Romské štvanice na Ukrajince: Kde se vzala představa o „přirozeném“ progresivismu menšin?

28. 7. 2023 / Karel Dolejší

 Způsob, jakým chápeme problematiku menšin, je bohužel závislý na pojmových rámcích, které se na přelomu 60. a 70. let minulého století vyhranily během sporů „staré“ a „nové“ západní levice.

„Stará“ levice má sklon chápat rovnost jako stejnost. Formální většinovost nějakého postoje či vlastnosti je pro ni jakousi normou, jež by neměla být kritizována, natož porušována. V podmínkách evropského postkomunismu se pak na půdě staré levice velmi snadno rodí rigidní národní socialismy, jak to bohužel pozorujeme i u současné polské opozice.

Jinak řečeno, být starolevičákem může znamenat být xenofobem, někdy rasistou, nezřídka antisemitou. Ideální příslušník jakékoliv menšiny je pro starolevičáka asimilovaný jednotlivec bez vazeb na původní kulturu a komunitu.

Proti tomuto postoji apoštol „nové“ levice Herbert Marcuse už v roce 1964 v knize Jednorozměrný člověk formuloval tezi, že po zburžoaznění dělnictva v západním státě blahobytu zůstávají jedinými revolucionáři příslušníci menšin a studenti. Jinými slovy, osiřelý trůn marxistického subjektu sociálních dějin mají napříště obsadit ti, kdo jako poslední ještě „nemají co ztratit, jen své okovy“.

Nesympatický postoj starolevičáků velmi svádí k přijetí Marcuseho teze. Ve skutečnosti ovšem nemůžeme říci, že menšiny či studenti jsou „o sobě“ pokrokáři a tíhnou k nějaké formě liberálně progresivistické či radikálně marxistické agendy.

Otevřeně řečeno, ani Marcuseho kolegové ze slavného Frankfurtského ústavu pro sociální výzkum s ním v jeho době nesouhlasili. Theodor Adorno v jednom fragmentu z Minima moralia vyzdvihuje sklon kolonizovaných k bezmyšlenkovitému napodobování dominantní kultury – což jistě nenasvědčuje nějakému předurčení menšin k revolučním činům.

Jeden z filmových bestsellerů posledních let, Zelená kniha Petera Farellyho, záměrně obrací naruby tradiční optiku rousseauovského „ušlechtilého divocha“. Černý klavírista Don Shirley je mnohem lépe a dokonaleji akulturován než jeho bílý bodyguard Tony Vallelonga, který sám nedokáže ani sesmolit dopis ženě. V postavě Shirleyho však rezonují skuteční lidé, jako „nedostatečně černošský“ právník Barack Obama či bluesman Mighty Mo Rodgers s doktorátem z muzikologie, ve srovnání s průměrným trumpistou mnohem vzdělanější a daleko lépe a důkladněji integrovaní do americké společnosti.

Zajímavou otázkou, která by vyžadovala další zkoumání, je značná podpora ultrapravicového Trumpa mezi americkými hispánci a v menší míře mezi mužskými Afroameričany. Ani tento jev každopádně nepotvrzuje jednoduchou tezi o jakési defaultní pokrokovosti etnických menšin.

Ve skutečnosti bývá příslušnost k nějaké etnické skupině, podobně jako skutečnost, že jste student, sama o sobě špatným prediktorem politických postojů. A platí to i pro české Romy.

Zpochybňují protiukrajinské akce Romů politiku ochrany menšin?

Základním poučením z 2. světové války se pro liberály stala děsivá snadnost proměny demokratické Výmarské republiky v totalitní režim. Nacistům stačilo vyhrát jedny volby, s mandátem od většiny voličů pak mohli likvidovat ústavní pořádek, právní stát a nejrůznější menšiny. Ústava formálně zůstala v platnosti, ale přesto se prakticky vše změnilo.

Lekce pro západní liberály tedy zněla: Napříště je třeba kvalitu demokracie posuzovat zásadně podle toho, kolik pozornosti a nakolik důkladně věnuje ochraně menšin. Neexistuje, aby většina menšinu opět přehlasovala a pak ji zbavila občanských práv.

Trnitá cesta k vytyčenému cíli zahrnovala ve své době i různá extrémní opatření, když třeba americký prezident Dwight Eisenhower nařídil, aby na desegregaci škol dohlíželi příslušníci ozbrojených sil. Obecně vzato můžeme ovšem konstatovat, že se snaha chránit menšiny spíše dařila než nedařila.

Menšiny demokracie nechrání proto, že by snad tyto skupiny byly „o sobě“ progresívní, ale proto, že představují příslovečné kanárky v dole.

V našich končinách sice poválečná propaganda kladla velký důraz na kritiku rasismu v USA, účinný mechanismus ochrany vlastních menšin však starý režim nevytvořil. A co bylo možná ještě fatálnější, občany k žádnému respektu vůči jakýmkoliv menšinám rozhodně nevedl.

Zatímco tedy západoevropské demokracie navazují na nejméně sedm dekád trvající úsilí o účinnou ochranu menšin, v Česku jde o tři dekády často marných snah občanských aktivistů a tlaku Evropské unie, který se ovšem setkává s nevolí nejrůznějších „vlastenců“.

Faktická segregace školství v ČR nadále přetrvává. Zrovna tak se nepodařilo ani náležitě integrovat ukrajinské studenty do českých středních škol. Samotná pomoc válečným uprchlíkům je vnímána negativně. Třetina Ukrajinců se u nás setkala s tak „vřelým“ přijetím, že se raději vrátila do válkou zničené země.  A stále platí, že řada Čechů se na Ukrajince dívá jen jako na podřadnou pracovní sílu. 

Řešením současné kritické situace rozhodně není vydat se ještě „východňárštější“, postkomunističtější cestou. Nikam se nedostaneme, pokud vinu připíšeme příslušníkům obou menšin, které se vlivem vzájemné konkurence na legálním i černém pracovním trhu, skutečných i smyšlených incidentů a cílených dezinformačních operací během recese vyvolané největší evropskou válkou od roku 1945 dostaly do vzájemného střetu.

Bylo od počátku chybou představovat si, že Romové budou jako nějaká homogenní skupina vždy stát na straně společenského pokroku, stejně jako přehlížet dlouholeté působení ukrajinských mafií na českém pracovním trhu.

Někteří Romové se cítí frustrováni natolik, že jim nepřijde divné přejímat propagandu z „vlasteneckých“ zdrojů a stavět se proti „přivandrovalým“ Ukrajincům jako ti, kdo se v České republice narodili.

Přitom je vůbec nezajímá faktický stav, tedy že vláda k 1. červenci drasticky snížila podporu pro ukrajinské válečné uprchlíky žijící na našem území, takže se jim objektivně žije ještě hůře než Romům.

Abych se krátce vrátil k Adornovi, Romové, kteří v ulicích produkují protiukrajinský kravál a nepokoje, vlastně ze všeho nejvíce napodobují většinové Čechy, mezi které se svým antiukrajinismem snaží začlenit.

Očekávatelným výsledkem takového snažení se brzy stanou návrhy podporu romské menšiny ještě dále omezit, místo aby se jí – jak kraválisté evidentně doufají – dostalo všeobecného uznání a asistence.

Ke střetům Romů s Ukrajinci rozhodně nedochází proto, že by jacísi „woke“ aktivisté Česku vnutili na Západě standardní politiku ochrany menšin.

Integrace Romů je dlouhodobě podceňována a často švejkována, integrace a ochrana před válkou uprchlých Ukrajinců je pak zcela nedostačující.

Stát musí konečně začít ochranu menšin provádět pořádně – a zároveň také konečně vzít vážně potřebu bojovat s extrémismem a dezinformacemi.