Jak je Česko zaseklé v osmdesátkách

4. 11. 2021

čas čtení 15 minut

Jan Čulík:

Dobrý den, vážení televizní diváci. Vítáme vás v dnešním Rozhovoru Britských listů. Albín Sybera, náš redaktor napsal před nedávnem pro Britské listy takový velmi zajímavý článek z hlediska teda třicátníka a vůbec vlastně taky mluví, možná ještě i pro čtyřicátníky, že Česká republika v dnešní době ekonomicky i politicky je takovou obětí osmdesátek, protože když byla ta revoluce před těmi třicety lety, tak lidé tehdy jeho věku prostě vykopli ty komunisty, nebo byli komunisté a přihlásili se k novému režimu a převzali vládu. A teď sedí jako žába na prameni. Pane Sybero, mohl byste to trošku rozvést, protože ten článek, zdá se mi, měl docela velkou odezvu.

 
 
Albín Sybera:

No vy jste to v podstatě zrekapituloval, takové ty základní kontury tak, jak jsem to cítil já a já si především myslím, že vlastně takový ten rozměr, který připomíná ta osmdesátá léta, je právě ta provazba mezi mezi tím, co nazýváme soukromou obchodní sférou a veřejnou politickou sférou. Myslím si, že osmdesátá léta se dneska v České republice projevují tím rozdílem, že zatímco vývoj dejme tomu v těch západních zemích, byť já nechci nějakým způsobem oživovat diskurs dělení Evropy na Západ a na Východ, ale čistě teď jenom z argumentačních důvodů - tak si myslím, že na  Západě se ty společnosti a veřejní činitelé snažili o takové, řekl bych v angličtině, de-coupling.


Jan Čulík:

Oddělení.

Albín Sybera:

Oddělení. Oddělit prostě -

Jan Čulík:

Ekonomiku od politiky.

Albín Sybera:

Přesně tak. Kdežto ve společnostech, jako je ta česká, myslím si, že když se díváme na dění dneska v Maďarsku, v Polsku, ve Slovinsku, i na Slovensku, tak do takové míry ta snaha o oddělení není tak vidět, naopak vidíme tam právě tu situaci, kdy se politické strany  snaží využívat svých konexí do obchodní sféry a naopak obchodní firmy se snaží využívat svého vlivu v politice. Do takové míry, že si myslím, že hodně náročné hovořit o oddělení těchto dvou sfér v případě české společnosti a v  tom článku jsem se snažil argumentovat. že vlastně ti lidé, kteří, jak jste na začátku zmínil, byli činní  v osmdesátých letech, kdy se jim začala formovat kariéra, tak  oni zažili společnost, stát, kdy, ať už v politice nebo ve státních podnicích, byl život tak propletený mezi formální a neformální sférou, že oni vlastně to svoje chování do určité míry replikují a do určité míry je to samozřejmě tím, že podmínky v České republice to umožňují.

Jan Čulík:

No v těch osmdesátých letech tady údajně vládl marxismus, i když to byl ultrapravicový režim, Husákův,  a marxismus nás učí, jak říkal také Miloš Forman v jednom Pawlikowského dokumentárním filmu, vždycky vás učí komunisti, "if you fart, it's political" - "i jestliže se uprdnete, je to politikum".  S odpuštěním. Všechno to má politický význam, takže v tom smyslu ekonomika byla za komunismu spojená s politikou. Takže vy argumentujete, že ti lidé, kteří vyrostli, formovali se v těch osmdesátých letech, já jsem naštěstí tady ta osmdesátá léta nezažil, pěkný hnus, já jsem tady zažil sedmdesátá léta, odešel jsem do Británie v roce 1978 a ta sedmdesátá léta mně stačila, děkuji, ještě teď vidím, že ale ovšem všichni jsou formováni, tady těmi osmdesátými lety a protože marxismus, politika a ekonomika byla společná, takže vy argumentujete, že v dnešní době je Česká republika je obětí, takovým rukojmím šedesátníků dnešních, oligarchů, kteří si z lidí a ze země a z politiky udělali vlastní pašalík pro prosazování svých ekonomických a mocenských zájmů. Je to tak?

Albín Sybera:

Defakto ano. Já bych to tedy ještě trošku terminologicky poupravil. Děkuju za tu zmínku o tom marxismu. To je vlastně já bych řekl takový paradox. Já si myslím, že tihleti lidi nebyli moc extra marxisti, oni vlastně byli formovaní takovou  společenskou atmosférou, pro kterou se vžilo takové to české přísloví, Kdo nekrade, okrádá sám sebe.

Jan Čulík:

Kdo nekrade, okrádá rodinu, ano.


Albín Sybera:

Já bych argumentoval, že ten marxismus osmdesátých let, ten státem autorizovaný marxismus osmdesátých let byl natolik zdiskreditovaný, že  ho nikdo nebral vážně. Jo a my vlastně vidíme, že ti lidé, kteří budovali kariéru v osmdesátých letech, tak ale oni v tu státní ideologii žádným způsobem nevěřili nebo ji  nevyznávali. Nebyli to prostě přesvědčení ideologové. 

Jan Čulík:

No, já nevím. Já si myslím, že když v tom žijete a vtloukají vám to do hlavy od těch, jak říkají jezuité od těch tří let, tak prostě něco se vám do té hlavy vyfiltruje, i když se tomu posmíváte. Takže já si myslím, že ta spojitost ekonomiky s  politikou může mít ty kořeny paradoxně v tom marxismu,  v tom ovšem zdegenerovaném marxismu husákovském, pravicovém.

Albín Sybera:

Tak ano, když jste to takhle řekl, tak k tomu já bych ještě dodal, tady bych možná si dovolil citovat Slavoje Žižka, kterému nedávno asi dva roky zpátky napsal  takový dlouhý esej, v podstatě je to  taková předmluva k pozdním spisům Vladimira Iljiče Lenina a tam Žižek argumentuje, že vlastně chyba marxistů a chyba revolučních bolševiků byla v tom, že oni si neuvědomovali, že státní správa je třída sama o sobě a že oni položili zárodek stalinismu, aniž by o tom věděli. Ale tam, kde my jsme to skutečně viděli, že stalinismus došel do těch kontur, které my se dneska snažíme studovat, které, jak říkal Foucault,  nám dneska zvnějšku připadají jako těžko pochopitelné a těžko srozumitelné, oni využívali byrokratické administrativní mechanismy státního aparátu,  které už existovaly předtím. V momentě, kdy stát už tu ideologii neměl organicky legitimní nebo ji lidé nevnímali tolik organicky legitimně,  tak  oni se snažili už pracovat jen v rámci toho, co jim ten státní aparát nabízel. No a tam se dostáváme k tomu, kdy vlastně oni už to brali jako realitu. Takhle to je. Takhle jsou ty karty rozdané, takové jsou kariérní možnosti a my jediné, co teď můžeme udělat, je, že se tomu přizpůsobíme a v rámci toho si poradíme do největší možné míry. No a já argumentuji, že tohleto se prostě přeložilo i potom do polistopadového vývoje v  České republice.

Jan Čulík:

No a ještě k tomu lze dodat, že když ty dvacátníci třicátníci v těch osmdesátých letech vyrůstali v tom uzavřeném izolovaném Československu, tak neměli ponětí o vnějším světě. Já vím, že Babiš sice studoval někde v té frankofonní oblasti, ale přesto byl naprosto vázán. Oni to nebrali vážně tu, Francii, že.  A tohle přežívá dodneška, že, oni nebyli schopni se adaptovat na rychle se měnící svět teď například existuje ta obrovská ekologická krize a oni reagují na to, buď se k tomu čeští politikové  vůbec nevyjadřují, nebo říkají, my nebudeme jednat hystericky, ale to se týká všeho. Oni prostě zřejmě vůbec nerozumí dnešnímu světu, kde čas oponou trhnul a změněn svět. Takže oni pořád  pracují jenom na tom malém písečku té České republiky.

Albín Sybera:

Já bych se vrátil, co jste řekl k tomu, že vlastně v těch osmdesátých letech nevnímali dění ve světě. Já bych to ještě možná trošku dopřesnil, bych řekl, že jde o intelektuální dění ve světě, které se dělo. Když se podíváte dneska na politiky Andrejem Babišem počínaje a Milošem Zemanem konče, já si troufám tvrdit, že ti lidi nemají ponětí, v čem spočíval francouzský strukturalismus, poststrukturalismus, v čem používal základní myšlenky dekonstrukce. Nemají ponětí o myšlenkovém vývoji západního světa po válce. Pro ně to prostě končí pabědou -

 
Jan Čulík:

Vítězstvím v roce 1945.

Albín Sybera:

Ano.

Jan Čulík:

Na o pak tam byl nějaký stalinismus, kterého oni litují...

Albín Sybera:

A který zakonzervoval ten státní aparát jako klíčový prvek vládnutí a přístupu k moci.  Miloš Zeman v jednom svém textu nevím, přesně kde teď, řekl něco ve smyslu, že by této zemi přál více autorů, méně kritiků. A já jsem si úplně říkal, on vlastně vůbec nikdy nepochopil, v čem kritika spočívá. On asi v tom svém uzavřeném prostoru kritiku vnímá, že vy kritizujete někoho a jste závislí na někom, kdo něco vytvoří. On nevnímá to, že kritika je interpretace, že to je práce sama o sobě, že je to další autorské pokračování díla, které někdo položil a na které vy reagujete. A já si myslím, že tady ten intelektuální posun či  rozměr té generaci chybí, a teď to nemyslím zle, ona samozřejmě se tak narodila tak, jak se narodila. Ale zkrátka, my ten intekeltuální rozměr vůbec nemáme.   

Jan Čulík:

Je tady ten problém, že jsou tu teď nadaní, světa znalí,  na Západě, v Americe, jinde ve světě vystudovaní třicátníci, čtyřicátníci, kteří jsou schopní, ale nedostanou se v České republice k moci, protože jsou tam ti šedesátníci, kteří jsou natolik zabednění, že pořád zaprodávají Českou republiku. Podle těch principů těch osmdesátých let. A ještě mě napadla taková věc. Česká republika je globálně proslulá, i když já nevím, jestli to slovo proslulá můžu říct, protože ono to vlastně nikoho mimo Českou republiku nezajímá, tím parazitickým systémem soukromých exekutorů. A pokud vím, tak existuje taková praxe, že exekuce existují nejen u chudých lidí, ale je tady i praxe systematického ničení bohatých podnikatelů, kteří si vezmou v dobré víře půjčku a ta půjčka jakýmsi podivným způsobem zkrachuje.. Myslíte si, že  - tohle je ovšem samozřejmě spekulace -  jsou čeští vrcholní politikové, kteří jsou zároveň podnikatelé jako například Andrej Babiš, možná někde zavázáni nějakému takovému exekutorovi, který má někde v kapse jejich dluh?

Albín Sybera:

Já bych se tomu vůbec nedivil. A možná se nemusíme bavit jen o Andreji Babišovi. Připomenul bych Karla Havlíčka. Vlastně se o tom v některém  investigativním článku, tuším v Reportéru, otevřeně hovořilo, hovořilo se o jeho podnikatelské minulosti, kdy jeho firmy prošly několika insolvencemi, tuším, že on sám možná na sebe musel vyhlásit osobní bankrot. No a když si vezmete, že vlastně tenhleten člověk, Karel Havlíček, vicepremiér České republiky, je dneska v pozici jedné z nejvlivnějších osob v české energetice a my vlastně nevíme -

Jan Čulík:

Kdo ho ovlivňuje.

Albín Sybera:

Já jenom si -  

Jan Čulík:

Třeba ho nikdo neovlivňuje. Musíme říct, vážení televizní diváci, tohle jsou  naprosté spekulace.

Albín Sybera:

Další z nich je  Miroslav Toman, jehož  podnikatelská dráha  si prošla podobně -

Jan Čulík:

Vysvětlete, kdo je Miroslav Toman,

Albín Sybera:

Ministr zemědělství.  No, zkrátka, bavíme se tady o klíčových postech ve vládě Andreje Babiše, která sice teď končí, ale tihle lidé v té vládě byli poslední čtyři roky a  znovu opakuji, jsou to lidé této generace, o které se bavíme, kde prostě znovu použiju termín, který není můj, je jednoho autora, kde vlastně je ta filozofie, nebo já nevím, jestli se dá říkat filosofie, ale prostě ten agresivní postoj postaven na tom, že vlastně vy si pomůžete tím, že oberete někoho druhého. Nebo stát.   

Jan Čulík:

To je taková ruská metoda, ne?

Albín Sybera:

Ano. Dneska je zajímavé sledovat, jak spousta politiků má takovou tendenci být vůči tomu Rusku takoví apologetičtí.


Jan Čulík:

My máme vlastně jejich praxi. Někdo hovořil nedávno o Vladimiru Putinovi, že vlastně on je ve velmi nezáviděníhodné pozici, vážení televizní diváci, protože jednou tedy nahromadil vliv a teď je vidět, že je zaháčkován. A teď, kdyby odešel z té funkce - proto on tam bude muset být do sta let - tak ho zavřou.

Albín Sybera:

Proto on teď potřebuje armádu, proto on potřebuje vytvářet takovou politiku, která zakonzervuje ten jeho post. On vyrobí ze své vlastní země, ze svého vlastního státu, tak obrovský deterent, že se nikomu, ani kdyby se NATO  spojilo v jednu silovou  akci za účelem dostat ho od moci, tak i NATO si vyhodnotí, že s druhým největším arzenálem na světě to nemá cenu. A on si defakto zprivatizoval Rusko do takové míry, že se z něj stal takový, jak jsme viděli v jednom dokumentu, novodobý car. Nechci říkat, že to stejné se stalo v Česku, ale  vývoj byl v lecčems velmi podobný.


Jan Čulík:

Čeští oligarchové se inspirovali.

Albín Sybera:

Ano. teď nemám na mysli jenom Petra Kellnera. Ještě jedna rychlá poznámka, jak jste hovořil o tom, že se ta generace těch  dnešních třicátníků čtyřicátníků  nemůže dostat k moci.  Já bych si to možná trošku dovolil poopravit. Já si myslím, že oni se tam mohou dostat, ale pouze skrz tyto lidi. Zkrátka, pokud budete držet určité politické postoje, určité ideologické názory. Jo v té souvislosti docela zajímavé vnímat, jak třeba Andrej Babiš hovoří dneska, o gender studies -

Jan Čulík:

O  globálním oteplování nehovoří, například.

Albín Sybera:

On o tom nehovoří, ale když už, tak o tom mluví jako o jakési ideologii. Vnímá to jako cosi cizího.


Jan Čulík:

Uprchlíci.

Albín Sybera:

Jako něco, co se ho netýká a on vlastně vůbec nemá, co k tomu říct.

Jan Čulík:

No tedy, vážení televizní diváci, nevím, tedy tahle ta diskuse nebyla zrovna povzbuzující, jestli Česká republika prostřednictvím svých oligarchů, kteří samozřejmě ovlivňují, to vidíme dennodenně,  českou veřejnost už prostě svými sdělovacími prostředky, které do české společnosti rozšířily nedemokratické principy a normalizovaly extremismus. Jestli skutečně půjde tím východním směrem, tím autoritářským a populistickým tak, aby to uspokojovalo právě oligarchy a aby z toho měli co největší peníze a moc. To mě dost deprimuje. Děkuju vám za pozornost, vážení televizní diváci.  Na shledanou.

Albín Sybera:

Díky na shledanou. 

1
Vytisknout
4599

Diskuse

Obsah vydání | 9. 11. 2021