Češi si jsou vědomi klimatické krize, ale nevědí co dělat

3. 11. 2021

čas čtení 16 minut
Toto je přepis Rozhovoru Britských listů č. 410

Jan Čulík:

Pan Jan Krajhanzl z environmentální katedry Masarykovy univerzity v Brně s kolegy vypracoval myslím zajímavou studii o názorech českých občanů na klimatickou krizi a když se  to tak trošku shrne, jestli se úplně nepletu, tak zdá se mi, že Češi v dnešní době už uznávají, vážení televizní diváci, že klimatická krize existuje, ale to, co ohledně toho chtějí dělat nebo jak jsou o tom informováni, to je asi trochu jiná věc, že ano. Pane Krajhanzle, jak je tomu?  Povídejte.

 

Jan Krajhanzl:

Dobrý den. Děkuji za pozvání. Myslím, že určitě jste to načal to téma výborně, že je to přesně tak, že se ukazuje, že dneska už je trošku válčení starých bitev pasé, není třeba neustále řešit, zda změna klimatu probíhá nebo ne, a to nejenom z hlediska vědeckého konsensu, ale to, co je pro mě důležité, je z hlediska výzkumné práce, kterou se zabývám, tak i z  hlediska názorů české veřejnosti. Že česká veřejnost se dneska shoduje, pětasedmdesát procent občanů vidí, že změna klimatu probíhá už nyní a dalších asi sedm procent si uvědomuje, že přijde v nejbližší době,  a jenom čtyři procenta lidí zpochybňují existenci změny klimatu. Tak už je pasé řešit neustále třeba i v médiích, jestli změna klimatu probíhá, nebo ne. Ty otázky dneska si  veřejnost klade reálně úplně jinde.

Jan Čulík:

No asi tedy, že vás přerušuju, ono by to bylo docela nemožné to popírat, když vidí člověk teď shodou okolností tento týden se koná v Londýně schůzka zástupců asi padesáti zemí světa, kteří se mají připravovat na to, co  proti klimatické krizi dělat před tou schůzkou v Glasgow v listopadu, ale zároveň, když se tam sešli, tak byl Londýn zaplaven v různých oblastech přívalovým deštěm. Všichni vidíme ty děsivé požáry, nejen tedy na západě Spojených států, ale také na Sibiři, záplavy v Číně a tak dále. Takže asi se to těm lidem nevyhne, ale podívejte, co s tím tedy jsou dnešní čeští občané ochotni dělat?

Jan Krajhanzl:

Mají v tom velký zmatek, když to řekneme jednoduše. Určitě vidíme, že na jednu stranu jednoznačně souhlasí s tím, aby Česká republika podnikala aktivní kroky v řešení změny klimatu. Tam máme shodu nějakých sedmdesáti procent veřejnosti. I třeba dvě třetiny, šedesát šest procent, říkají že Česká republika má snižovat své emise skleníkových plynů, a to bez ohledu na jiné země, bez ohledu na to jak se vyvíjejí emise v Číně nebo v Indii a podobně. Což si myslím že je taky docela zajímavé a možná v něčem trošku nečekané zjištění, ale zároveň samozřejmě je velký rozdíl, když lidem zadáte dotazník, kde ti lidé  vyjadřují svou míru souhlasu a nesouhlasu, kde je nutno říct, že většinu politik aktivně podporují, i když k některým, které dopadají na jejich kapsy, jsou potom  rezervovaní až odmítaví, a něco jiného je, když se jich na to zeptáte ve focus skupinách, kde ti lidé mají sami aktivně projevit, co o tom vědí.

Když se jí zeptáte třeba, jak by Česká republika jakými opatřeními, jakými politikami by měla v příštích letech  bránit dalšímu zhoršování  změny klimatu, tam  veřejnost  váhám neví a uvádí často řešení, která jsou, řekněme, neadekvátní situaci. Například, že budeme více třídit odpady, nebo že budeme sázet více stromů nebo něco podobného. To znamená, že je tady poměrně  velká připravenost akceptovat to, co k nim bude přicházet ze strany české vlády a českého státu, i když tedy nesmí to příliš dopadnout na životní úroveň těch lidí, a něco jiného je, když ti lidé sami mají aktivně říct, co by měli dělat. Tam se ukazuje, jak v tom mají zmatek, nejasno, spoustu obav a  podobně.

Jan Čulík:

Není tohleto spojeno s problematickým postojem sdělovacích prostředků? Není to trošku něco  jako s covidem dneska, protože se šíří naprosto nesmyslná spiknutí proti očkování a je to hlavně proto, protože čeští vládní činitelé nebyli schopni se postavit a říct jasně, jak to je, co se děje. Nikdo asi z české vlády a nakonec asi nikdo moc českých médií  nedal najevo. jaké kroky by se měly podnikat v akcích proti klimatické krizi. Je to tak? A pokud ano, jaké kroky by se měly podnikat?

Jan Krajhanzl:

Hodně jsem o tom přemýšlel a musím říct, že mě ta paralela s tou diskuzí kolem covidu také napadala. Když jsme s kolegy z katedry environmentálních studií a s kolegy z Green Dog společně ty data analyzovali, nakonec bych se přece jenom v té interpretaci přikláněl k tomu, že tam nějaké rozdíly budou, protože zatímco u toho covidu spíš vidím  takové zmatení jazyků, jak u babylonské věže, prostě, že spousta lidí říká různé názory přes sebe, tak tady si myslím, že nejvíc ze všeho je slyšet ticho, že tady spíš chybějí informace. Myslím, že se ukazuje, že veřejnost nemá nějaké známé, respektované mluvčí, kteří by s nimi od těch tématech mluvili. Ukazují to i  data z našeho šetření, že veřejnost samotná velmi málo sleduje, co se v téhle problematice řeší a dělá.  Například, Gretu Thunberg zaznamenalo,  její výroky, aktivity v této oblasti jen  46 procent české veřejnosti.

Jan Čulík:

A přesto se vyskytují na sociálních sítích docela pozoruhodné útoky na Gretu Thunberg. Jestli je to už taky tím, že prostě je to dívka. A co má nějaká ženská, tuplem k tomu ještě mladá, do toho kecat, že ano? Ale tak to je zajímavé, že sociální sítě asi jsou relativně nereprezentativní,  viďte?

Jan Krajhanzl:

Je to sociální bublina, určitě. A například Václav Klaus, zase bychom řekli světoznámý klimaskeptik. Tak jeho výroky zaznamenalo jenom 23 procent české veřejnosti. To znamená, vidíme tedy velmi slabou znalost vůbec těch aktérů, kteří se v této problematice pohybují nebo nějak vyjadřují a stejně tak, když jsme zadali něco, co se v českých průzkumech veřejného mínění moc nezadává, to byl vysloveně znalostní test, kde jsme se ptali, jestli ti lidé vědí, že Česká republika je jedním z největších vývozců elektrické energie v Evropě, nebo že doprava u nás má menší podíl na emisích skleníkových plynů než energetika, nebo že Česká republika patří mezi největší producenty skleníkových plynů na hlavu ve světě vůbec. Nebo že máme víc konkrétně než Velká Británie, Čína a Indie, tak to ti lidé věděli jenom ve velmi malých procentech, třeba 7 procent nebo 20 procent, ale ne víc. Celkově se ukazuje, že  veřejnost ta témata příliš nemá kde sledovat a příliš je nestuduje a možná že jenom pro část z nich jsou akceptovatelné různé  aktivistické iniciativy a podobně, i když jejich  důvěryhodnost není  úplně špatná a je mnohem vyšší než u politiků, opravdu výrazně až řádově, tak zároveň to rozhodně nejsou mluvčí pro každého.


Jan Čulík:

A co tedy byste řekl, že by bylo to nejefektivnější řešení klimatické krize, které by Česká republika měla realizovat a jakým způsobem by se to lidem mělo sdělovat? Asi by bylo zapotřebí nějakých celebrit nebo influencerů, že ano? Češi často považují herce za filozofy, tak nějaký starší slavný herec, třeba paní Bohdalová. Co? To je trošku si dělám legraci, ale povídejte. Jak je to tedy?

Jan Krajhanzl:

Je to několik otázek najednou já možná ani moc  nepůjdu do toho tématu, co bych navrhoval dělat. Přece jenom se expertně  nezabývám klimatickými politikami. Tam konzultujeme tyhle ty věci s řadou lidí, ale tím, čím se zabývám už nějakých osmnáct let, je snaha  co nejvíce porozumět tomu, jak lidé prožívají problémy životního prostředí, jak o nich přemýšlí, jak se rozhodují a jak vzniká jejich chování. Já jsem behaviorální vědec nikoliv politolog.

To znamená, i když samozřejmě jsme se ptali na různé věci,  jako je uhlíková daň, odstavení uhelných elektráren a podobné věci, tak asi teď nechci tady kreslit nějakou politickou trajektorii  pro příští roky.

Co se týče komunikace, tak to je něco, čím se zabývám, a tam si myslím, že je hodně  důležité ukazovat tu změnu klimatu, že je tady a teď, neukazovat dál další topící se medvědy nebo tající ledovce, které v České republice nemáme, nebo stoupající hladiny oceánů, které tady taky nemáme, ale počešťovat změnu klimatu, a to jak při popisování toho problému, kde si ale říkám, že česká veřejnost už má velmi silný konsensus.

To, co ukazují ty psychologické studie, je udělat další krok a místo pozornosti pro problém začít pozornost přesunovat k řešení. To znamená ukazovat jak z toho ven, protože nakonec se ukazuje, že i lidé, kteří ještě jsou v tom popření a odmítají tu diagnózu, tak nám někdy pomůže. když nám někdo nabídne terapii, že najednou víme, jak z toho ven. Myslím, že by bylo právě tady hrozně důležité to, co já jsem teďka trošku odmítnul, ale jsou tady povolanější, kteří by mohli lidem vysvětlovat, co by obnášela třeba uhlíková daň, nebo třeba jakým způsobem by probíhala transformace regionu, jako je třeba Moravskoslezský kraj nebo severočeský region a vůbec ten uhelný revír.

A podobně, jakým způsobem třeba si představit budoucnost české energetiky. Co to bude znamenat pro mobilitu ve městech a přestat neustále zdůrazňovat takový ten jeden diskurs, troufnu si říct, v něčem aktivistický, kdy neustále opakujeme, že je naše morální povinnost  dělat nějaké globální dobro pro obyvatele tichomořských ostrovů a lidi v Bangladéši, nějakým způsobem omezovat naše emise a podobně.

Ten diskurs mě samotného oslovuje  bezpochyby a je to důvod, proč třeba já se těmito tématy zabývám. Ale zároveň  už spoustu let koukám do těch dat a vím, že tenhleten diskurs, který je založen na morálce, na altruismu, na nějakém sebeomezení, na nějakém  globálním univerzalistickém pohledu, dokáže oslovit jenom omezené spektrum společnosti.

A mám pocit, že ten svůj potenciál už vyčerpal, že už  ty, které mohlo oslovit, tak oslovil a my teď potřebujeme ukazovat lidem, že změna klimatu není jen hrozba, že je to příležitost. Protože málokdo chce poslouchat jenom příběh o Armagedonu, o němž má pocit, že ho ze středu Evropy má malou šanci ovlivnit, ale je důležité ukazovat, že, podívejte se, pokud přejdeme na šetrnou elektromobilitu, najednou ve městech nebude problém mít  v noci otevřená okna, protože najednou ulice budou tišší. Najednou  děti v Moravskoslezském regionu nebudou mít ve stovkách, v tisících případů tak velké problémy s astmatem, protože najednou ovzduší tam nebude atakovat hygienickou hranici tak často v roce.

Jan Čulík:

I v  Praze.

Jan Krajhanzl:

Ano, a  spousta Čechů a Češek si přeje zdravější krajinu, šetrnější hospodaření v české krajině a tím pádem třeba i zdravější potraviny, čistší ovzduší. To znamená, že je hrozně důležité  ano, pořád, držet to "Neděláme to jenom pro sebe. Děláme to pro celou planetu." To myslím bude  leitmotiv vždycky. Ale důležité kvůli dalším segmentům společnosti k tomu doplňovat, že pokud uděláme tato opatření, tak vy sami uvidíte ten přínos v těchto oblastech.

To znamená v této oblasti vašeho zdraví, v této oblasti vašeho okolního prostředí, takhle třeba v naší ekonomice a podobně, protože jinak, samozřejmě velkým neštěstím té klimatické změny je, že  spoustu těch opatření, kdybychom se zaměřili na tu globální rovinu, tak pokud my teď něco uděláme, tak ještě dvacet třicet let se nic moc neprojeví. V tom globálu. Ale v tom  lokálním můžeme, říkám budovat nové pracovní příležitosti, přecházet na  modernější způsoby fungování ve společnosti a podobně. A to si myslím, že spoustu lidí podle těch dat, která máme k dispozici, by velmi uvítalo.

Jan Čulík:

No asi máte pravdu, že by se mělo zdůrazňovat, že je to tedy, jak říkala, kdysi  StB, ve vašem vlastním zájmu, protože jinak bude nezvládnutelné sucho, přívalové deště povodně a šílená vedra, že ano? Což může mít vliv i na schopnost českého zemědělství cokoliv  pěstovat..

Jan Krajhanzl:

Právě tady ta linka rétorická mi přijde, že v sobě skrývá jedno nebezpečí. Ona se může zdát, že je mobilizující, když lidem řekneme, že pokud omezíme naše emise, bude méně povodní,  ty povodně, to, co se stalo teď v Rakousku, v Německu, to, co  někteří spojují s klimatickou změnou, to tornádo na jižní Moravě, takže to je velmi mobilizující věc.

Problém ale ovšem je, že  pokud lidem  začneme slibovat, že pokud snížíme emise, tak událostí ubude, tak neříkáme úplně pravdu, protože ono po  příštích dvacet třicet let událostí neubude a  ono se to dřív nebo později provalí, že to takhle fungovat nebude, že ty události poběží dál. I když my ty emise budeme snižovat. To znamená, že z tohohle hlediska znova   ta katastrofická rétorika nefunguje.

Nejenom že  ze všech těch rétorik, které jsme testovali u veřejnosti, propadla ze všech nejvíc, ale zároveň  ono se ukáže, že není perspektivní, protože my jsme těm lidem museli slibovat, že za  dvacet třicet let na globální úrovni něco poznají. Myslím si, že z tohohle hlediska tišší města, zdravější potraviny, nové pracovní příležitosti jsou něco hmatatelnějšího, konkrétnějšího a hlavně to může být vidět už v nejbližších letech. To znamená, bál bych se, že i kdyby nám třeba teď ta rétorika s povodněmi a s tornády fungovala, tak za pár let nebude, protože ti lidé uvidí, že jsme šli takhle v emisích dolů a přitom ty jevy se ještě  dále by prohlubují.

Jan Čulík:

No, je to dlouhá doba, než se ten behemot obrátí, pane Krajhanzle, vysvětlil jste to perfektně, teď jenom ještě, jak to dostat do veřejnosti? Viďte, vážení televizní diváci, věnujme tomuto tématu pozornost. Děkuju vám za pozornost na shledanou.

Jan Krajhanzl:

Taky děkuju za pozvání. Mějte se hezky. Na shledanou.

 

0
Vytisknout
3093

Diskuse

Obsah vydání | 9. 11. 2021