Jak to vypadá v nemocnicích za pandemie - zeptejte se lékařů a pacientů

17. 1. 2022

čas čtení 6 minut
 
Ve čtvrtek bylo v Británii zaznamenáno dalších 335 úmrtí na covid, přestože mnozí členové vlády a médií pandemii v podstatě bagatelizují, "že prý už skončila". "Endemičnost" je novým virologickým heslem roku 2022, což znamená - alespoň když se jím ohánějí odpůrci karanténních opatření - mutaci viru Sars-CoV-2 v něco tak mírného, že to není o nic hrozivější než chřipečka, píše Rachel Clarke, britská lékařka paliativní péče.

Přesto 335 mrtvých představuje celé obrovské havarující letadlo. Opravdu stačily necelé dva roky, abychom si na takové závratné každodenní oběti zvykli? Možná, pokud jsme k sobě upřímní, znamená stádní imunita ve skutečnosti naši nově nabytou schopnost učinit se emocionálně nedotnutelnými - imunními vůči - masovým ztrátám na životech. Mrtví nejsou víc než jakýsí šum v pozadí.

 
Zdravotníci si tento luxus nemohou dovolit. Jsme svědky smrti zblízka a zřetelně. Chrastění slin v hrtanu, lesk potu na lícní kosti, puls tak slabý, že se sotva dá zaznamenat. Na pozadí našich současných zkušeností je nejškodlivějším příběhem letošního ledna vznikající příběh - agresivně propagovaný od Vánoc -, že se britské zdravotnictví  s omikronem "vyrovnalo".
 
Nejprve Boris Johnson na televizní tiskové konferenci trval na tom, že žádná nová omezení nejsou nutná. Přestože nemocnice "vysílají signály, že cítí obrovský tlak", tvrdil, vlnu omikronu "klidně přežijeme bez dalších opatření". Poté se do debaty vložili ministři a zdůraznili, že premiér to vystihl.

Ale opravdu jsme se to zvládli? Více než třicet nemocnic vyhlásilo nouzový stav. Byla povolána armáda, aby poskytovala základní péči u lůžek. Tlak na některé záchranné služby je tak silný, že pacientům s infarktemývá řečeno, aby se do nemocnice dopravili sami. Kriticky nemocní pacienti zemřeli doma, zemřeli cestou do nemocnice nebo zemřeli, když uvízli v sanitce na nádvoří nemocnice a čekali 10 nebo 12 hodin na volné lůžko.

V podmínkách, které jsou pro pacienty tak zjevně nebezpečné, riskovalo mnoho zaměstnanců v první linii své zaměstnání, aby zveřejnili, co se děje. Jedna lékařka na nemocniční pohotovosti, Helen Goldricková, promluvila za nás všechny, když napsala na Twitteru: "Nikdy jsem neviděla, že by se pacientům dostávalo tak neoptimální péče a že by byli vystaveni takovému riziku. Přicházejí k vážné újmě, stejně jako personál pohotovosti, který se cítí přetížený, zlomený, opuštěný. Bylo to předvídatelné a dalo se tomu předejít."

Politicky upokojující narativ o hrdinném zdravotnictví, které je pod obrovským tlakem, ale statečně se brání, je postaven na falešné a nebezpečné dvojkolejnosti. Zdravotnictví nelze úhledně rozdělit na úspěch a neúspěch, na zvládání a nezvládání. Čím větší je tlak, tím nižší úroveň péče můžeme poskytovat. Musíme si upřímně uvědomit, co vlastně znamená "zvládnout to". Na rovinu, ne každý to tak má. Letos v zimě zemřeli na covid někteří lidé, kteří nemuseli zemřít. Někteří zemřeli na přeplněnost, chyby a odklady v nemocnicích, ačkoli nemuseli. Těmto úmrtím se dalo předejít, mohli jsme jim zabránit jinými rozhodnutími. Premiér na své tiskové konferenci v podstatě oznámil rozhodnutí zavřít oči před úmrtími, kterým se dalo předejít - vědomě je zamést pod koberec.

Lze se divit, že z první linie zdravotnictví odchází rekordní počet zaměstnanců? Od července do září loňského roku odešlo z britského zdravotnictví více než 27 000 lidí, což je nejvyšší počet v historii. Příliš často vidím na odděleních sestry nebo lékaře, jak se hroutí v slzách. Znám kolegy, kteří vážně uvažovali o sebevraždě. Vyhoření, deprese a postcovidová posttraumatická stresová porucha jsou velmi rozšířené. Odmítají nás, že křičíme jako vlci, a obviňují nás, že neustále bijeme na poplach ohledně zimních krizí ve zdravotnictví. Ale jen někdo, kdo je natolik privilegovaný, že letos v lednu nebyl pacientem v britské nemocnici, může předstírat, že zdravotnictví situaci zvládá.

Americký autor Eyal Press ve své nové knize Špinavá práce zkoumá fenomén "špinavé" práce - práce, kterou společnost považuje za nezbytnou, ale která je eticky kompromitována. Tvrdí, že nezbytní pracovníci, o nichž raději nepřemýšlíme - dozorci ve věznicích pro násilné trestné činy, zaměstnanci jatek, operátoři dronů, kteří na dálku provádějí letecké údery - vykonávají činnosti, které udržují moderní společnost funkční, ale jejich činy jsou záměrně skrývány před našimi zraky. Zní to směšně, když se domníváme, že tyto činnosti mohou mít něco společného s činnostmi vysoce důvěryhodných a ceněných profesionálů, jako jsou lékaři a zdravotní sestry. Ale společná je stigmatizace, hanba a morální újma.

V přetíženém zdravotnictví jsou zaměstnanci, ať už chtějí, nebo ne, nuceni poskytovat nekvalitní péči, která ničí jejich duši. Je to zhoubné a morálně odsouzeníhodné. Jste nuceni vidět, slyšet, a cítit pacienty - dotýkat se jich - , o nichž víte, že jim neposkytujete řádnou péči. Není možné se schovávat za úlisná slova jako "zvládání". Každá směna je aktem přežití - nebo nepřežití - jak pro personál, tak pro pacienty.

Můžeme se dál dohadovat o tom, nakolik je současná krize zdravotnictví způsobena omikronem a nakolik nejdelším snižováním financování v historii britského zdravotnictví, ale tím se míjíme s podstatou věci. Toto zdravotnictví už léta - a dávno před covidem - tiše imploduje a s přibývajícími měsíci zklamává stále více pacientů. Vládě možná vyhovuje zamlčovat realitu, ale každý z nás si aktivně vybírá, jakým příběhům bude věřit. Možná jste nikdy nebyli svědky toho, jak pacienti umírají na vozících, ve výtazích, na podlaze, ve vlastních výkalech, ale prosím - prosím - nepředstírejte, že se to neděje.

Podrobnosti v angličtině ZDE

1
Vytisknout
10223

Diskuse

Obsah vydání | 20. 1. 2022