Brněnské osobnosti jako zrcadlo naší malosti – vymaníme se konečně z pasti tribalismu?

16. 5. 2026 / Arnošt Kult

Dal jsem si s tím určitou práci – nicméně umělá inteligence mi velmi pomohla. Položil jsem jí otázku, zda by mi nemohla vyjmenovat deset nejvýznačnějších osobností spojených s Brnem (nejprve pro „jistotu“ v angličtině, až později v češtině) – podle globální mezinárodní citovanosti, přítomnosti v mezinárodních encyklopediích, vlivu na příslušný obor v celosvětovém měřítku, podle dlouhodobé kulturní přítomnosti (hudba, literatura), podle počtu jazyků, do nichž bylo jejich dílo přeloženo a podle jejich všeobecné přítomnosti ve vysokoškolských učebnicích či odborných publikacích. Chtěl jsem poznat celkem jen deset nejvýznačnějších brněnských osobností (musím se otevřeně přiznat: Hebru, Schotta a von Gelnhausena jsem moc neznal) – výsledek byl následující:

Gregor Mendel

Narodil se v Hynčicích (Heinzendorf) ve Slezsku – jeho rodiče byli moravskými Němci. Za jeho rodnou řeč lze označit němčinu. Jaká byla jeho identita? S ohledem na tehdejší její chápání by bylo možné říci, že byl německy hovořícím Slezanem a Moravanem. V Brně působil v období 1843–1884 (41 let). Gregor Mendel položil základy moderní genetiky systematickými pokusy s hrachem v brněnském klášteře – Mendelovy zákony o dědičnosti zavedly pojem dědičných faktorů a poskytly první kvantitativní rámec pro vysvětlení dědičnosti, což učinilo z jeho práce trvalý pilíř biologie a zemědělských věd.

Kurt Gödel

Narodil se v Brně v roce 1906. Jeho otcem byl německy hovořící Moravan – matka pocházela z Vídně. Jeho rodnou řečí byla samozřejmě němčina. Jaká byla jeho identita? Byl typickým brněnským Němcem. V Brně působil jen do roku 1924 (18 let). Studoval zde na gymnáziu. Proslul svou formulací Gödelových vět o neúplnosti, které ukázaly, že v každém dostatečně silném formálním systému existují pravdivé výroky, které nelze v tomto systému dokázat – tento unikátní objev zásadně změnil chápání matematiky, logiky a teoretické informatiky a učinil z Gödela jednu z nejvlivnějších postav 20. století. Kurt Gödel, ačkoliv nebyl židovského původu, se v nacistickém Rakousku ocitl v neudržitelné situaci, která jej nakonec donutila k dramatickému útěku. Jako typický brněnský Němec a geniální logik se sice politikou příliš nezabýval, ale po anšlusu (Anschluss – březen 1938) byl vystaven útokům za své styky s židovskými kolegy a čelil hrozbě odvodu do Wehrmachtu. Když byl na ulici dokonce napaden nacistickými studenty, kteří jej považovali za Žida, pochopil, že ve Vídni nemá budoucnost. V roce 1940 proto zvolil s manželkou riskantní cestu přes Sibiř a Japonsko až do USA, kde v Princetonu nalezl bezpečné útočiště a prohloubil své legendární, až neuvěřitelně autentické, přátelství s Albertem Einsteinem. Tento útěk z evropského „kmenového“ šílenství mu umožnil pokračovat v práci, která zásadně změnila moderní matematiku a logiku.

Ernst Mach

Narodil se v Brně‑Chrlicích v roce 1838. Jeho rodiče byli německy hovořícími Moravany – jeho rodnou řečí byla samozřejmě němčina. V Brně žil jen ve svém dětství. Ernst Mach významně přispěl k fyzice i filozofii vědy – jeho kritika Newtonovských pojmů hybnosti a popularizace konceptu Machova čísla ovlivnily metodologii fyziky a byly jedním z intelektuálních podnětů pro vznik relativistické fyziky, což mu zajistilo trvalé místo v dějinách vědy. Mj. Ernst Mach působil i v Praze – a to celkem 28 let (1867–1895). Toto období je považováno za nejproduktivnější část jeho vědecké kariéry. V Praze zastával i úřad rektora – po rozdělení univerzity v roce 1882 pokračoval na její německé části. Jeho hlavním působištěm byl Fyzikální ústav na Ovocném trhu, kde prováděl své přelomové experimenty s rázovými vlnami u rychle letících projektilů, které vedly k definování tzv. Machova čísla. V Praze bydlel například na Staroměstském náměstí nebo v Karlově ulici.

Leoš Janáček

Narodil se v Hukvaldech v roce 1854. Jeho rodiče byli „Češi“ (v té době spíše moravskými Slovany). Jeho rodnou řečí byla samozřejmě čeština. Jak chápal v té době svou identitu? Dovolím si říci, že se cítil být především Moravanem. V Brně působil vskutku dlouho – a to 63 let (1865–1928). Jeho vazba na toto „magické“ město byla neuvěřitelně silná – veškeré Janáčkovo úžasné dílo vzniklo právě zde. Leoš Janáček vynikl jako skladatel, který do vážné hudby přinesl originální jazyk založený na moravské lidové intonaci a rytmice řeči – jeho opery, komorní a orchestrální díla se prosadily v mezinárodním repertoáru díky své dramatické síle a jedinečné melodické syntéze. Nelze opominout i to, jak se do Janáčkova osudu promítl fascinující paradox, který usvědčuje tehdejší českou malost. Byl to právě Max Brod – pražský německý Žid a nejbližší přítel Franze Kafky – kdo v Janáčkovi rozpoznal světového génia v době, kdy jej „arogantní“ Praha dvanáct let přehlížela. Šéf pražské opery Karel Kovařovic totiž uvedení „Její pastorkyně“ v Národním divadle dlouho blokoval, pravděpodobně i kvůli starým osobním sporům. Max Brod se však nenechal odradit, operu přeložil do němčiny jako „Jenůfu“ a svou neúnavnou propagací v mezinárodních kruzích doslova vynutil její triumfální premiéru ve vídeňské Dvorní opeře v únoru 1918. Je to hořký, ale i povznášející příklad toho, jak německy hovořící intelektuál dokázal skrze absolutní koncepci humanismu docenit moravského mistra dříve, než to dokázalo jeho vlastní národní „centrum“.

Milan Kundera

Narodil se v Brně v roce 1929. Jeho rodiče byli Čechy (či spíše v době jeho narození už Čechoslováky). Především je nutné zmínit jeho otce Ludvíka Kunderu (významného muzikologa). Jeho rodnou řečí byla samozřejmě čeština. Jaká byla jeho identita? Původně byl Moravanem, poté Čechem, a nakonec i Francouzem (po roce 1981 získal francouzské občanství – své poslední romány psal už pouze francouzsky). V Brně působil jen v dětství a mládí (do roku 1948). Milan Kundera je světově známým pro své romány a eseje, v nichž kombinuje filozofickou reflexi s literární formou – jeho práce o paměti, identitě a absurdnosti moderního života se staly součástí evropského literárního kánonu – byly přeloženy do desítek jazyků, což mu zajistilo trvalý mezinárodní ohlas. Tento mezinárodní úspěch byl však v ostrém kontrastu s tím, jak se k němu chovala jeho rodná země, která na něj po desetiletí fakticky „kašlala“ a vnímala ho spíše jako cizince či odpadlíka. Vrcholem tohoto českého „resentimentu“ byla nenávistná kampaň z roku 2008, kterou odstartoval článek Adama Hradilka v týdeníku Respekt – šlo o kauzu údajného udání agenta (takzvaný případ Dvořáček), která se snažila Kunderu morálně zdiskreditovat na základě pochybných archivních nálezů. Celé toto tažení proti Kunderovi vyvrcholilo ještě o několik let později vydáním objemné biografie od Jana Nováka. Autor se v ní pokusil o totální dekonstrukci Kunderova mýtu – ovšem způsobem, který mnohým kritikům připomínal spíše osobní vyřizování účtů než objektivní literární studii. Novákova kniha, psaná s neskrývanou antipatií, se stala dalším nástrojem českého resentimentu – namísto reflexe díla se soustředila na šmírování v soukromí a na moralizování nad Kunderovými mladickými postoji v 50. letech. Jde o další fascinující doklad naší národní povahy – zatímco svět v Kunderovi vidí „architekta“ moderního románu, my v něm s úpornou snahou hledáme především selhávajícího jedince. Tato potřeba „ušpinit“ každého, kdo nás svou velikostí přesahuje, je právě tou zhoubou, která z nás v perspektivě absolutního humanismu činí zástupem „debilů“, neschopných hrdosti na vlastní duchovní elitu. Zatímco doma byl Kundera vystaven tomuto „kádrování“, jedním z mála význačných Čechů, kteří jej nikdy neopustili – a zachovali mu naprostou loajálnost, byl režisér Miloš Forman. Jejich hluboké přátelství, pramenící ještě z dob pražských studií, bylo důkazem, že skutečný humanismus a tvůrčí spřízněnost stojí vysoko nad malostí národních kampaní. Kundera se nakonec před českou malicherností definitivně uzavřel do své francouzské izolace, čímž jen podtrhl tragiku autora, kterého svět oslavuje, zatímco jeho vlastní národ se jej pokouší vláčet v „bahně“ za pomoci domnělých stínů minulosti.

Ferdinand von Hebra

Narodil se v Brně v roce 1816 v německy hovořící rodině. Jaká byla jeho identita? V té době samozřejmě německá. V Brně působil jen ve svém dětství. Ferdinand von Hebra se prosadil jako zakladatel moderní dermatologie díky systematickému klinickému přístupu, klasifikaci kožních chorob a pedagogické činnosti ve Vídni – jeho práce profesionalizovala tento obor a položila metodologické základy, které se používají dodnes.

Viktor Kaplan

Narodil se v Mürzzuschlagu v Rakousku. Jeho rodiče byli rakouskými Němci. Jaká byla jeho identita? Podle mne se spíše cítil být Rakušanem. V Brně působil celkem 23 let (1903–1926). Viktor Kaplan vynalezl Kaplanovu turbínu, konstrukčně přizpůsobenou pro nízké spády a velké průtoky, čímž zásadně rozšířil možnosti vodní energetiky. Praktická účinnost a univerzální použití jeho řešení učinily z Kaplanovy turbíny standard v hydroenergetice.

Heinrich Wilhelm Schott

Narodil se v Brně v roce 1794 do německy hovořící rodiny – zde působil jen ve svém dětství. Heinrich Wilhelm Schott v botanice vynikl rozsáhlými monografiemi a systematickými studiemi tropických rostlin, zejména čeledi Araceae – jeho taxonomické práce a sběry významně obohatily botanickou literaturu 19. století a dodnes slouží jako referenční materiál.

George Placzek

Narodil se v Brně v roce 1905. Jeho rodiče byli německy hovořícími Židy. Jeho identita? Byla pro Brno velmi typická – byl německy hovořícím Židem. V Brně působil jen do roku 1924 (19 let). George Placzek byl významným teoretickým fyzikem, jehož přínosy v jaderné fyzice a kvantové mechanice, stejně jako účast na mezinárodních projektech a studiích, pomohly formovat poválečnou teoretickou fyziku a přenos znalostí mezi evropskými a americkými vědeckými centry.

Johannes von Gelnhausen

Narodil se v Gelnhausenu (Hesensko) Jeho rodiče byli samozřejmě Němci. V Brně působil cca 1350–1360 (10 let). Jeho vazba na Brno je velmi silná – založil zde první vyšší právnické studium, které je považováno za počátek univerzitní tradice v Brně. Šlo o jednoho z nejvlivnějších kanonistů 14. století – jeho spisy se používaly na univerzitách v Itálii, Německu i Francii. V Brně vytvořil právnické centrum, které přitahovalo studenty – nejen z Moravy.

 

Tato má úvaha je pouze dílčí analýzou širšího českého kontextu, kde brněnské reálie slouží jako varovné zrcadlo nastavené celonárodnímu mentálnímu nastavení. Problémem není jen lokální spor, ale hluboce zakořeněný český nacionalismus, který nám brání přijmout šíři naší identity – plné a autentické humanity! Pokud se podíváme na historii skrze optiku absolutního humanismu, nacionalismus se jeví jako skutečná zhouba lidstva, která zatemňuje rozum a nahrazuje jej kmenovou nenávistí. V českém prostředí se tento jev projevuje jako specifický druh resentimentu – pocitu ublíženosti a zatrpklosti, o kterém psal již Nietzsche. Tento resentiment nás nutí odmítat vše, co nezapadá do úzkého profilu „vlastenectví“, a vede k absurdním emocím vůči událostem, jako je sraz sudetských Němců. Místo toho, aby se takové akce staly platformou pro oslavu kultury a velkého přátelství mezi génii (jako byli např. brněnský Kurt Gödel a augsburský Albert Einstein), stávají se bojištěm o interpretaci minulosti.

V duchu zásady „padni komu padni“ je nutné pojmenovat hloupost i tam, kde se vyskytuje. Na jedné straně stojí Bernd Posselt, který nepochopil, že takové setkání mělo být především apolitickou kulturní akcí. Na druhé straně stojí česká „hysterická“ reakce, která v každém německém slově vidí ohrožení své „autentické“ republiky. Kdybychom se dokázali povznést nad malost, mohly by v Brně znít Janáčkovy výjimečné opery, které jsou vrcholnou ukázkou hluboce procítěné moravské (zemské) hudby – uznávané po celém světě. Též i jakýsi „imaginární“ rozhovor mezi Albertem Einsteinem a výjimečně geniálním brněnským Kurtem Gödlem! Místo toho se „utápíme“ v „žabomyších“ válkách o to, čí byl Gregor Mendel nebo zda se Viktor Kaplan cítil být více Rakušanem.

Tragikomickým příkladem určitého „nepochopení“ je i osud Milana Kundery. Vynikající literát, který se z Moravana stal světoobčanem a jehož dílo o identitě a paměti tvoří kánon evropské literatury, byl českou společností fakticky odvržen. Tato malost zašla tak daleko, že i takové osobnosti jako Pavel Tigrid údajně snad i zablokovaly Kunderovu Nobelovu cenu (to píši při vědomí, že existují na tuto kauzu i odlišné pohledy). Brno a jeho osobnosti nám ukazují, že velikost vzniká z plurality – nikoliv z izolace. Ernst Mach ovlivnil vznik relativistické fyziky skrze kritiku Newtona. Ferdinand von Hebra z Brna založil moderní dermatologii ve Vídni. Johannes von Gelnhausen zde položil základy právnické vzdělanosti, ze které čerpala celá Evropa. Pokud budeme jako národ lpět na nacionalismu, zůstaneme jen „debily“, kteří ničí vlastní odkaz. Musíme se naučit vidět v historii výjimečné osobnosti, ne „prapory“ a „nálepky“.

Tento text, psaný spíše pro lidstvo, je výzvou k opuštění kmenových válek a k návratu k Descartově rozumu – k „nekonečné“ lidskosti (i při připuštění smrti Boha – podle Nietzscheho).