Čína začala dělat stejné chyby jako Sověti

3. 11. 2021

čas čtení 6 minut
  • Čína opouští poučení, která její dřívější představitelé odvodili z pádu SSSR. 

Vyvolání závodů v jaderném zbrojení, sledování "diplomacie vlčího bojovníka" a tlak na sjednocení nepřátel představují dobré způsoby, jak prohrát studenou válku, napsal Hal Brands.

V oblasti americké politiky vůči Číně nastal se roztrhl pytel s historickými analogiemi. Čínský test orbitální zbraně mezi jinými i předseda sboru náčelníků štábů Mark Milley přirovnal ke "sputnikovému okamžiku". Analytici se přou, za USA a Čína jsou v "nové studené válce" a jaká poučení si Amerika může vzít z té staré.

Čína se nicméně pohybuje opačným směrem: Odnaučuje se některá z nejdůležitějších poučení, která odvodila z americko-sovětského konfliktu. Mezitím testuje, zda může dál strategicky prosperovat, zatímco odkládá vhledy, jež jí tak dobře sloužily.

Čínská komunistická strana bere historii vážně. Státní studium prozkoumalo vzestup a pád velmocí a příčiny sovětského kolapsu. Peking se z této události poučil - stejně jako z krize kolem událostí na náměstí Nebeského míru v roce 1989. Závěr zněl nikdy nepřipustit rozdělení strany, vynucovat ideologickou loajalitu a dávat pozor na disent, aby se nevymkl kontrole. V roce 2013 prezident Si Ťin-pching prohlásil, že SSSR se rozpadl proto, že "nikdo nebyl dost mužný na to, aby se postavil a odporoval" smrtícímu trendu směřování k demokracii.

Si toto poučení bere vážně. Ale jsou tu i jiná poučení ze studené války, které je zřejmě odhodlán zapomenout.

První bylo jednoduše řečeno neocitnout se v hledáčku Washingtonu. Sinolog Rush Doshi popsal, jak čínská komunistická strana ještě v roce 1989 identifikovala vojensky nadřazenou a ideologicky na vzestupu se nacházející Ameriku jako primárního rivala. Ale právě proto Peking šel USA z cesty, aby se vyhnul tomu typu soustředěného amerického nepřátelství, které zničilo sovětské ambice.

Strategie stranického lídra Tenga Siao-pchinga "skrývej se a čekej" se soustředila na kultivaci dobrých vztahů s USA a dalšími klíčovými státy jako cestu, jak získávat čas, přístup ke globálnímu obchodu a vyspělým technologiím a nabírat sílu, která by Pekingu umožnila postupovat v mezinárodních záležitostech podle svých představ. Jakmile Čína dosáhne "úrovně vyspělých zemí", prohlásil Teng, "síla Číny a její role budou dosti odlišné".

Druhým poučením bylo vyhýbat se závodům ve zbrojení ve stylu studené války. To nakonec SSSR vyčerpalo a USA umožnilo uplatit své ekonomické výhody. Proto si Peking po mnoho let udržoval relativně minimální jaderný deterent a soustředil se na výdaje v oblastech komparativních výhod, jako konvenční schopnosti určené k tomu, aby Číně poskytly převahu podél její námořní periferie.

Obě poučení byla nyní zavržena. Čínská rétorika a politika nabyly zjevně studenoválečnického charakteru. Si tvrdí, že "Východ je na vzestupu" a Západ v úpadku. Vyzval k "novému dlouhému pochodu" proti nepřátelské Americe. Straničtí představitelé veřejně adresují USA a jejich spojencům vojenské hrozby. Diplomaté vlčího bojovníka veřejně napadají americké představitele tónem připomínajícím rétorické přestřelky studené války.

Čína se snaží rychle stát technologicky soběstačnou v očekávání, že svět bude opět rozdělen. Spouští na vodu válečné lodě tempem po celém světě nevídaným od konce 2. světové války. Říkejte si tomu jak chcete, ale Čína se jistě už nevyhýbá americkému nepřátelství.

Stejně tak už probíhají závody ve zbrojení. Nová sila pro jaderné rakety rostou napravo i nalevo. Peking sahá po hypersonických zbraních. Čína je na cestě stát se do poloviny 30. let jadernou mocností téměř rovnocennou USA. Přinejmenším tedy myšlenka, že se Peking spokojí s umírněným deterentem, už není věrohodná.

Proč Čína dělá věci, které dříve považovala za nebezpečné? Existují konkrétní a obecnější důvody.

Budování jaderného arzenálu má zajistit, aby USA nemohly uniknout vzájemné zranitelnosti prostřednictvím strategické převahy. To by Washingtonu upřelo (vždycky nepravděpodobnou) možnost použít jaderné zbraně ve válce o Tchaj-wan a učinit poměr konvenčních sil, který hovoří stále více ve prospěch Pekingu, rozhodujícím. Vlčí diplomacie má zřejmě oslovit domácí publikum - a to zejména prezidenta.

Širším důvodem je zřejmě nestabilní směs optimismu a fatalismu. Si tvrdí, že Čína je na vzestupu do té míry, že už se nemusí přizpůsobovat USA. Může využít ekonomické a vojenské kapacity, které vybudovala, aby ostatní státy respektovaly její zájmy.

Zdá se, že čínští lídři jsou současně také přesvědčeni, že americké nepřátelství je v zásadě nevyhnutelné, takže nemá smysl vyhýbat se provokacím.

To může být omyl. Siova rétorika soběstačnosti zastírá obrovskou závislost v technologiích jako jsou pokročilé polovodiče. Peking zůstává zranitelný stejným typem strategického obklíčení, který odsoudil Moskvu k porážce. Jeho chování vyvolává reakce od Japonska přes Austrálii až po Indii a Británii, stejně jako v menších státech v Asii i jinde, které chtěl Peking dostat do sfé vlivové sféry.

Čínské kroky mají také potenciál přitvrdit americkou politiku. Po testech hypersonických zbraní a budování strategických zbraní bude moci Joe Biden sotva splnit slib omezit spoléhání USA na jaderné zbraně.

Možná bylo nevyhnutelné, že Čína nakonec opustí staré poznatky. Poučení, jimiž se řídí slabší mocnosti, začnou často být nepřijatelné pro mocnosti silné. Ale Peking nakonec může zapomenout všechno to, co kdysi o studené válce věděl.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
2768

Diskuse

Obsah vydání | 9. 11. 2021