Putin sází na to, že se Západ na Ukrajinu nakonec vykašle. Musíme mu dokázat, že se mýlí

11. 2. 2023

čas čtení 7 minut

Po roce boje o přežití své země Volodymyr Zelenskij ví, že někteří lidé v Evropě hledají cestu, jak z války ven

 
Ten obraz byl ohromující, optika dokonalá: válečný vůdce promlouvá k národu ve starobylém sále, paprsky vitrážového slunce ho téměř korunují svatozáří. A přesto na tom obrázku něco nesedělo. Volodymyr Zelenskij se tam nesnažil posilovat odhodlání vlastního lidu, kterému by se po roce války, ztráty a bolesti dalo odpustit, že ztrácí odvahu. Byl ve Westminsteru, aby uklidnil nervy britských politiků - a později i evropských - a zajistil, že neopustí boj, který Brity stál mnohem méně než Ukrajince, argumentuje Jonathan Freedland.

Jeho oficiální žádost se týkala stíhacích letounů - "Dejte nám křídla," řekl -, ale měl širší záměr. Jeho blesková cesta do Londýna, Paříže a Bruselu měla za cíl zajistit, aby Západ neztratil s Ukrajinou trpělivost, aby se s blížícím se prvním výročím invaze Vladimira Putina na Ukrajinu nezačal dívat na hodinky - a nezačal hledat brzký odchod.

 

Je zvláštní, že by to mělo být právě takto. Jsou to Ukrajinci, kdo trpí; právě na jejich území  probíhá zákopová válka - druh boje, o němž se mnozí domnívali, že byl vykázán do historie a že se na něj podíváme jen prostřednictvím opulentních rekonstrukcí na Netflixu. Jsou to ukrajinští muži, kteří žijí v hlíně, v sítích zákopů a podzemních úkrytů podél fronty, která se táhne v délce 1 500 km - a přesto je to obava z klidu na západní frontě, co Zelenského zaměstnává.

Je jasné proč. Je třeba přiznat, že výzvy, aby Kyjev souhlasil s okamžitým příměřím a jednal s Moskvou, jsou nyní poměrně okrajové. Například tento týden připadla tato úloha bývalému frontmanovi skupiny Pink Floyd Rogeru Watersovi, který se o to zasazoval na půdě Organizace spojených národů, přičemž jeho postoj protiválečného bojovníka, který je neutrální mezi oběma bojujícími stranami, jen mírně oslabuje skutečnost, že vystoupil jako pozvaný host ruské delegace a dobře zdokumentované zprávy o ruských válečných zločinech označil za "lži, lži, lži".


Bubnovat prsty na stole však začali i jiní, jejichž netrpělivost se hůře bagatelizuje,  a Zelenskému připomínají, že všechny konflikty nakonec končí jednáním, a proto by měl začít pragmaticky uvažovat už nyní - mezi nimi není nikdo menší než bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger.

Ať už to artikuluje aréna rockové levice, nebo pravice establishmentu, zní to jako rozumný, humanitární postoj: přece kdo by mohl být proti okamžitému ukončení této strašlivé války? Ale je to prázdná výzva.

Za prvé, pro jednání obou stran nyní jednoduše neexistují podmínky. Citujme nedávnou esej Jonathana Powella z časopisu Prospect, který hrál rozhodující roli při zprostředkování severoirské Velkopáteční dohody o ukončení tamějšího terorismu, od jejíhož uzavření letos na jaře uplyne 25 let: "Úspěšná mírová jednání obvykle vyžadují jak oboustranně bolestivou patovou situaci (specifický pojem v diplomacii), tak vedení na obou stranách připravené podstoupit politické riziko pro mír. Ani jedna z těchto podmínek v současné době neexistuje," v případě Ukrajiny.

V Severním Irsku neviděla ani britská vláda, ani IRA cestu k vojenskému vítězství: právě tato patová situace umožnila jednání. Ale, napsal Powell, "Ukrajina i Rusko si stále myslí, že mohou dosáhnout svých cílů vojensky".

Situaci dále komplikuje konkrétní postava Vladimíra Putina. Není jasné, zda u něj funguje tradiční kalkul nabídky a odměny. Pokud by Ukrajina a její západní spojenci deeskalovali, Putinovo dosavadní chování naznačuje, že by to považoval za slabost a přitlačil by více. Pokud by však Kyjev a jeho podporovatelé eskalovali, stejná historie naznačuje stejnou reakci: Putin by se cítil nucen vypadat silně a úder by vrátil. Ani obrovský počet obětí na jeho vlastní straně nepředstavuje pro Putina žádný problém: vzhledem k potlačování veškerého vnitřního nesouhlasu v Rusku lze jen stěží brát v úvahu zármutek ruské veřejnosti.  Putin je rád, že může své mladé muže dál posílat do mlýnku na maso.
 
Podívejte se na třetí díl nového strhujícího dokumentárního seriálu BBC Putin versus Západ od Normy Percyové a bude vám ještě jasnější, že tradiční metody neplatí. Zelenskij Percyové vypráví o svých opakovaných žádostech Ukrajiny o vstup do NATO: aliance ho stále odmítala ze strachu, že si znepřátelí Putina. Několik evropských zemí tuto opatrnost rozšířilo i na další jednání s Putinem a snažilo se o smířlivost i na počátku roku 2022 v naději, že ho nevyprovokují k invazi na Ukrajinu. Vše však bylo marné: Putin stejně vtrhl na Ukrajinu.

Přesto řekněme, že by se to dalo překonat a nějak se podařilo přimět Putina a Zelenského, aby se dohodli na okamžitém příměří. Tím by utrpení neskončilo. Zamyslete se na chvíli nad osudem těch míst dobytých Putinem, která by zůstala v ruských rukou v rámci příměří, jež by zmrazilo  současnou mapu. Zamyslete se na chvíli nad tím, co se v těchto místech již stalo: masové znásilňování v Buči, masakr v Mariupolu, mučírny v Izjumu, masové deportace Ukrajinců do Ruska, včetně transferu statisíců dětí, které čeká nucená adopce a "rusifikace". Tyto zločiny by neskončily ani v případě příměří. Pokračovaly by i nadále, až na to, že nyní by Rusko mělo ještě volnější ruce.

A kdo věří, že by se Putin zastavil? Na jakém základě by Ukrajinec věřil, že se ruský vůdce spokojí s tím, že si vydobyté zisky strčí do kapsy a nechá to být? Člověk by musel ignorovat vše, co se za posledních dvacet let stalo. Mnohem pravděpodobnější je, že Putin by příměří jednoduše považoval za pauzu, aby se mohl přeskupit k dalšímu náporu. Koneckonců mu nejde o pouhou úpravu hranic: dal jasně najevo, že samotnou existenci nezávislé Ukrajiny považuje za urážku Ruska. Vadym Prystaiko, bývalý ukrajinský ministr zahraničí, říká Percyové: "Nemůžete s ním vyjednávat. Putin od nás nic nepotřebuje. Neexistuje žádná odměna, žádná budova, město nebo cena. Chce, abychom neexistovali."

Nepřátelé v každém konfliktu by samozřejmě řekli, že jejich protivník je jedinečně zlý. Často je toto hodnocení mylné. Někdy však svět skutečně čelí hrozbě jiného řádu. Putinova diktatura uvnitř ruských hranic a jeho opakovaná územní expanze za ně - ať už v Gruzii v roce 2008, na Krymu v roce 2014 nebo na Ukrajině v roce 2022 - naznačují, že jde o člověka, který se snaží oživit strašidla, jež Evropu pronásledovala v polovině minulého století. Hrál dlouhou hru a hraje ji i nyní, sází na to, že dokáže absorbovat více smrti a devastace než my, že na to máme slabší žaludek, i když to nejsou naši lidé, kdo umírá. Věří, že má větší sílu a trpělivost. Bez nadsázky lze říci, že osud Evropy závisí na tom, zda mu dokážeme, že se mýlí.

Kompletní článek v angličtině ZDE

1
Vytisknout
4551

Diskuse

Obsah vydání | 14. 2. 2023