Velké divadlo kolem rozpočtu. A všichni vědí, jak dopadne

4. 9. 2026 / Petr Waniek Horváth

Teď je potřeba být vidět

Do voleb do zastupitelstev obcí a třetiny Senátu zbývá něco přes měsíc. A právě v takové chvíli se každá vládní strana potřebuje voličům připomenout.

Motoristé potřebují ukázat, že skutečně „hlídají Babiše“. SPD zase potřebuje dokázat, že ve vládě není jen do počtu a že dokáže něco prosadit. Kritika vysokého schodku je k tomu ideální příležitostí. Je jednoduchá, dobře se komunikuje a volič jí rozumí během několika sekund.

Proto nyní sledujeme silná prohlášení, požadavky na škrty a veřejné vzkazy, že takový rozpočet přece nemůže projít.

Jenže skutečná otázka zní jinak: opravdu kvůli tomu hrozí zásadní střet uvnitř vlády?

Těžko.

Tohle není koalice, která by kvůli rozpočtu padala

Politologové Jan Kubáček a Josef Mlejnek současné vystupování Motoristů a SPD vnímají jako politické hrátky před volbami. Zároveň nepředpokládají, že by spor kolem rozpočtu vedl k vládní krizi.

Jenže nejde pouze o předvolební taktiku. Důležité je také to, na čem je současná vládní spolupráce postavena.

Tahle koalice není založena na nějakém hlubokém programovém průniku tří politických stran. Je to především mocenské uspořádání, v němž má dominantní postavení ANO a Andrej Babiš. SPD a Motoristé získali možnost být u vlády díky výsledku voleb a následné politické dohodě založené především na vzájemném nevydávání k trestnímu stíhání .

A oba menší partneři dobře vědí, jak cenná pro ně jejich vládní pozice je.

Proto by bylo překvapivé, kdyby současná přestřelka kolem rozpočtu přerostla v něco, co by mohlo vládu skutečně ohrozit.

Něco se škrtne. A potom se bude slavit vítězství

Nějaké vyjednávání samozřejmě přijde. Budou schůzky, tiskové konference a další ostrá vyjádření.

Nakonec se ale pravděpodobně najde kompromis.

Možná se některé položky skutečně zmenší. Možná se několik miliard přesune jinam. Motoristé si prosadí část svých požadavků a SPD dostane něco ze svých.

Právě takový výsledek by přitom mohl vyhovovat všem zúčastněným. Každý z koaličních partnerů bude moci voličům ukázat, že dokázal něco prosadit, aniž by kvůli tomu musel riskovat samotnou existenci vlády.

Ústupky mohou být dostatečně malé na to, aby zásadně nezměnily rozpočtovou politiku, ale zároveň dostatečně velké na to, aby se daly před voliči prezentovat jako vítězství.

Macinka bude moci říct, že Motoristé Babiše skutečně hlídali. Okamura může říct, že SPD donutila vládu jednat. ANO může říct, že našlo kompromis a udrželo vládu pohromadě.

A tím bude spor z politického hlediska vyřešen.

Odpovědnost se tím ale neztratí

Právě tady je podle mě problém.

Politická komunikace může vytvořit dojem, že ve vládě existuje silná vnitřní kontrola. Že jeden koaliční partner hlídá druhého a že někdo brání zbytečnému zadlužování státu.

Jenže pokud jsou výhrady opravdu zásadní, měly být součástí vyjednávání už při přípravě rozpočtu.

Podle politologa Josefa Mlejnka se Motoristé ani SPD přípravě rozpočtu zjevně příliš nevěnovali a nyní reagují, zcela populisticky jak je jim vlastní , na kritiku vlastních voličů.

A to je možná důležitější než jejich dnešní hlasitá prohlášení.

Protože skutečná politická odpovědnost nevypadá tak, že nechám něco připravit a potom před kamerami oznámím, že s tím zásadně nesouhlasím.

Odpovědnost začíná mnohem dříve.

Problém není jen jeden rozpočet

Právě rozpočet ale ukazuje širší problém současného vládnutí.

Česká republika tak podle všeho dostává vládu, jejíž soudržnost stojí méně na společné představě o tom, kam má stát směřovat, a více na společném zájmu udržet současné mocenské uspořádání.

Pokud je hlavním pojivem vlády především touha po moci,zachování beztrestnosti, politickém vlivu a zachování vlastních pozic, potom se z každého skutečného problému může stát další mediální představení.

Dnes je to rozpočet.

Zítra to může být sociální politika, zdravotnictví, školství nebo zahraniční politika.

A právě proto není nejdůležitější, kolik miliard se nakonec v rozpočtu přesune z jedné kapitoly do druhé. Důležitější je, zda budou koaliční strany schopny svou spolupráci obhájit věcnými výsledky, nebo zda bude její fungování stále více založeno na veřejných sporech určených především voličům.

Občané si zaslouží víc než dobře sehrané role

Největší problém proto není v tom, že se Macinka s Okamurou ozvali. Koaliční partneři mají samozřejmě právo s návrhem rozpočtu nesouhlasit a požadovat jeho změny.

Problém nastává ve chvíli, kdy se tento nesouhlas stává především nástrojem předvolební komunikace.

Volby do zastupitelstev obcí a třetiny Senátu se konají 9. a 10. října. Právě proto je pochopitelné, že se menší vládní strany chtějí voličům ukázat v co nejlepším světle.

Jenže občané nepotřebují další politické divadlo.

Potřebují vědět, kdo za rozpočet skutečně odpovídá, kdo ho připravoval, kdo s ním souhlasil, kdo proti němu vystupoval a hlavně kdo bude ochoten nést odpovědnost za jeho důsledky.

Pokud tedy dnes vidíme Macinku a Okamuru, jak „bombardují“ rozpočet, nepřekvapovalo by, kdyby za několik týdnů bylo všechno zase v pořádku.

Něco se upraví, něco se škrtne, každý si připíše svůj díl vítězství a vláda pojede dál.

Proto by celou dnešní přestřelku nebylo správné brát jako známku rozpadu koalice.

Spíš jako další ukázku toho, jak snadno se může skutečný politický konflikt změnit v jeho mediální podobu.

Pokud bychom si měli tipnout, jak to celé dopadne, pak lze očekávat spíše kosmetické ústupky než zásadní změnu. Hodně slov, několik miliard sem nebo tam, vítězné tiskové konference a nakonec společné hlasování.

Protože tahle vláda má jeden společný zájem, který je zatím silnější než všechny její veřejné spory: udržet se u moci.

Ke škodě většiny občanů do dalších sněmovních voleb.