Voliči jsou vůči politikům naprosto bezmocní

28. 6. 2019 / Boris Cvek

čas čtení 8 minut

Rád bych ještě sepsal pár stručných poznámek k tomu srovnávání změny režimu v roce 1989 a dneškem. Především normalizační režim nestál na žádné společenské smlouvě. Byl jasně nastolen pomocí tanků. Ty tanky tu byly ještě v roce 1989. Ten režim nemohl padnout dříve, než sovětský vůdce rozhodl, že ho nechá padnout.

A pochopitelně se to netýkalo jen Československa, ale všech sovětských satelitů ve východní Evropě. V Polsku to byly dělnické odbory, kdo byl hlavní oponent verbálně „levicovému režimu“, který vedl generál. Ten režim ani v Polsku, ani v NDR, ani v Maďarsku či Rumunsku už nezastupoval nikoho kromě mafiánů, kteří ho řídili. Potřeba změnit režim a hlavně připustit svobodné volby byla celospolečenská. V Československu to jasně to ukázala generální stávka.


Jenže „změnit režim“ je opravdu velmi vágní věc. První svobodné volby vyhrálo stejně vágní Občanské fórum. Umožněním voleb nebo dokonce i získáním vládních postů nijak zásadně neměníte „sociální kapitál“ (jak tomu říká Petr Pithart v polemice s Václavem Havlem o zelináře) ve společnosti. Kvůli tomu, že se tu nesmělo čtyřicet let svobodně podnikat, že tu nebyla připuštěna veřejná kontrola moci a že neexistoval právní stát a vůbec žádné právní zázemí pro kapitalistickou ekonomiku, jsme se prostě nemohli stát ze dne na den západní společností. Zjevně to nejde ani po třiceti letech. A to je problém, který řešíme dodnes, a nejen my. Podobně jsou na tom Maďarsko nebo Polsko, Rumunsko, Bulharsko, o Ukrajině a dalších postsovětských zemích nemluvě.

Minulý režim samozřejmě nerozděloval klíčové ekonomické znalosti nijak rovnoměrně. Většina obyvatel vůbec netušila, jak reálně funguje tržní ekonomika. A ti, kteří to věděli, si mohli říci, že nelze z normalizační ekonomiky přejít do tržní ekonomiky nějak „standardně“ a že už vůbec nelze nahradit nerovnosti v ekonomických znalostech. Nebyla tu žádná široká vrstva podnikatelů ani žádná desítky let trvající právní činnost kolem podnikání. Problém je, že ti, kteří získali obrovský ekonomická vliv na „nestandardním přechodu“, nemají často žádný zájem na standardní západní společnosti. Velmi často prorostli se státní mocí a už jen účinná veřejná kontrola by je mohla zásadně poškodit, o právním státu ani nemluvě.

To všechno je důsledek komunistického režimu. Nebýt komunistů, máme se tu dnes po všech stránkách jako v Rakousku. A to mne přivádí k materiálním otázkám. Srovnejte si třeba sociální bydlení v Praze a ve Vídni. Opravdu se tu máme materiálně jako na Západě? To nemluvím o výši mezd, výši důchodů, kvalitě sociální péče nebo o exekucích. Sociální bydlení ve Vídni je triumf stoleté vlády sociální demokracie na vídeňské radnici. Opravdu levicový program pomoci chudým, který z Vídně dělá socialistickou baštu dodnes (velká města jsou na Západě obecně levicová, dokonce i v Texasu). Socialisté ve Vídni museli vyhrávat ve svobodných volbách v prostředí veřejné kontroly moci a právního státu, proto ty krásné plody. Komunisté u nás svobodné volby, veřejnou kontrolu moci nebo právní stát nepřipustili. Výsledek je diametrálně odlišná distribuce „sociálního kapitálu“, než je ta rakouská.

U nás po čtyřiceti letech komunismu byl bytový fond masivně privatizován a následky jsou fatální. Komunismus v žádném případě nevedl lidi k nějakému levicovému myšlení, naopak veřejná moc fungovala jako moloch ovládaný mafií, takže byla zlo, které bylo nakonec i jaksi spravedlivé podvádět a okrádat. Na to navázala ODS se svým „trhem bez přívlastků“ a stejně tak česká tzv. levice, která nikdy nedělala skutečnou sociální politiku, ale jen rozhazováním maskovala své papalášské struktury napojené na různé šejdíře. Krach levice bývalých zemích východního bloku je naprosto nepřehlédnutelný (v Rusku komunisté podporují tvrdý kapitalismus a pravoslavnou ideologii). Mnoho bývalých voličů levice přešlo k Orbánovi, Kaczynskému, Babišovi. Vzrůstající cynismus a nevíra v to, že slušný, právní stát je možný, vedou pak k autoritářskému pojetí politiky, kdy už je vlastně jedno, co je pravda, hlavně se musí vybít všeobecná frustrace.

Jestli tedy podle mne lze nějak srovnávat situaci roku 1989 a dneška, tak jedině v tom smyslu, že západní standard vyžaduje mnohem účinnější odmítnutí normalizačního dědictví na základě fungujících institucí. Sledovat činnost těchto institucí stejně jako politické dění není ovšem vůbec snadné, nejsou tam jednoduchá dělítka a schémata, naopak jde vždy o konkrétní situace s nepřehlednými kořeny a často těžko hledanými řešeními.

Problém je, zda si obrovská část voličů v roce 2019 v postkomunistických zemích ještě vůbec dokáže představit, že právní stát a účinná veřejná kontrola moci jsou možné. Naopak se stále více setkáváme s psychologickým únikem, který si vybarvuje západní země jako selhávající a dokonce horší, než jsou ty postkomunistické. V takovém obraze světa není pak důležité, že ten, kdo vládne, je zloděj nebo stbák nebo lhář apod., podstatné je, zda lidi ochrání před zlým západním světem, před migranty, homosexuály apod.

A v tom smyslu je i velmi problematické mluvit o „společenské smlouvě“ nebo odmítání současného stavu bez reálné alternativy. Řeči o demokracii, právním státě atd. zní sice hezky, ale celé to končí na reálných podmínkách. Voliči jsou proti politikům naprosto bezmocní, nemají šanci s nimi uzavřít nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo smlouvu. Když například sleduji dlouhé a velmi konkrétní snažení Daniela Hůleho z Člověka tísni v problematice exekucí a zadlužení, kde máme naprosto otřesné právní podmínky ve srovnání s civilizovanými zeměmi, říkám si, že lidem, kterým stále není poskytnuta normální úroveň právního státu, a jsou jich zřejmě stovky tisíc, je veškerá obhajoba právního státu na demonstracích jen k hořkému smíchu. Ostatně i ty protibabišovské demonstrace jsou zjevně produktem frustrace z neschopnosti opozice reálně politicky čelit Babišově moci. Voliči opozice nemají šanci nějak překonfigurovat opozici, aby spojila potenciál, který mají. Výrazná většina lidí si v České republice přece sociální bydlení. A politici na to kašlou.

Společnost právě není frustrovaná z toho, že by selhali běžní voliči. Ti se snažili minimálně od roku 1998 volit nějakou cestu k očistě. Miloš Zeman jim za to daroval opoziční smlouvu. Petr Nečas Janu Nagyovou. Podívejte se na vývoj v Praze po Pavlu Bémovi, kdy Pražané volili různé alternativy: Bohuslava Svobodu, Tomáše Hudečka, bývalou šéfku Transparency International Adrianu Krnáčovou. A stále to naráželo na ty samé struktury. Vedle Krnáčové se najednou objevila paní Kleslová v krásném duetu s panem Březinou z ČSSD. Paní Kleslová byla podle české Wikipedie na konci 80. let členkou StB. Uvidíme, jak se bude dařit novému vedení Prahy, v němž participuje dosud v české politice naprosto neslýchaný projekt, kdy schopný politik vytvořil velmi úspěšnou politickou formaci zdola na základě zkušeností, které s ním měli lidé z komunální politiky. Tohle může být skutečná naděje spolu s celostátně působícími piráty. Je třeba konečně ukázat, že to je možné, abychom se skutečně blížili západnímu společenskému standardu. Jenže to v prvé řadě záleží na politicích, nikoli na voličích, kteří s dalším a dalším zklamáním budou mít méně a méně psychické síly odolat vábení autoritářství.

0
Vytisknout
9999

Diskuse

Obsah vydání | 2. 7. 2019