Santini - duchem roztančená hmota

14. 11. 2023 / Soňa Svobodová

 

Snažím se lidi ponořit do osobní zkušenosti a prožitku uměleckého díla – i skrze génia loci místa. Funguje to velmi dobře, jak jsem se už mnohokrát přesvědčil – a používám k tomu i kombinaci hudby a přesných slov, která divákovi mohou otevřít jeho vlastní osobité pochopení uměleckého díla. Jedná se o synestetické a z velké části i divadelní působení, práci se všemi smysly a pohybem diváků prostorem. V našem případě od místa Santiniho pražského bydliště přes Nerudovu ulici – k místu jeho hrobu, k bývalému kostelu Sv. Jana Křtitele v Oboře.

A právě v Nerudově ulici, je těch staveb, na nichž se Santini podílel vícero?

Další stavby, na kterých se na Nerudově ulici Santini podílel, jsou Morzinský palác (dnes velvyslanectví Rumunska), Kolowratský palác (později Thunovský, dnes velvyslanectví Itálie) a kostel Sv. Kajetána. U kostela Sv. Kajetána je zajímavé, že byla stavba svěřena nejdříve Santiniho velkému vzoru Guarinimu, následně stavbu převzal Santiniho učitel Mathey – a dokončil ji Santini. V tomto kostele je tedy otisknuta stopa Santiniho předchůdců i jeho vývoje, který symbolicky završil.

Ve své zmíněné knize, se zamýšlíte nad tím, jak se promítá život a osobnost slavných umělců do jejich podoby, když by jste se měl zamyslet nad tímto geniálním architektem - k jakému závěru by jste dospěl?

Santiniho portrét nemáme vůbec k dispozici, jeho tvář neznáme. Víme pouze, že od narození trpěl výraznou fyzickou vadou, byl ochrnutý na část těla, takže celý život kulhal. Nebyl dostatečně fyzicky silný na to, aby vykonával kamenické řemeslo svého otce. Santiniho můžeme vidět jako typický příklad člověka, trpícího fyzickou nedokonalostí, který svou nevýhodu překonává naprostou dokonalostí a perfekcionismem veškerých svých výtvorů. Jeho dílo se stává jeho dokonalou fyzickou podobou, která nesmrtelně překonává jeho fyzický nedostatek.

Je možné jeho osobnost přirovnat k některé z vašich postav, o nichž se zmiňujete ve své knize?

K podobným příkladům můžeme počítat skladatele Richarda Wagnera, který byl velmi drobný, měřil pouze 154 cm – a přesto psal geniální a kolosální opery, každou z nich trvající kolem 4 až 5 hodin. Člověk s nevýhodou nebo postižením, který plně pozná a přijme sám sebe, má o to větší sílu a vůli překonat všechny překážky a vytvořit nesmrtelný otisk své bytosti v uměleckém díle, které každého člověka daleko přesahuje.

Santini je současně osobnost plná tajemství, srovnatelná v tomto např. S Hieronymem Boschem nebo se Shakespearem. V jejich životě je mnoho záhad, například jak mohl fyzicky postižený Santini zvládat stále tolik cestovat mezi svými vzdálenými realizacemi – a jak mohl své dílo vůbec stihnout vytvořit. V tom je podobný Shakespearovi, kde mnohé údaje protiřečí tomu, že mohli své tak dokonalé a nepřekonatelné dílo v jednom životě stihnout. Čím více o Santinim víme, tím více záhad a neuvěřitelné dokonalosti přibývá. Santini jako Shakespeare netvořil jen umění, ale posouval vědomí a poznání lidstva. Zvládl řemeslo natolik dokonale, že si může s hmotou dělat co chce – a tvorba je pro něj božskou hrou. Je neuvěřitelné, jak mohl z nejvíce hmotného umění architektury vytvořit tak produchovnělou a transcendentní formu, která stojí na světelných pilířích – a bere světlo jako stavební materiál.

Se jménem Santiniho-Aichela, je v našem hlavním městě spojeno, ale mnohem více staveb než jen ty, které jste již zmínil, takže se dá říci, že měl hodně štěstí, když se dostal do služeb duchovně založených lidí?

Architekt staví v každé době pro ty, kteří mají v té době peníze a moc. Nemůže si v tomto bohužel příliš vybírat, pokud je plný geniálních vizionářských a monumentálních staveb. Svou nákladností je architektura vždy velmi závislá na vládcích země a jejich zadání, ať už se jedná o světskou nebo duchovní moc. Santini měl štěstí, že se jeho talent dostal do služeb lidí, kteří navazovali na silnou duchovní tradici a měli zájem o využití jeho geniálně pestrých tvůrčích nápadů.

O Santinim je známo, že po svém vyučení v roce 1696 odešel na zkušenou do Rakouska a odtud do Říma, kde se setkal s dílem architekta Francesca Borominiho. Jak moc toto setkání ovlivnilo jeho další tvorbu?

Santiniho velmi inspirovalo dílo Francesca Borominiho, ale také Guarina Guariniho.

Oba tito architekti dokázali na půdorysu menších kostelů vykouzlit obrovské množství optických zázraků a roztančené geometrie, která dává divákovi prožitek zázraku. I u nich je divákovi předkládáno mnoho hádanek a prochází jistou iniciační scénografií stavby, pracující naprosto geniálně se světlem. U nich i Santiniho se jedná o dokonalé zvládnutí stavebních principů a slohů – a jejich výrazné překročení. Stejně jako Santini ve svém díle používají gotizující prvky, také oni se totiž vyučili při stavbě gotické katedrály v Miláně.

Můžeme si dovolit dokonce vyslovit paralelu mezi dílem Gianlorenza Berniniho s dílem Kiliána Ignáce Dientzenhofera – oba byli totiž tvůrci hlavních a monumentálních mocenských staveb své doby. Oproti tomu Santini a Borromini stavěli většinou menší a ne tak okázalé stavby, zato však mnohem nápaditěji a s použitím mnoha hravějších optických iluzí a geometrického mistrovství. Nelze tvrdit, že byl někdo z nich lepší – ale jejich přístup a zakázky byly odlišné.

Čím to, že všechny Santiniho slavné stavby, jako např. kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře jsou mimo Prahu?

Všechny Santiniho nejslavnější stavby jsou mimo Prahu, v Praze z jeho díla nacházíme jen velmi malý zlomek. Bylo to dáno tím, že byl členem (mistrem) malířského cechu – a nikoli cechu stavitelského (zednického). Nemohl tedy sám stavět v Praze – a kontakty na církevní řády ho zavedly k přebudovávání klášterů a kostelů mimo Prahu. V době kolem roku 1700 zažívaly období velkého rozkvětu bohaté kláštery řádů benediktinů, cisterciáků a premonstrátů, které s ním intenzivně spolupracovaly.

Fascinuje mě, že kostel Sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře z dálky vykvétá z vrcholu kopce, jako leknín těsně před rozevřením. Jeho mystická silueta v krajině z profilu je ale překonána tehdy, když se vzneseme a vidíme stavbu shora, ještě i s kruhovým ambitem pro nocleh poutníků ve tvaru deseticípé hvězdy. V Ambitu je pět kaplí, nad kterými čnělo ještě pět obelisků, které tam už dnes bohužel nejsou. Na každém obelisku bylo na jeho spodní části pět pěticípých hvězd, zářících do krajiny – a na vrcholu ještě jedna hvězda šesticípá. Celá stavba působí natolik z jiného světa, že je naprosto nepopsatelná – vyžaduje osobní návštěvu a prožitek zkušenosti v ní, aby měl člověk o ní představu.

Umění – a především architekturu – lze pochopit jen osobní zkušeností. Nedá se vyfotit a myslet si, že to znám a chápu. Musí se fyzicky zažít.

Světlo je pro Santiniho stavební materiál. To samo o sobě je natolik mystické, že to je přímo důkaz hlubokého kabalistického a hermetického uvažování.

A právě v oblasti symboliky a kabaly také často spolupracoval s cisterciáckým opatem Václavem Vejmluvou?

S opatem Vejmluvou byIi blízcí přátelé, spojoval je jistě i zájem o mystiku, symboliku a křesťanskou kabalu. Oba tyto disciplíny samostatně celý život studovali – a určitě si velmi vážili toho, že mohou své poznatky společně sdílet – a vtělovat je do společně budovaných staveb. Tvořit společně se stejně vzdělanými, zasvěcenými a duchovně planoucími lidmi je velký dar – a Santinimu se ho v bohaté míře dostalo. Architektura jako například divadlo vzniká jen spoluprací velkého počtu lidí, kteří by měli být podobně naladění a stmelení společným cílem, který má dlouhodobý duchovní přesah. Nestává se to ale tak často, protože do procesu vstupuje nedostatek času, financí, kvalifikovaných řemeslníků, vypuknutí války nebo epidemií - a podobně. Jedná se opravdu o náročný a dlouhý alchymický proces spolupráce lidí, kdy je třeba stále udržovat tempo a kvalitu – a překonávat tak mnohé překážky a nepřízně, které vždy v průběhu vznikají. Mnoho staveb se tak svého dostavění ani nedočkalo – nebo byly dostavěny v pozměněném duchu, na základě nedostatku peněz nebo změny majitele. Opatu Vejmluvovi vděčíme za mnohé – byl tím, který vybudoval kult Sv. Jana Nepomuckého ještě před jeho svatořečením, ke kterému v mnohém přispěl. Svou stavební a přímo developerskou činností pozitivně duchovně přetvořil velkou část Vysočiny.

U Santiniho staveb se většinou podařilo, že se původní geniální jiskra záměru dočkala plné a čisté, zákroky méně povolaných lidí nepoškozené realizace. Poutní kostel ve Křtinách u Brna má například nedostavený druhý ambit pro ubytování poutníků, takže v půdorysu stavba není symetrická – ale dodává jí to kupodivu na modernosti.

Nebýt toho, že Santini nejdřív přinesl dřevěný model celé stavby, by stavitelé nemohli ani tvar jeho staveb pochopit a postavit. I tak víme, že Santini ještě tvar stavby a její detaily v několikaletém průběhu každé stavby vylepšoval – a inspiroval se u dalších staveb, které v té době realizoval. Tajemství Santiniho staveb se odhaluje jen tomu, kdo je na ně připraven a podobného poznání sám ve svém životě dosáhl. Jedná se o dílo s tak velkým množstvím rovin, že nikdo z žijících odborníků si ani nenárokuje jeho úplné pochopení.

Není žádným tajemstvím, že tento geniální architekt vládl i erudovanými znalostmi matematiky, geometrie a numerologie. Co myslíte, získal je studiem nebo darem od Boha?

Když vidíme a prožíváme Santiniho dílo, jsme na každém kroku přesvědčeni o tom, že byl nesmírně zasvěceným člověkem s obrovským darem od Boha. Bez důkladného studia u významných tvůrčích osobností, zasvěcených do teorie a praxe těchto věd, by se nemohl stát tak velkým tvůrcem. Stojíme vždy na ramenou předchozích generací, které za několik tisíciletí lidské civilizace formulovali postupy, ke kterým člověk za jeden život sám nemůže dojít – i kdyby byl jakkoliv geniální.

Základy kresby, geometrie a matematiky byly ale základem studia jak architektury, tak i malířství, které vystudoval Santini i jeho učitel architektury Mathey. Mnoho praktických zkušeností a způsob jejich aplikace ve stavitelství se Mathey i Santini naučili na své tovaryšské cestě v Římě, prací a studiem na přímo vznikajících stavbách, které byly ve své době úplnou špičkou světového rozvoje architektury. V Itálii se kameníci a stavitelé jako tovaryši učili na dostavbě katedrály v Miláně v gotickém stylu, přesto, že už se kolem stavělo barokně. Podobně se Santini naučil gotice při dostavbě katedrály Sv. Víta, vedle které se narodil a žil v domě svého otce, než se přestěhoval na Nerudovu (tehdy Ostruhovou) ulici.

Je fascinující, že se Santiniho architektura skutečně stala zamrzlou hudbou, zviditelněním řádu vesmíru. Jeho dílo je roztančeným Duchem ve hmotě. Hmota stavby se pod jeho působením přetváří do prostoru, který dává člověku možnost prožít stav duchovního ponoru až iniciace samotným pobytem v jeho architektuře.

Na jeho architektuře je neuvěřitelné, jak odlišně působí zvnějšku oproti překvapení tvaru stavby zevnitř- a také jak jsou jeho stavby neokoukatelné. Navštívil jsem například Zelenou horu nejméně třicetkrát, ale stále v ní nacházím nové a fascinující detaily. Stále znovu mě nabíjí úžasnou energií, cítím se v ní opravdu doma. Miluji divadelnost jeho architektury, kde práce se světlem představuje naprosto unikátní iniciační scénografii. V jeho stavbách vidíme používání fraktálů, tedy zcela moderního prvku, objeveného až díky počítačům. Jedná se o opakování určitých přesných geometrických tvarů v celku stavby i mnoha jeho detailech – což je mimochodem princip, kterým je tvořen celý vesmír.

Za třiadvacet let navrhl Santini kolem stovky sakrálních, palácových i hospodářských staveb, které se dodnes vyznačují vynikající akustikou a mimořádnou světelností, což vede k otázce, že vlastně ve svých zrealizovaných projektech zanechal vzkaz pro současné architekty, jenže ti ho asi nedokážou vnímat. Co říkáte?

Většina současné architektury nemá zájem o aplikování hlubší souvislosti fungování neviditelného světa – a ani se o to nesnaží. Platí to pro současné umění obecně, včetně hudby. Když umění v pravěku vzniklo, bylo jeho povinností být prostředkem k iniciaci člověka, rozšíření jeho vnímání, poznání sebe sama, fungování vesmíru a nalezení svého místa ve světě. Jednalo se o umění mystické a filosofické.

Od tohoto se většina současného umění včetně architektury odklání a vyhovuje tak poptávce masy lidí, kteří mají zájem především o hojnost užívání, radosti ze života – a přemýšlet co nejméně. Duch doby je zrychlený a povrchní, chápání fungování světa vyžaduje hluboké sebepoznání, studium a dost času, zpomalení a někdy i zastavení se mimo čas.

Je důležité si ale uvědomit, že architektura vždy vznikala na zakázku. Když byly v baroku zakázky pro vzdělané a kultivované šlechtické rody, případně duchovní církevní řády, mohl si architekt dovolit pracovat s mystickou geometrií a mnohavýznamovou košatou symbolikou svých děl. Bylo to po něm přímo vyžadováno a byl k tomu školen. Dnes je vyžadována především strohost, většinou pravoúhlost, minimalizmus a co nejnižší náklady.

Architekt byl přes svou genialitu a nadčasovost také služebník své doby, dnešní doba nepřeje rozvoji takových osobností, jako byl Santini. V případě malby si člověk může dovolit tvořit pro sebe a ne jen na objednávku doby, protože náklady nejsou tak vysoké. U architektury se jedná o velmi nákladný projekt každé stavby, kde bývá umělecké hledisko až na posledním místě, pokud se vůbec zohledňuje. V tomto jsem naštěstí se svou malbou mnohem svobodnější.

Jak Santiniho dílo ovlivnilo vaší malířskou tvorbu?

Se Santinim souzním v podobném uvažování o mnohavýznamovosti tvarů, jejich symbolice i silném energetickém vyzařování, které zesiluje ducha místa a má pozitivní vliv na diváka, kterému rozšiřuje a prohlubuje vnímání a chápání souvislostí fungování světa. V tomto je Santini v dějinách umění jedním z největších géniů vůbec.

Velmi mě inspiroval v používání geometrie a tom, nakolik silněji pak dílo působí na diváka – i když divák nemusí vědět, čím to je.

Santini je velmi inspirativní i v práci se světlem a barvou světla skrze barevné okenní vitráže, cože je velmi divadelně iniciační prvek. Ve svém divadelním představení Chymická svatba Christiana Rosenkreutze, kde dělám režii, scénu, kostýmy a živou malbu na scéně, používám barvy také velmi symbolickým a iniciačním způsobem. Představení je rozděleno na sedm částí, každá je svícená jednou symbolickou barvou a je přiřazená k působení jedné čakry a jedné planety. Takže se jedná také o iniciační představení.

Tomuto 300. výročí, jak jsem již v úvodu zmínila jste zasvětil i jednu ze svých procházek, které pořádáte pod názvem Pražské toulky. Zůstanete ohledně Santiniho jen u té jedné, nebo jich vzhledem k tomuto výročí bude více?

Pražské toulky jsou cyklus pořádaný Městskou knihovnou v Praze. V rámci tohoto cyklu jsem vytvořil a pořádal procházky po stopách skladatelů Mozarta, Beethovena, Myslivečka, Wagnera, Janáčka – a také po stopách spisovatelů Kafky a Meyrinka. V neposlední řadě dělám vycházky po stopách Františka Drtikola, Františka Kupky a Alfonse Muchy – doplněné o Santiniho a Beethovena, další vycházky budou následovat až v novém roce 2024 od března dále. Na další setkávání s návštěvníky mých vycházek, výstav i divadelního představení se velmi těším.

Děkuji za rozhovor.