Reklamní peklo pod Prahou
16. 11. 2023 / Matěj Metelec
„Po zhruba měsíčním testování dnes začal v tunelu pražského metra mezi stanicemi Dejvická a Bořislavka zkušební provoz nového reklamně-informačního systému. Pomocí moderních technologií na principu LED panelů umožní promítat sdělení přímo za okna projíždějícího vlaku metra. Praha je první město ve střední a východní Evropě, které bude tuto zobrazovací technologii využívat,“ informuje v tiskové zprávě Dopravní podnik hlavního města Prahy. Matička Praha urvala v tomto případě značně pochybný primát. Z cesty metrem, byť zatím jen mezi dvěma stanicemi, se stane cosi jako jízda laciným pouťovým zámkem hrůzy. Tisková zpráva sice poněkud potměšile mluví o „nejmodernější, neinvazivní technologii“, ale těžko si v daném kontextu představit technologii invazivnější. Vedle statických plakátů ve vozech metra, od nichž se dalo zrakem zabloudit k uklidňující šmouze tunelu, teď budou cestující muset sledovat reklamní dělostřeleckou baráž. Asi nikdo nepochybuje o tom, že když se „reklamně-informační systém“ osvědčí, začne se po pražském metru rozlézat jako plíseň.
Na jedné straně se Praha snaží (nad zemí) omezovat vizuální smog a z města mizí alespoň některé city lighty, a dokonce se opatrně začíná klást otázka, co se s černou reklamou, které je po městě mnohem víc než si většina z nás uvědomuje. Na straně druhé městský dopravní podnik rozjíždí plán, na jeho konci nás dost možná čeká infernální prozáření všech tunelů pražské podzemky. Zatímco tramvaje zdobí evangelikální poselství o Ježíšově lásce, metro mezi Dejvickou a Bořislavkou rozehrává podzemní variaci na dystopickou filmovou Blade Runnera.
Reklama ve veřejném prostoru, která v divokých devadesátkách doslova zaplavila česká města je pro nás po třech dekádách až samozřejmá. Přitom na ní nic samozřejmého není. Právo kontaminovat veřejný prostor reklamním smogem je přitom klasickým příkladem pervertovaného pojetí svobody, které kvetlo právě v devadesátých letech. Tehdy hluboce zakořenila představa, že každý má právo svou zeď pronajmout coby reklamní plochu, jak uzná za vhodné. Právo všech ostatních nebýt reklamou atakován už ale nikdo nedotazoval. To, že z první svobody plynul zisk, kdežto z druhé nikoli, tu první v atmosféře nadšení ze všeho, co souviselo s kultem podnikáním, činilo závažnější.
Přitom nebýt bombardován nevyžádanou reklamou by mělo být s trochou nadsázky „základní lidské právo“. A rozhodně by to mělo být základní dětské právo, protože rezistence dětí vůči reklamnímu smogu je řádově nižší než u dospělých. Být bez souhlasu vystaven podnikatelským spádům druhých a muset ve svém podvědomí skladovat jejich, často výjimečně blbé, reklamní pokusy, by každopádně neměla být samozřejmost. Tou by mělo být právo na město bez reklam.
Diskuse