Božskost v nás

14. 1. 2021 / Kateřina Paříková

čas čtení 4 minuty

Vše, co se kolem nás a v nás hroutí v partnerských vztazích, osobních kolapsech, ale i v náboženských a jiných ideologiích, pramení čistě z nepochopení a brojení proti naší přirozenosti. Z nepochopení oné "božskosti v nás". Místo abychom naslouchali svému srdci, raději ho okleštíme nesmyslnými pravidly, které končí i takovými extrémy, jako jsou například ubodání vlastní sestry "načapané" s jiným, než kulturou schváleným mužem, polévání kyselinou, trest smrti pro homosexuály a dalšími zrůdnostmi.

Ale nejsou to pochopitelně "pouze" extrémy. Vzhledem ke zkreslení chápání lásky se dopouštíme "duševního znásilňování" našeho partnera, dětí, sebe sama tím, že si vytváříme (a je nám samozřejmě v dobré víře vnějším světem podsouváno již v útlém věku)  falešné představy a domněnky "správné podoby lásky", kterou podvědomě nejen vnucujeme sobě i druhým, ale pociťujeme opět falešný pocit zrady, ztracenosti, prázdnoty, selhání a zklamání, pokud druzí odmítnou náš ideový rámec akceptovat, nebo pokud ho sami nezvládneme dodržovat. Ve výsledku tu máme vztahy plné nezdravé žárlivosti, snahy o kontrolu druhých, nesvobody, pochyb, strachu z opuštění, vzájemné nedůvěry a pocitu, že lásku si musíme zasloužit (když budeš hodná holčička/chlapeček dle parametrů druhých), anebo pocitu "věčné smůly v lásce". Takové vztahy nejen že se nemohou rozvíjet. Jsou prostě nezdravé a šťastní určitě nebudeme, i když si to budeme chtít všemožně namlouvat.  

Nevěra není hřích. Nevěra je totiž v jejím současném, kulturně dogmatickém pojetí prázdný pojem, technický konstrukt, který nemá ani racionální, ani emoční obsah.

Sexuální orientace není hřích, neboť její základ pramení z vrozené dispozice nebo jako reakce na prožitá traumata.

Jak tedy správně chápat nevěru? Zpronevěřit se můžeme pouze sami sobě. Pokud zneužíváme druhé bez lásky, sobecky bez empatie. To dělají výhradně psychopaté. Nikdo jiný. Všichni ostatní, včetně promiskuitních lidí, jsou hledající a někdy i ztracené, nešťastně bloudící duše, zoufale toužící po lásce a přijetí. Problém tkví v tom, pokud jsme v samotném hledání ztraceni. Nevíme kde a jak hledat, neboť jsme zatíženi doposud neviděným balastem nepochopených vnitřních zranění a frustrací zrozených uvnitř nás již v dětství. Anebo se příliš bojíme odsouzení druhými, příliš se cítíme nesmyslně povinováni splnit očekávání druhých. Opakovaně potom cílíme na pro nás nevhodné partnery (často v nich mylně hledáme matku či otce), opakovaně svým vhodným partnerům (a sami sobě) ubližujeme, opakovaně se cítíme zklamáni (a příčinu zklamání pochopitelně často hledáme v partnerovi, nebo nabydeme dojmu, že jsme nějak "vadní"), až nakonec rezignujeme, zahořkneme nebo otupíme ve smyslu "tak to je a víc nečekej". Nejhorší následky přichází s odsouzením a trestáním našimi blízkými, naším kulturním prostředím pouze proto, že se snažíme "najít a být šťastný". A to vše zase dál, v opakujícím se začarovaném kruhu, předáváme svým dětem, další generaci.

Tedy jak najít ono štěstí?

Jedině skrze sebepoznávání - pouze skrze něj najdeme správný partnerský protipól. Pouze skrze něj přestaneme nesmyslně soudit a trestat druhé. Přestaneme chtít od druhých plnit naše očekávání. Naučíme se být svobodní a dopřát svobodu druhým. A díky tomu všemu dojde ke splynutí oněch božských, partnerských protipólů v nejkrásnější a svobodnou celistvou bytost. A konečně, opustíme nesmyslné kulturní rámce, začarovaný kruh a začneme "žít".

0
Vytisknout
6916

Diskuse

Obsah vydání | 19. 1. 2021