Tragická situace v českém školství
16. 11. 2023 / Lukáš Vítek
čas čtení
7 minut
Trendy
v českém školství posledních let mne hluboce znepokojují. Médii
probíhají zkreslené informace o školství, nekriticky přebírané
i veřejnoprávními médii z politických zdrojů.
Neustále je
operováno s imaginárním číslem průměrného platu, místo
aby byl uváděn plat tabulkový.
Výsledkem je, že pedagog ve
skutečnosti vydělává o 10 až 15 tisíc méně, než je částka
uváděná v médiích.
V důsledku toho ve veřejnosti
zakořenila představa o určitém ekonomickém statusu vysokoškolsky
vzdělaných vyučujících, která je v rozporu se skutečností.
Komunikace mezi vyučujícími a běžnými lidmi se tak stává
velice nesnadnou. Plánovanou stávku vnímám jako příležitost
vyjasnit veřejnosti naléhavé zájmy a potřeby mé profese, které
se ovšemže týkají i žaků a rodičů.
Zatímco
platové ohodnocení stagnuje nebo vzhledem k inflaci a astronomickým
cenám bydlení padá,
požadavky na pedagogy ze strany veřejnosti (žáků a
rodičů) spíše rostou.
Příklad:
vyučující jsou konfrontováni se snižující se kvalitou
pozornosti u žáků, tzv. nepřetržitou částečnou pozorností
neboli hyperpozorností. Bez pozornosti však nemůže probíhat
proces učení. Vyučující je tedy nucen žáky více aktivizovat
než dříve.
Rozevírají
se tak nůžky mezi náročností práce na straně jedné a výrazně
podprůměrným ekonomickým statusem vyučujícího na straně
druhé.
Za klíčovou informaci od vlády považuji, že ani
tabulkové platy pedagogů se příštím rokem nezvýší.
Slibované
odměny jednoduše nebudou součástí mzdového výměru
vyučujícího. Nejsou to „jisté peníze“.
Dobře to shrnul
nápis na transparentu adresovaném ministru Bekovi: „Západní
výkony za východní peníze.“ (Viz LN 16. 9. 23.)
Vyučující
by měli své studenty motivovat.
Čím jsou však aktuálně
motivováni učitelé? Jak
takovou klíčovou komoditu, za jakou společnost považuje
vzdělání, může adekvátně
zajišťovat relativně nezajištěný zaměstnanec?
Má smysl
vyvíjet tlak na někoho, kdo je z existenčních důvodů nucen
si opatřit druhé, neoficiální zaměstnání?
Málo diskutovaný
problém učitelských výdělků je, že na rozdíl od jiných
sektorů platy s délkou
praxe v řádu let a desetiletí výrazně nerostou.
Vyučující
v důsledku toho není schopen zajistit základní potřeby pro
své blízké.
V ČR chybí kariérní řád pro učitele, jakým
disponuje např. Slovinsko.
V ČR dále chybí příplatky za
vykonávání učitelské profese v působišti s vyššími
životními náklady (např. Praha), jaké zná kupř. Francie.
Není
absurdní, že vyučující v Aši a vyučující v Praze
měsíčně pobírají tutéž částku?
Průměrný
věk českých učitelů je nyní téměř 50 let.
Jelikož
politikové nejsou schopni zajistit potřebný nábor nových
pracovních sil do školství a motivovat mladé lidi, aby nastoupili
učitelskou dráhu, plánují tito zákonodárci ještě více využít
již nyní přetížené zaměstnance.
Z toho důvodu politikové
reálně uvažují o navýšení množství týdně odučených hodin
v rozvrhu, tzv. přímé pedagogické činnosti (viz Události
ČT ze 30. 4. 2023).
Již nyní je ale na hranici lidských možností
připravit přes 20 skutečně kvalitních hodin týdně, zvlášť
přidají-li se k tomu další pracovní povinnosti.
Trvá-li
stav přepracovanosti roky, zákonitě vede ke ztrátě profesních
kvalit a celkovému snížení kvality vzdělávacího systému. Stát
tedy místo zvyšování kvality vzdělávání podniká kroky
k jejímu snižování.
Za
těchto okolností se domnívám,
že angažovaní rodiče by se za vyučující svých dětí měli
naučit nějak viditelně a slyšitelně stavět.
Nepatří to
nakonec k jejich roli? Nejsou to oni, kdo mohou na neochotném
státu vymoci zlepšení a nápravu? Není společným zájmem
nastolit podmínky pro dlouhodobě kvalitní vzdělávání? Domnívám
se, že kritiku školství by stejnou měrou měla vyvažovat jeho
aktivní a cílevědomá podpora.
Je
třeba systematicky a vytrvale formovat základní povědomí o tomto
veřejném zájmu.
Nikdo přece nechce své životní síly nechat na
podniku odsouzeném k pozvolnému upadání.
Domnívám se, že
klíč k problému záleží v informované veřejnosti. Ta
bezpochyby má vyvíjet tlak na smysluplnější přerozdělování
bohatství této země.
Aby peníze šly tam, kam mají.
Upozorňuji
na to, že stát v době, kdy velkofirmy hlásí rekordní
zisky, odmítá tyto subjekty zdanit, čímž dále snižuje nyní
již tak nízké investice do školství a místo toho omezené
zdroje nerozumně investuje do předražené armádní techniky.
Jak
je zřejmé, odpor k investicím a požadavek vyšší kvality
se vylučují. Bylo
by potřeba, aby na místo toho stát poměrnou část HDP investoval
do školství a vzdělávání, nikoli do nákupu nových zbraní.
Jsem přesvědčený, že místo militarismu by byl lepší investicí
do budoucnosti edukacionalismus.
Hluboce
solidarizuji se svými kolegy na ZŠ, kterým jejich zaměstnavatel
není schopen proplatit účast na letních kurzech.
V důsledku
toho tito kolegové zůstávají mimo povědomí o aktuálním stavu
svého oboru. T
ito kolegové pořizují z vlastní kapsy často
i pomůcky do výuky, protože rozpočet škol jejich nákup
neumožňuje.
Příklad: rozpočet pražské ZŠ se 300 žáky je
jeden rok 800 000 Kč a další rok 500 000 Kč.
Je vůbec
možné, aby daná škola při tak nejistém a nevyváženém ročním
rozpočtu dětem poskytla vzdělání v odpovídající kvalitě
a míře?
Hluboce solidarizuji s kuchařkami, uklízečkami a
školníky. Jsou potřeba.
Zakončím
citátem neuroložky a specialistky na hluboké čtení Maryanne
Wolfové, autorky knihy „Čtenáři, vrať se“. Výrok se totiž
vztahuje k nárokům, které na mne v dnešní době klade
má vlastní aprobace:
„Umět
v dnešní době představit různým dětem čtení není snadný
úkol. Je to složitý soubor znalostí, za něž by se nemusel
stydět inženýr, raketový vědec ani svatý." (7. kapitola
Shrnuto
a podtrženo: Domnívám se, že zastaralé didaktické metody jsou
důsledkem zastaralých tabulkových platů. Didaktické
metody 21. století vyžadují pracovní podmínky 21. století.
9763
Diskuse