Přerostli jsme sami sebe

4. 11. 2021 / David Marenčák

čas čtení 5 minut
Jako je jednodušší bořit než stavět, dělat něco s libovolným ohledem na okolí, ať už prostorové, vztahové či časové, (prostředí, budoucnost, ostatní lidé, ostatní život) je vždy náročnější ve všech myslitelných aspektech. Na osobní úrovni je vždy snazší vyhodit pytel či vlek s odpadem do škarpy než se kodrcat na separační dvůr, občas za to platit nebo platit draze za popelnici.

Ve větším měřítku to platí stejně – je levnější a snazší vypustit jedůvky ven, ať se to naředí a případné otravy, nemoci a zkázu, nechť si odnesou jiní, my shrábneme zisk a budeme lidem radit, že když jim vadí zničené plíce, mají se odstěhovat někam, kam kouř z našeho komína dovál jen slabě nebo vůbec.

Všechno, co podporuje život, lásku či dobro, je namáhavější, pracnější, složitější. Ke kolaboraci se zlem, destrukcí ovšem stačí pouhá pasivita, lhostejné přihlížení, případně vědomá a dobrovolná nevědomost.

Egoismus a jiné patologie se v rodinách a komunitách moderní doby předávají jako žezlo černého Petra. Tvarující podmínky jsou všeprostupující. Jak se někdo může divit, že sobecký svět vychovává sobecké lidi? A i ty altruisticky založené buď rozebere a semele, nebo tisícem a jednou manipulací nutí podřizovat se všeobecnému sobectví v rámci zachování vlastního života?

Extrémní specializovanost dělby práce pak vede k tomu, že se celým národům či kontinentům daří odpoutat od důsledků, zodpovědnosti až viny a negativních externalit svého počínání.  Také v tomto případě lze pozorovat, že jak v malém, tak ve velkém fungují stejné principy.

Zodpovědnost a důsledky jsou jednak rozředěny až zdánlivě homeopaticky; za druhé to, co zbyde a v součtu není distribuováno rovnoměrně.

Rozředění velkým počtem lidí a subjektů vede k tomu, že většina si řekne – co já zmůžu? Sám za sebe nic, mé počínání nemá vliv na realitu a prostředí. Jako vegan nejím maso, ale zvířata stále trpí v průmyslové genocidě šíleně absurdní exploatací.

Jako aktivista toho či onoho se věnuji boji za lepší příští, ale viditelné, hmatatelné výsledky buď nejsou, nebo jen kosmeticky zanedbatelné. V tomto bodě je pak lidsky pochopitelné, že se mnozí uchylují k vítěznému „řešení“ v podobě neuvěřitelných banalit, které v pořadí důležitosti a vlivu na to samé jedno téma představují poslední finesu po tom, co vše ostatní už je hotovo.

Specializace, co by forma dělby práce, kdy každý si dělá to svoje a v ideálním případě alespoň dobře, dřív či později přinese závažný negativní vedlejší efekt. Každý specialista už nemá a nemůže mít kapacitu pochopit specializace ostatních, natož jejich vzájemnou příčinnou provázanost

Zvláštním příkladem budiž akceptování, či odmítání očkování.

Ačkoli je samozřejmé, že primární a nejsilnější benefit v podobě absence nemoci či mírnější průběh platí pro všechny, je tu také behaviorální a kulturní benefit, který je v motivacích častější.

Bohatší části střední vrstvy otevírá očkování dveře k cestování, zábavě, kultuře apod.  Chudší části vrstvy ovšem nepřináší téměř nic. Na cestování, odpočinek, kulturu či zábavu jednoduše nemají peníze, protože za svoji poctivou, potřebnou a za pandemie dokonce zvanou esenciální práci nedostávají odpovídající mzdy.

Co naopak dostávají je nekonečné ignorování jejich problémů, pohrdání, kibicování a moralizování. Společnost pak oprávněně vnímají jako cosi parazitického, nepřátelského. Je psychologicky logické, že mají stabilně velkou nedůvěru a nízkou míru vnímat společnost jako cosi vlastního.

Oproti tomu bohatší vrstvy, které ačkoli se vnímají jako vítězové, chápou systém jako cosi, co potřebují ke své grandiositě a štěstí. Navenek to nikdy nepřiznají, ale už pouhá potřeba uplatnit moc nad svým prostředím neboli kontrolu nad svým životem je vlastní nám všem. Jen u druhých je to fuj, protože to překáží naší svobodě nebýt ničím omezován.

Sečteno a podtrženo, máme tu nízké vnější benefity, nízkou zapojenost a spoluúčast, nízkou důvěru. Toto je půda, ve které raší a prospívají hoaxy, alternativní pohádky neboli dezinformace, bludy a fantasmata. Z toho také plyne, že žádné úporné vysvětlování, vzdělávání, osvěta a kázání nemohou nikoho dovést k tomu, aby své bludy odložil. Naopak je to další tlak k tomu, aby odmítal cokoli, co mu budou říkat ti, kteří jím pohrdají a kteří jeho socioekonomickou pozici fakticky zneužívají.

Pokud někomu skutečně záleží na tom, aby bylo mezi lidmi více pravdy než lži, musí lidem nejen naslouchat, ale také chápat jejich starosti, pozici a chtít je řešit. Nikomu totiž nepomůže, když je v libovolném druhu nouze ponížen stupidními, domýšlivými radami. 

Žádná sebe lépe míněná rada sytého hladového nenasytila.  To umí jen jídlo.


3
Vytisknout
10666

Diskuse

Obsah vydání | 9. 11. 2021