ačkoli až do nedávného vzestupu ultrapravicové vlády Benjamina Netanjahua byla demokracie hlavním konsensem.

A co kolonialismus? Navzdory evropskému původu svých průkopníků sionismus není a nikdy nebyl kolonialistickým projektem. Židé žili v Zemi izraelské/Palestinské v nepřerušené kontinuitě od doby, kdy Římská říše poslala většinu jejich bratrů do vyhnanství. Došlo k vlnám židovského přistěhovalectví, které se vědomě vracely do vlasti svých předků. Inspirováni moderním nacionalismem (spíše než moderním imperialismem) udělali sionisté 19. století z tohoto pramínku řeku. Podle svých vlastních zásad nepřišli dobývat ani kolonizovat; vrátili se domů, přišli tvrdě pracovat vlastníma rukama a většinou přišli, aby žili v míru se svými arabskými sousedy.

V posledních letech postkoloniální diskurz, který zešílel, tento příběh vychýlil. Ale bez ohledu na to, jak "bíle" mohlo půl milionu evropských židovských imigrantů vypadat v ulicích Haify a Jaffy na počátku 20. století, neobjevili se tam po zuby ozbrojení, podporovaní evropskou armádou ve jménu koloniální mocnosti. Ani po roce 1939 neměli žádnou vlast, do které by se mohli vrátit: V té době už byli všichni uprchlíky, kteří jen o vlásek unikli genocidě.

Navíc před rokem 1948 a zejména po něm se k půl milionu evropských migrantů připojilo více než 600 000 barevných Židů vyhnaných z arabských a muslimských zemí. Více než polovina dnešních izraelských Židů je původem z Blízkého východu a přišla před násilím a smrtí do Maroka, Alžírska, Iráku, Jemenu a Íránu. Zkuste to říct trollům, kteří požadují, abychom se my Izraelci "vrátili do Polska a Německa".

Dojemná pravda, kterou mě ve škole neučili, je, že mnozí, možná dokonce většina, členů zakládající generace Izraele nebyli ani sionisté, jen uprchlíci – lidé, kteří utekli jen s oblečením na zádech ze zemí, které se staly pro Židy vražednými.

Sionismus pro ně nebyl kolonialismem, ale záchranným člunem. A ne jen tak ledajakým, ale nesoucím velmi dlouhou historickou paměť geografické sounáležitosti. Snad díky této kulturní energii byl sionismus jedním z nejúčinnějších záchranných člunů v moderní historii. A to i po 7. říjnu.

A proč se o svůj záchranný člun nepodělit s ostatními? Ve svém jádru byl sionismus kdysi spokojen se společným občanstvím Židů a Arabů. Nikdy neměl v úmyslu vytvořit arabské uprchlíky, ale najít útočiště pro židovské uprchlíky. David Ben Gurion v roce 1918 řekl, že samotná myšlenka vystěhování arabských obyvatel země je "škodlivý, reakcionářský přelud". Izraelská Deklarace nezávislosti to hodnotí pozitivněji, když arabským občanům připisuje plnou občanskou rovnost a arabským zemím nabízí mír a sousedství. Národní domovina pro Židy a demokracie pro všechny její občany.

Tento ideál by mohl fungovat – samozřejmě to nemůžeme vědět s jistotou – kdyby palestinské vedení a arabské země přijaly rezoluci OSN č. 181 z listopadu 1947, která rozdělila zemi na Izrael a Palestinu. Místo toho palestinské milice okamžitě zaútočily na židovské civilisty, po čemž v roce 1948 následovala invaze pěti arabských armád. Tato chyba byla pro Palestince nesmírně škodlivá, ale nejen pro ně: Mladý stát Izrael se zrodil legálně, ale s krví na rukou. Jakkoli mírumilovné byly záměry jeho hlavního proudu, sionistické hnutí bylo nuceno naplnit svůj cíl válkou. To nebylo součástí Herzlova snu.

"Sionismus byl vždy rodinné jméno," říkával můj otec. S jemnou ironií vykreslil duhu protichůdných horizontů: Socialistickou utopii, židovský buržoazní Jeruzalém s červenými střechami a dobrými mravy, nacionalistický návrat do Davidova království, liberálně-demokratické světlo národů, ultraortodoxní kopírák ze štetlu pod modřejší oblohou. Stejně pestrý jako samotný židovský národ.

Katastrofální je, že některé z těchto verzí se dnes staly korozivně extrémními. Pravicový revizionistický sionismus, v němž Žabotinskij a Begin horlivě spojovali nacionalismus s liberalismem a rovnoprávností, upadl do pasti židovské nadřazenosti s expanzionistickými, rasistickými a násilnými rysy. K ostudě Izraele je nyní tento proud silně přítomen v Netanjahuově vládě.

Vězte, že Herzlova verze sionismu je stále živá: Liberálně-demokratická země, domov židovského národa a všech jeho občanů. Je příznačné, že tento prorok Státu Izrael jej nenazýval židovským státem, ale státem Židů (Judenstaat). Židé v jeho spisech jsou individuální lidské bytosti a moderní občané, nikoli mystická kolektivní entita. Jeho řešení je politické a pozemské, nikoli mesiášské. Herzl důrazně uváděl, že každý nežidovský občan by měl mít úplnou občanskou rovnost a aktivně se účastnit veřejného a politického života. Prominentní palestinský pár (i když slovo "Palestinec" v tomto smyslu ještě neexistovalo), hrdý a svéhlavý muž a žena, jsou ústředními postavami jeho futuristického románu Altneuland.

Ve skutečnosti je Herzlův sionismus, který Ben-Gurion přijal za svůj a který dodnes přijímá dobrá polovina izraelských Židů, tak umírněný, že pro antisionisty je těžké na něj útočit. Někteří z nich lpí na jedné vágní větě v jednom z jeho soukromých dokumentů, jiní se podbízejí falešným tvrzením. Herzlův postoj občanského liberalismu a rovných práv je téměř nenapadnutelný.

Můj vlastní sionismus má také jméno. Přála bych si, aby se používal častěji. Jsem humanistická sionistka.

Humanistický sionismus podle mé definice vychází z Herzlovy odnože sionismu a kombinace sociálně demokratického sionismu a umírněného náboženského sionismu. Nejzřetelněji rezonuje v izraelské Deklaraci nezávislosti, která oslavovala "etiku proroků" v její nejuniverzalističtější podobě, jako hodnoty, kterými judaismus přispěl civilizaci.

Humanistický sionismus je důvodem, proč jsem se rozhodla nadále používat termín "sionismus" jako součást svých hodnot a světonázoru. Je to také odkaz všech Izraelců, kteří se mezi lednem a říjnem 2023 shromáždili, aby se postavili proti útoku Netanjahuovy koalice na Nejvyšší soud s cílem podkopat její roli obránce (většinou arabských) menšin.

Ať už to vědí nebo ne, humanistický sionismus je také intelektuálním základem pro každého člověka, který stále doufá, že uvidí dvoustátní řešení po monstrózním masakru Hamásu ze 7. října. A protože se jedná o humanistický světonázor, je toto řešení podmíněno budoucí Palestinou – a vlastně i budoucím Izraelem – vedenými umírněnými představiteli usilujícími o mír.

Nová antisemitská tsunami nemůže skrýt svou ošklivou tvář za "antisionistickou" fasádou, dokud bude existovat humanistický sionismus. Mezi četnými ideologiemi, které se v dnešním turbulentním světě staví proti sobě, nabízí myšlenka státu pro Židy a všechny jeho občany, spolu se stabilní Palestinou, to, co nám humanistický sionismus vždy dával: Morálně hodnotnou kauzu.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
3364

Diskuse

Obsah vydání | 20. 3. 2024