ČSSD se především bojí opoziční role

29. 6. 2019 / Boris Cvek

čas čtení 4 minuty
Kdo sleduje dění posledních dní v české politice, musí si klást otázku, proč ČSSD konečně neodejde z vlády. Obávám se, že odpověď je velmi jednoduchá: nejvíce ze všeho se ta strana bojí opoziční role. Proč? Prakticky od tzv. lánského puče neprošla žádnou sebereflexí. Nepohnuly jí ani sněmovní volby 2017, ani komunální volby 2018, ani evropské volby 2019. Ve všech brutálně propadla, ale stále opakuje tutéž mantru: budeme ve vládě uskutečňovat náš program a voliči nás za to odmění.

Je to samozřejmě nesmysl. Už za Sobotkovy vlády se ukázalo, koho voliči odměňují za společnou vládu. Obě formace, tedy ČSSD i Ano, měly v roce 2013 ve sněmovních volbách téměř stejný výsledek: ČSSD 20,45% (a to bylo tehdy velké zklamání, jakkoli se to dnes může zdát jako velice krásné číslo) a Ano 18,65%. Po čtyřech letech společné vlády to dopadlo ve sněmovních volbách 2017 takto: Ano 29,64%, ČSSD 7,27%. Voliči ČSSD z roku 2013 zjevně během těch čtyřech let odešli k Andreji Babišovi. A sociální demokracie přesto po volbách 2017 šla znovu do vlády s Ano místo toho, aby si v opozici – podobně jako ODS – prošla nějakou hlubokou proměnou a vyhlásila svou obnovu.

Pak propadla v komunálních i evropských volbách. Přitom neustále opakuje podobný scénář střetu s prezidentem Zemanem, z něhož vždy odchází otřesena, ne-li poražena. Kdo si pamatuje frašku kolem odvolávání ministra financí Babiše ze Sobotkovy vlády nebo kolem jmenování pana Poche na ministerstvo zahraničí, nemůže se vůbec divit dnešnímu vývoji v podobném kusu o panu Staňkovi. Zeman je přitom mnohem silnější než kdy dříve, neboť čím je slabší vláda a zejména premiér, tím spíše premiér, který potřebuje prezidentovu politickou podporu a který zároveň spoléhá na to, že by byl jmenován znovu prezidentem jako předseda vlády po případném pádu vlády současné, tím je Zemanova pozice neotřesitelnější. Do kouta může prezidenta postavit jen vláda se silnou většinou ve Sněmovně, která ho prakticky už nepotřebuje.


A nejen že je Zeman silnější, zdá se také, že na panu Staňkovi mu osobně velmi záleží jako na člověku, který odstranil z funkce jím nenáviděného pana Fajta. Jasnou podporou Staňka dává Zeman signál všem potenciálním služebníkům, kteří by pro něj mohli dělat podobné věci. Už jen chybí, aby Staňkovi udělil nějaký metál za boj proti korupci, statečnost, kulturní zásluhy nebo inteligenci. Pokud kvůli Staňkovi padne vláda, může Zeman de facto zajistit, aby Staněk byl opět ministrem kultury v nové vládě.


ČSSD naopak nemůže vůbec nic. Může jen odejít, nebo znovu a znovu ohýbat hřbet. Už nemá ani premiéra. V evropských volbách propadla pod 5%. Její předseda je mistr kompromisů, který to s těmi kompromisy táhne od necelých osmi pod pět. Rozhodně ale tento mistr kompromisů není lídr, jenž by mohl stranu mobilizovat v opozici. Představa, jak klubko lokálních klik, jímž ČSSD je, generuje silné, čerstvé vedení strany, je z jiného světa. Ta strana nedokázala najít ani silného kandidáta na ministra kultury. A pokud jde o její případnou opoziční roli: ani Paroubek nebyl v situaci, že by musel o své voliče bojovat s tak silným lídrem, jako je Babiš. Za dob Paroubka, ale i Zemana, když byl šéfem ČSSD, šlo o boj mezi pravicí a levicí. Bylo jasné, že Zeman ani Paroubek nebude brát masivně voliče ODS. Jak by ale měla ČSSD vzít zpátky své voliče Babišovi? Na něco takového není personálně ani ideově připravena. Proto se tak zoufale drží vládnutí s Babišem, protože v opozici by se ukázala její úplná marnost. Ve vládě si přece jen může hrát na jakousi důležitost, ačkoli je tam Zemanovi i Babišovi zjevně jen pro srandu.



0
Vytisknout
9762

Diskuse

Obsah vydání | 2. 7. 2019