16. 11. 2023
Čínský vojenský stratég Sun Tzu v knize Umění války řekl: "Neznáš-li ani nepřítele, ani sám sebe, podlehneš v každé bitvě." V této knize se píše, že "nepřítel se musí naučit bojovat". Tato moudrost je dnes stejně pronikavá jako před více než dvěma tisíci lety. A pro Ameriku nevěstí nic dobrého, píše na webu Responsible Statecraft Will Bardenwerper.
Své protivníky zjevně neznáme. V posledních letech jsme byli opakovaně přistiženi na holičkách, od ruské invaze na Ukrajinu, přes téměř okamžitý pád afghánské vlády, kterou jsme dvě desetiletí podporovali, až po nedávné útoky Hamásu, které destabilizovaly Blízký východ.
Největším otazníkem je, zda a kdy Čína přejde od okusování okrajů Asie k ukousnutí velkého sousta v podobě Tchaj-wanu.
Možná ještě znepokojivější a mnohem méně omluvitelná je skutečnost, že to nevíme sami. Ve světě, který je den ode dne méně stabilní, je odloučení mezi našimi politiky ve Washingtonu a americkou veřejností děsivé. Zatímco prominentní experti na národní bezpečnost z obou stran se zřejmě sjednocují na maximalistických přístupech ke konfliktům na Ukrajině a v Gaze a lobbují za konfrontačnější postoj vůči Číně, americká veřejnost se zdá být do značné míry odtažitá a místo toho se soustředí na problémy blíže k domovu, jako je placení účtů, výchova dětí a orientace v polarizující domácí politice.
Rozdíl mezi rétorikou a realitou je dechberoucí. Na jedné straně Washington vydává závazky pomoci při znovuzískání veškerého ukrajinského území, "totálního zničení" Hamásu a důrazné obrany Tchaj-wanu. Na druhé straně je americká veřejnost v těchto otázkách buď neangažovaná (nebo rozdělená), naše zásoby zbraní se zmenšují, počty vojáků klesají, deficit se zvětšuje a ekonomika je nejistá.
Země se mezitím nadále štěpí na červené a modré linie. Dokážeme se ještě sjednotit v době války? Záleží na tom. Kdyby se na Colorado snesly ruské výsadkové jednotky jako v kultovním filmu Rudý úsvit z roku 1984, ano, jsem si jistý, že bychom se spojili a odrazili existenční hrozbu cizí invaze
Ale jsem přesvědčen, že v tomto toxickém politickém klimatu by se farmáři z Kansasu, skladníci z Rezavého pásu a vysokoškoláci z Pac-12 hnali do náborových kanceláří, aby pomohli Tchaj-wanu odrazit čínskou invazi? Nebo se vydat na Blízký východ, aby se ponořili do konfliktu, který vypadá jako neřešitelný a jehož kořeny sahají nejméně 75 let zpátky? Ne tak docela.
Je třeba se také ptát, zda má Amerika žaludek na počty obětí, které by téměř jistě převýšily 7 057 amerických vojáků zabitých v boji po 11. září ve válce velmocí. Rusko pokračuje v bojích na Ukrajině, přestože odhady hovoří o více než 100 000 mrtvých jen za posledních několik let. Nemůžeme předpokládat, že by podobnou toleranci k velkým ztrátám neměla i Čína.
Navzdory těmto obavám představitelé národní bezpečnosti a zahraničněpolitičtí prominenti vytrvale prosazují strategické postoje, které mohou vyžadovat nasazení amerických vojáků ve větším počtu na třech bitevních polích (i když se toto nasazení děje pod záminkou "odstrašení").
(Princip odstrašení je sice teoreticky správný, ale nebezpečí spočívá v předpokladu, že zdání, že na papíře je síla nadřazená, odstraní nutnost někdy skutečně bojovat, a přehlíží skutečnost, že důvěryhodnost vyžaduje ochotu a schopnost právě toto udělat. To nás přivádí zpět k Sun Tzuovi. Můžeme na otázku ochoty a schopnosti odpovědět s jistotou? Brali jsme ji někdy vážně?)
Ale jak nás měly naučit zkušenosti z Vietnamu a Afghánistánu, záleží také na kolektivní vůli a odhodlání. Hodně. Tu naši nesmíme přeceňovat (nebo o ní vůbec neuvažovat). Války stále vedou lidé. A doposud nebyla vyvinuta žádná snaha o získání podpory americké veřejnosti.
Musíme se skutečně zeptat: Kolik mladých Američanů by si dobrovolně navléklo ruksak, popadlo M4 a šlo bojovat do jedné z těchto vzdálených válek?
Celý článek v anglickém originále ZDE
Diskuse