Jak děti naučit, aby přežily AI - a zvládly vše, co přijde

10. 7. 2023

 
Proč jsme tak nepřipraveni? Proč tak špatně řídíme své životy? Proč jsme tak zdatní v materiálních inovacích, ale tak neschopní při vytváření společnosti, v níž se může dařit všem? Proč spěcháme se záchranou bank, ale stojíme a pasivně zíráme, zatímco se hroutí pozemské systémy? Proč dovolujeme, aby nám vládli psychopati? Proč se nehorázné lži šíří jako požár? Proč se lépe orientujeme v pracovních vztazích než v těch intimních? Co chybí v našem vzdělání, že v našich životech zůstávají takové propasti?

Slovo výchova částečně pochází z latinského educere: vyvést. Příliš často nás vede dovnitř: do starých způsobů myšlení, do skomírajících profesí, do systému požírajícího planetu, kterému se říká business as usual. Příliš zřídka nás vyvádí z našich kognitivních a emocionálních smyček, z konformity s politickým a ekonomickým systémem, který nás zabíjí.

Netvrdím, že mám definitivní odpovědi. Věřím však, že určité zásady by pomohly. Jedním z nich je, že rigidita je smrtící. Jakýkoli aspekt vzdělávacího systému, který žáky uzavírá do pevných vzorců myšlení a jednání, zvyšuje jejich zranitelnost vůči rychlým a masivním změnám. Například neexistuje horší příprava na život než anglické standardní testy, které dominují výuce v 6. ročníku. Pokud jsou výpovědi ostatních rodičů, které znám, reprezentativní, jsou testy SAT pro většinu žáků zdrcující zkušeností, která v nich potlačuje nadšení, nutí je jít úzkou, ohrazenou cestou a vyžaduje přísnost právě v době, kdy se jejich mysl snaží rozkvést a rozvinout.

Extrémní nároky na testy a zkoušky v průběhu školní docházky omezují  rozsah našeho myšlení. Zkouškový systém vytváří umělé hranice mezi učebními předměty, které jsou tvrdě hlídány. V přírodě takové hranice neexistují. Pokud je naše mezioborové myšlení slabé, pokud stále nedokážeme vidět širší souvislosti, je to částečně proto, že jsme byli tak brutálně vycvičeni k tomu, abychom všechno dělili do vzájemně nepropustných škatulek.

Vzdělávání by mělo být v co největší míře radostné a potěšující, a to nejen proto, že radost a potěšení jsou nezbytné pro naši pohodu, ale také proto, že je pravděpodobnější, že ustojíme velké změny, pokud budeme získávání nových znalostí a dovedností vnímat jako fascinující výzvu, nikoli jako hrozbu.

Existují argumenty proti celostátním učebním osnovám i pro ně. Je to vyrovnávací prvek, který zajišťuje, že se všichni setkají s běžnými standardy gramotnosti a matematických schopností. Poskytuje obranu proti podivínským naukám, jako je kreacionismus a popírání holocaustu. Umožňuje kontinuitu, když učitelé opustí své místo, a jasnou cestu zísikávání znalostí během jednotlivých učebních let. Učební osnovy jsou však zranitelné vůči pochybnému nátlaku politiků, jako je například tlak londýnské vlády na to, aby se malé děti učily složitá gramatická pravidla.

Když se učíme v podstatě totéž a v podstatě stejným způsobem, ztrácíme odolnost, kterou nám poskytuje rozmanitost. Učitelé, se kterými jsem mluvil, nejvíce litují nedostatku času. Intenzivní kombinované požadavky učebních osnov a testovacího režimu neponechávají téměř žádný čas na reakci na příležitosti a události nebo na to, aby děti rozvíjely své vlastní zájmy. Jeden učitel poznamenal, že kdyby na střeše školy přistál pterodaktyl, děti by ho musely ignorovat, aby mohly dokončit přidělený úkol.

Pokud chceme zachovat celostátni osnovy, určitá témata by určitě měly zahrnovat. Například mnoho studentů dokončí své vzdělání, aniž by se kdy naučili principy komplexních systémů. Přitom vše, co je pro nás důležité (mozek, tělo, společnost, ekosystémy, atmosféra, oceány, finance, ekonomika... ), je komplexní systém. Komplexní systémy fungují na radikálně odlišných principech než jednoduché systémy nebo složité systémy (např. automobilové motory). Pokud těmto principům nerozumíme, jejich chování nás zaskočí. Dvě existenční hrozby, které bych zařadil na první místo svého seznamu, seřazené podle kombinace pravděpodobnosti, dopadu a bezprostřednosti, jsou zhroucení životního prostředí a zhroucení globálního potravinového systému. Obě zahrnují komplexní systémy, které se dostávají za své kritické meze.

Místo toho, aby učební plán prosazoval hranice mezi předměty, měl by je odbourávat. Právě to dělá mezinárodní maturita. Domnívám se, že tato možnost by měla být dostupná na každé škole.