Masakr ze 7. října se už jednou odehrál. V Hebronu

10. 11. 2023

Ve dnech po 7. říjnu jsme všichni hledali slova, jimiž bychom popsali rozsah a brutalitu masakru Hamásu. Přirovnali ho k izraelskému 11. září nebo k nejsmrtelnějšímu dni pro Židy od holokaustu. Přesto se nemusíme dívat za hranice samotného Izraele na masakr civilistů podobný tomu, jehož jsme byli svědky onoho černého sabatu. Než se zrodil Stát Izrael, dlouho předtím, než začala jeho vojenská okupace, byla Palestina dějištěm dosud nejstrašnějšího pogromu mimo Evropu.

Časně ráno v sobotu 24. srpna 1929 asi 3 000 muslimských mužů vyzbrojených meči, holemi, sekerami a dýkami chodilo od židovského domu k židovskému domu ve svatém městě Hebronu, bodalo, znásilňovalo a v některých případech kastrovalo a upalovalo své oběti zaživa. Židovské děti přihlížely, jak jsou jejich rodiče masakrováni arabskými sousedy. Nemluvňata byla zabíjena v náručí svých matek. Domy a synagogy byly vypleněny a vypáleny. Toho dne bylo zavražděno 67 neozbrojených židovských mužů, žen a dětí.

Jedna z nejstarších židovských komunit na světě, která se před masakrem skládala z asi 800 lidí, byla zdecimována, spolu se staletími soužití, které z Hebronu učinilo model míru mezi Židy a muslimy. Po útoku donutily britské úřady, které vládly Palestině, Židy z Hebronu k evakuaci a udělali z nich uprchlíky.

Židé žili v Hebronu již od biblických dob a jejich životy se soustředily kolem hrobu patriarchů, kde jsou údajně pohřbeni Abraham a Sára, Izák a Rebeka, Josef a Lea. Stejně jako Židé, kteří byli zabiti 7. října, nebyli osadníci, Židé zabití v Hebronu v roce 1929 nebyli sionisté. Nemuseli být. Stačilo, aby byli Židé.

Masakr v Hebronu v roce 1929 není jen bodem arabsko-izraelského konfliktu, ale také životně důležitou lekcí pro každého, kdo si přeje pochopit nebo vyřešit existenciální válku, kterou Izrael vede.

Když Izraelci a Židé napříč diasporou křičí, že válka s Hamásem není o osadách, blokádě Gazy nebo pozastaveném mírovém procesu, je to právě rok 1929, který tvoří základ tohoto přesvědčení. V roce 1929 neexistoval žádný izraelský útlak, proti kterému by bylo možné povstat. Tehdy, stejně jako dnes, spočíval slepý hněv namířený proti Židům na odmítnutí arabských vůdců sdílet tuto vlast abrahámovské víry s židovským národem. Hranice mezi lety 1929 a 2023 protíná století, kdy palestinští vůdci odmítali akceptovat palestinský stát vedle židovského. Podobnosti mezi těmito masakry a příčinami, které za nimi stojí, svědčí o tom, jak špatně je tento konflikt chápán.

Nepokoje v roce 1929 byly vyvolány štvavou kampaní a lžemi, které udržoval velký muftí Hadž Amin al-Husajní, duchovní a politický vůdce palestinských muslimů pod britským mandátem. Husajní strávil rok před masakrem podněcováním islámských nálad proti palestinské židovské menšině. Podněcoval podporu pro svou věc tvrzením, že Židé v Palestině usilují o zničení jeruzalémské mešity Al-Aksá, aby znovu postavili svůj starobylý Chrám, na jehož troskách byla Al-Aksá postavena. V kázání v Al-Aksá den před masakrem v Hebronu duchovní vyzývali věřící, aby bránili Al-Aksá před Židy. Ozbrojení věřící proudili z mešity dolů do Starého města, kde napadali židovské kolemjdoucí a zapalovali židovské obchody. Během několika hodin se nepokoje rozšířily po celé zemi, zabily 133 Židů po celé Palestině a zranily téměř 400 dalších.

Neozbrojení Židé v Hebronu zaplatili nejvyšší cenu, utrpěli více obětí a brutality než kterákoli jiná židovská komunita v Palestině. Husajní, otec palestinského nacionalismu, později uprchl z Palestiny a spojil sebe a svůj lid s Adolfem Hitlerem a nacistickým režimem. Během 2. světové války muftí šířil nacistickou propagandu po celém arabském světě a rekrutoval muslimy, aby bojovali za Waffen SS.

Ozvěny masakru v Hebronu osvětlují, jak málo se změnilo za sto let válek mezi Abrahamovými dětmi. Pachatelé obou sdílejí nejen zkaženost, která se projevuje v jejich vraždění mužů, žen a dětí, ale také v tom, že používají islám jako zbraň a násilně odmítají společnou budoucnost.

Když Organizace spojených národů v roce 1947 odhlasovala rozdělení britské mandátní Palestiny na židovský a arabský stát, mohla být Palestina poprvé v dějinách nezávislá. Koneckonců, nikdy nebyla suverénním státem. Než Britové v roce 1920 převzali kontrolu nad územím, byla Palestina téměř 500 let provincií Osmanské říše. Předtím mu vládla střídající se skupina cizích mocností, včetně křižáků, Egypťanů, Římanů a Řeků. Zatímco plán OSN na rozdělení Palestiny byl přijat palestinskými židovskými lídry, arabští vůdci a okolní arabské státy vyhlásili válku a muftí vytvořil Svatou válečnou armádu. Nakba – palestinská katastrofa z roku 1948 – byla výsledkem této neúspěšné války.

Odmítnutí z roku 1947 se ozvalo na summitu v Camp Davidu, na který dohlížel bývalý prezident Bill Clinton v roce 2000. Izrael nabídl zesnulému palestinskému prezidentovi Jásiru Arafatovi téměř úplný návrat k hranicím před rokem 1967, palestinský stát zahrnující celou Gazu, 92 % Západního břehu Jordánu a hlavní město ve východním Jeruzalémě. Arafat z jednání odstoupil a nenabídl žádnou alternativu. Druhá intifáda vypukla o dva měsíce později. Sebevražedné atentáty Hamásu a útoky na civilisty byly široce podporovány Palestinci.

V roce 2005, kdy neproběhla mírová jednání, Izrael jednostranně stáhl své jednotky z pásma Gazy a násilně vystěhoval více než 9 000 vlastních občanů v naději, že by se mohl zformovat mír. Následující rok si Palestinci v Gaze zvolili Hamás, který již pásmo využíval jako odpalovací rampu pro raketové útoky proti izraelským civilistům. Pro Hamás a pro mnoho Palestinců je celý Izrael okupací. Je to jediný způsob, jak pochopit, proč palestinské vedení v posledních 75 letech odmítalo přijmout dvoustátní řešení a proč tento násilný odpor proti existenci Izraele neskončí, dokud se Palestina podle jejich vlastních slov neosvobodí od řeky až k moři.

Hamás, radikální islamistická skupina, která otevřeně vyzývá ke zničení Izraele, je duchovním dědicem velkého muftího al-Husajního. Stejně jako muftí použil Protokoly sionských mudrců na podporu svého tvrzení, že Židé v Palestině plánovali zničit Al-Aksá, Hamás tato tvrzení zvěčňuje dodnes. Hamás už dlouho používá obranu Al-Aksá jako svou vizitku. Jeho samozvaná hrdinská operace ze 7. října byla pojmenována "Povodeň Al-Aksá". Stejně jako výtržníci v roce 1929 chválili Alláha, když vraždili muže, ženy a děti, tak to dělali i bojovníci Hamásu na záběrech, které nahráli na sociální média.

Jazyk vůdců Hamásu odráží jazyk al-Husajního, který v roce 1944 vyzval posluchače Rádia Berlín: "Zabíjejte Židy, kdekoli je najdete. To se líbí Bohu, dějinám a náboženství." Stejně jako se masakr Hamásu oslavoval v ulicích Gazy a Západního břehu Jordánu, kdy Hamás lživě tvrdil, že jeho oběťmi nebyli civilisté a že jeho ozbrojenci nevraždili děti, jsou dnes palestinští vůdci oslavováni jako hrdinové i pachatelé masakru z roku 1929. Tehdy, stejně jako dnes, byla zvěrstva spáchaná v roce 1929 buď popírána, nebo svalována na židovské oběti. A stejně jako vyhnání Židů z Hebronu inspirovalo vznik hnutí za první osady, tak i masakr Hamásu poslouží pouze k zatvrzení již tak skeptické izraelské veřejnosti, která dlouho věřila, že neexistuje žádný mírový partner.

Hamás by chtěl, aby svět uvěřil, že jeho útok byl o ukončení blokády Gazy – kterou mohl ukončit sám, kdyby upustil od své teroristické taktiky a přísah zničit Izrael – nebo o pozastaveném mírovém procesu, procesu, který se Hamás sám snažil vykolejit svými vlnami sebevražedných atentátů. Přes všechny nedostatky Izraele – a je jich mnoho – se sionističtí vůdci od samého počátku, před rokem 1929, snažili podělit se o tento malý kousek země s ostatními Abrahamovými dětmi. Paralely mezi masakry v letech 1929 a 2023 obsahují mnohá ponaučení. Staletí trvající popírání historického židovského spojení se Zemí izraelskou učinilo z míru nemožný cíl. Koneckonců, pokud jsou Židé skutečně kolonizátory bez historie v této zemi, proč by Palestinci měli souhlasit se sdílením své vlasti s tímto cizím národem? Představa, že tato válka je o okupaci, je pravdivá pouze tehdy, pokud si uvědomíme, že pro Hamás a pro mnoho Palestinců je okupací samotný Izrael. Může-li po této válce existovat nějaká naděje na mír, pak ti, kdo se ho snaží dosáhnout, musí přijmout nepříjemné pravdy, které oba masakry bolestně objasňují.

Zdroj v angličtině: ZDE