Hnutí Occupy: Rok poté

18. 9. 2012 / Karel Dolejší

Vynechám-li Pittovu osobní konfesi, která kromě pouhé víry nenabízí vůbec nic, jsem připraven připustit, že na tom, co tvrdí Piven, může cosi být. Je možné, že se Occupy časem přeskupí a při vhodné příležitosti přijde s novými taktikami a postupy, že objeví novou nosnou kauzu, která ho opět vynese na vrchol veřejného zájmu. Zatím tomu sice nic nenasvědčuje, jenže přinejmenším v USA právě vrcholí prezidentská volební kampaň a tato tragikomedie zajisté dočasně poutá zájem velké části někdejších mainstreamových příznivců protestního hnutí. A ovšem, pravdu má v jistém smyslu i Penny: Rozsah policejních represí následujících po vzniku Occupy nemá od konce 60. let v historii Spojených států obdoby, mnozí se mohou cítit zastrašeni.

Nicméně myslím, že ani kombinace obou vysvětlení ještě neumožňuje pochopit, proč se z masového hnutí s celosvětovým přesahem během pouhého roku stala demonstrace několika set věrných v New Yorku. Dělnické hnutí nebo hnutí za rasovou rovnoprávnost v minulosti čelily ještě obtížnějším výzvám, při represích se střílelo a lidé umírali - aniž by nastal tak masívní útlum zájmu, jaký lze sledovat v případě Occupy. Nejsou tedy ve hře ještě nějaké jiné faktory? Domnívám se, že ano.

Za prvé, být součástí "99%" znamená o málo víc než přijmout pravidla hry, ve které je člověk hned na počátku redukován na pouhé číslo. To je ve společnosti, kde už nejméně po jednu generaci panuje kult "jedinečné individuality", zoufale neuspokojivé. Není to žádná povznášející idea, "99%" neskýtá nikomu žádnou identitu. Dělníci kráčející proti namířeným puškám měli jasnou představu toho, co chtějí dosáhnout, a šli si vydobýt vlastní důstojnost, své místo ve společnosti rovnoprávných; radikálnější dokonce věřili, že mají historické poslání, že dokážou stvořit nový svět a nového člověka. Průmyslová akce sdružovala zástupy ekonomických migrantů z venkova, vykořeněných, na jedno místo soustředěných, homogenizovaných co do životního stylu i zkušeností, naplněných očekáváním; to vše nahrávalo jejich účinnému zorganizování, jednota už vlastně v mnoha ohledech byla dána předem. A hnutí za rasovou rovnost se zase odehrávalo plně v rámci poválečného sociálního občanství, který byl prostě jen adaptován a příslušně rozšířen. "99%" však neskýtá žádný aspoň přibližně srovnatelný rámec. Zvětšujícími se sociálními rozdíly rozpolcenou společnost individualizovaných konzumentů, kde je sociální občanství stále více vytěsňováno nekonečnými spory o kulturní a náboženské preference plus infotainmentem, nesjednocuje už nic jiného než právě to, co jí současně brání v účinné akci zacílené na sociální změnu. Patrně jediným skutečným symbolem jednoty hnutí Ocuppy byl tábor v Zuccottiho parku - ten však byl již dávno stržen a nic nového jej nenahradilo.

S tím souvisí druhý moment, totiž nepřipravenost na akci protivníka. Usilí nutné k přesnému zjištění toho, nakolik se autoři koncepce hnutí Occupy inspirovali u anarchisty Hakima Beye, nechť je ponecháno autorům budoucích bakalářských prací; podstatné je zde konstatování, že pokud zde byl Bey čten, nebyl promyšlen a pochopen. Když Penny argumentuje bezohledností policie, pohybuje se stále jen na okraji hlavní Beyovy teze, že každá konkrétní dočasná autonomní zóna je právě pouze a jedině dočasná, tj. nelze ji ubránit, nelze na ní vposledku stavět, protože tím co může přetrvat je vždy nakonec pouze vůle a odhodlání takové zóny vytvářet stále znovu a znovu. Pokud by existoval nějaký vlastní étos hnutí Ocuppy, musel by patrně sáhnout ke Camusovu mýtu o Sisyfovi. Ten, pravda, sotva může být atraktivní pro nějakých "99%". Ale na druhé straně by mohl konečně inspirovat lidi dlouhé vůle, což se do této chvíle ve větší míře nestalo.

Za třetí, je dnes velice těžké lidi přesvědčit, že je čeká nějaká lepší budoucnost. Hnutí Occupy není náboženským hnutím a náhradní sekulární víra průmyslové společnosti v nevyhnutelnost pokroku je již zcela rozvrácena, počínaje rozkladem projektu sociálního občanství a konče ekologickou krizí. Ale tam, kde chybí opravdu silné přesvědčení, je vždy mimořádně těžké přenést se přes taktické porážky a pokračovat k cíli, o němž by většina zúčastněných neustále nepochybovala. A právě to, obávám se, hnutí Occupy nedokáže. Alespoň ne v tuto chvíli.

Za čtvrté, terč hnutí Ocuppy je zřejmě zcela mimo jeho účinný dostřel. Finanční průmysl má pod palcem americkou politiku, nikoliv opačně; a přinejmenším pokud neproběhne zásadní reforma financování stranických kampaní, na této věci se nic podstatného nezmění. Bylo by racionální zvolit si terč veřejné protestní kampaně tak, jak to udělalo hnutí Occupy, kdyby se dalo s rozumnou pravděpodobností očekávat, že právě to politiky přiměje ke zpřísnění regulace finančního průmyslu. Jenže tak tomu není: Státní moc je naopak s finančním průmyslem stále úžeji spojena, dochází k prorůstání, od financování stran korporacemi přes vzájemné zadlužení až po společné obavy z pádu finančního trhu. A toto křečovité objetí Plutona s Diem vytrvá přinejmenším do doby, kdy světová ekonomika upadne do dalšího kola krize, v němž nerozlučná dvojice definitivně prokáže svou neschopnost...