Naprostá shoda okolností
20. 6. 2023 / Soňa Svobodová
čas čtení
8 minut
Není to tak dávno a čirou náhodou se mi dostaly do rukou
dvě knihy a shodou okolností obě od jedné z nejuznávanějších současných
estonských básnířek a spisovatelek Viivi Luik. Její dílo je velmi
oblíbené u čtenářů po celém světě - bylo přeloženo do mnoha jazyků.
Autorka obdržela řadu prestižních ocenění, z nichž nejváženější je
estonský Řád bílé hvězdy 3. třídy. Tyto dvě knihy "Krása dějin" (vyšla v
roce 1991) a "Stínové divadlo " neboli "Schattenspiel" (Varjuteater,
2010) lze nalézt i v ČR, i když pouze v angličtině a němčině: oba tyto
romány byly zařazeny mezi klasickou severskou beletrii.
Paní
Luiková, domnívám se, že k těmto dvěma Vašim románům by měl být zařazen
i třetí román, který patří k Vašim klíčovým textům. Kniha vyšla v roce
1985 pod názvem Sedmé jaro míru (Seitsmes rahukevad). Souhlasila byste s
tím?
Každý z mých čtenářů má za nejdůležitější jiná má díla. Někteří považují za mé hlavní dílo mé romány, jiní mé básně a pro některé jsou to mé eseje, které je nejvíce oslovují. Pro někoho je mým nejlepším románem "Sedmý pramen míru", pro jiného "Krása dějin", někdo dává přednost "Stínovému divadlu" (Schattenspiel) a mé nejnovější knize "Zlatá koruna" (2023). Pro mě mají velký význam mé básně a také dvě poslední knihy, 'Stínové divadlo' a 'Zlatá koruna'.
Všechny tyto knihy byly přeloženy do patnácti světových jazyků, ale žádná z nich do češtiny. Proč tomu tak je?
'Sedmý pramen míru' chtěl do češtiny přeložit Vladimír Macura, ale jeho život skončil nečekaně brzy, a tak kniha zůstala nepřeložena.
To je smutné. Myslíte si, že se najde nějaký následovník, který by se pustil do jejího překladu?
Pokud by se našlo nakladatelství a vydavatel, který by měl o mé dílo zájem, pak by to samozřejmě bylo možné, protože ve svém románu "Krása dějin" se zmiňuji i o roce 1968 v Praze.
Ano, a tento váš román je označován za dokonalý dokument této doby, který je nejen dojemně krásný, ale také velmi znepokojivý. Souhlasíte s tímto tvrzením?
A já jen dodávám, že právě to, protože naději potřebuje každý z nás...
Díky tomuto románu jste známá na Islandu, což pro vás musí být velmi povzbudivé?
Můj román "Krása dějin" skutečně vyšel v islandštině. Nepřekvapuje mě to, protože tato kniha byla přeložena do všech ostatních severských jazyků. Mnohem více mě zaujalo, že byl přeložen do albánštiny. Povzbuzuje to autora? Nikdy jsem si nemyslela, že překlad knihy autora povzbudí. Spíše ho povzbuzuje dokončení další knihy.
Jste autorkou nejen románů, ale i knih pro děti, jejichž fantazie, jak známo, nezná mezí, zatímco u dospělých tomu tak většinou není. Nezná vaše představivost také žádné hranice a je velmi blízká představivosti vašeho "vnitřního dítěte"?
Kdysi dávno jsem napsala několik dětských knih, ale rychle jsem o jejich psaní ztratila zájem. Kromě poezie a románů jsem se více věnovala psaní esejů, sloupků a názorů do novin a časopisů. Snažila jsem se zachytit život a lidi co nejautentičtěji. V životě vedle sebe vždycky stojí smích a pláč. Tak je tomu i v mých knihách. Je možné, že u dětí a jejich bytí ve světě je to patrnější, a možná právě proto je autentický způsob bytí více spojován s dětmi. Ale pláč a smích jsou samozřejmě vedle sebe v životě každého člověka.
Ano, máte pravdu, ale když se v této souvislosti zamyslíme nad současným světovým děním a jeho nepříliš veselou charakteristikou, člověku by se chtělo plakat. Nemáte také ten pocit frustrace a beznaděje?
Když je nejčerněji, vždycky se rozjasní. Historie nás to učí. Proto netrpím žádnou frustrací a beznadějí, protože není třeba se bát.
Vaše příjmení "Luik" v doslovném překladu znamená "labuť". Je to největší český vodní pták a pro mne je synonymem stálosti, krásy a půvabu, což jsou také velmi charakteristická slova některých vašich básní i jiných děl. Co byste k tomu řekla?
Chtělo by se doufat, že je to pravda a že jména lidí mají skutečně větší význam, než si myslíme.
Svou první básnickou sbírku "Svátek mraků" (Pilvede püha) jste vydala v roce 1965 a po ní následovala řada dalších, a tak se vás musím zeptat, jaké soubory životních zkušeností přispěly k tvorbě vašich básní?
Báseň umožňuje zachytit ducha určité doby dokonaleji než jakákoli jiná forma textu. Dnes, v tomto století a v tomto tisíciletí, by básně měly být něčím, co tu ještě nebylo, a měly by být spojeny s dobou, v níž žijeme. Evropská poezie pro mě stále žije v minulosti. Pokusila jsem se vyjádřit naši dobu v próze, protože stejně jako mnoho jiných básníků zatím nevím, jak tuto dobu vyjádřit v básních. Možná je to tím, že tato doba, v níž všichni žijeme, je zaměřena pouze na materialismus, nikoliv na duchovno, takže chybí rovnováha...
Se svým manželem Jaakem Jõerüütem, který je rovněž známým spisovatelem a diplomatem, jste měla možnost žít mimo Estonsko celkem osmnáct let (v Helsinkách, Berlíně, Římě, Rize, Stockholmu, New Yorku a Švýcarsku), což se odráží i ve vašich románech. Existují na světě místa, kde byste mohl žít natrvalo?
Ano, můj manžel Jaak Jõerüüt byl estonským velvyslancem v Helsinkách, Římě, New Yorku, Rize a Stockholmu. Delší dobu jsem žila v Berlíně, protože jsem dostávala roční spisovatelské stipendium od Deutscher Akademischer Austauschdienst (DAAD). Ve Švýcarsku jsem pobývala delší dobu, protože jsem tam byla stipendistou. Všechny tyto země ve mně samozřejmě zanechaly svůj dojem. Všechny je svým způsobem považuji za svůj domov a zanechaly stopu v mých textech. Mohu souhlasit s tím, co řekl Czeslaw Milosz: mým domovem je Evropa. Estonsko je její součástí a já v Estonsku žiji, protože mým jazykem je estonština. Samotný jazyk je také mým domovem.
Jak těžké pro vás bylo po tolika letech života mimo Estonsko aklimatizovat se zpět v rodné zemi a pokračovat v psaní?
Na nová místa jsem se adaptovala rychle. Považuji, že kdekoli náhodou žiji, je to také můj domov. Stejně rychle, jako jsem se adaptovala na život v Římě nebo Berlíně, jsem se cítila doma i po návratu do Estonska. Zvláště proto, že Estonsko opravdu působí jako luxusní zelená oáza poté, co jste žili v přeplněných velkoměstech.
Ano, luxusních zelených oáz je na světě čím dál méně, jako by všichni ti zodpovědní zapomněli, jak důležitou součástí našeho života jsou, že?
Nejenže jsou důležitou součástí našich životů, ony "jsou" našimi životy, pokud na to lidstvo zapomnělo nebo to ještě neví.
Ale nejen o tomto tématu, ale i o mnoha dalších bychom si mohli povídat dlouho, proto se vás zeptám, na jakých zajímavých tématech v současné době pracujete?
V současné době pracuji na románu o naší době, případně o válce. Ale zatím bych nerad zacházela do podrobností, protože některé věci musí zůstat také utajeny.
3527
Diskuse