Volba menšího zla popírá demokracii

21. 10. 2021 / David Marenčák

čas čtení 6 minut

Unavené hlasivky a záněty karpálních tunelů z ryku a klapotu klávesnic před a povolebních diskuzí se ještě nestihly zotavit a už tu máme další kolo burcování, hašteření, spekulování a strategizování.

Jakkoli by měl Sun-Tze z tohoto uvažování asi radost, nelze si nevšimnout, kam nás tyto volby vedou.

A zatímco se sociální sítě lidí se zájmem o politiku mohou přetrhnout v spekulování a snobském instantním hodnocení toho, co se zrovna děje na Hradě, jaké je prezidentovo zdraví, aktuálně přepnutí v expertním modu „grafolog“, geriatr, internista či psychiatr, kouká z toho leda opilost nikoli nadměrného konzumenta Becherovky, ale domnělých vítězů celých říčných, až budou mít jmenovanou vládu svých vlastních katů.

Opět nás brzy čeká úmorné, otravné agitování, přesvědčování, zejména z názorově shodných či příbuzných kruhů, že nemáme volit toho, kdo nejlépe zastupuje naše zájmy, či je sympatický a má hezký účes, ale toho, kdo má největší šanci být zvolen.

Jak absurdní a šílené je toto nabádání! Představte si, že stojíte před soudem, kde vás vyzvou, ať si z deseti druhů popravy jeden zvolíte. Zastánci sice nejhumánnější a nejrychlejší cesty, a totiž gilotiny, vás budou přesvědčovat, že máte všeho nechat, jde totiž o všechno, o život, a tudíž volit gilotinu. V tom všem lomozu ovšem zanikne, že chcete žít, byli jste neprávem obviněni, ničím jste se neprovinili a máte a hlavně chcete bojovat o omilostnění či vynesení osvobozujícího rozsudku.

V reakci na to se vám dostane otravného, nudného kázání, že takový rozsudek nemá šanci na úspěch, že si musíte tak zvaně ZVOLIT MENŠÍ ZLO. Pořád je tu ve hře elektrické křeslo či oprátka a obé, jak známo, je spíš forma mučení. Ani v jednom případě nezemřete rychle a bezbolestně.

Nicméně v otázkách volby politické reprezentace je toto srovnání neúplné, stejně jako snahy mobilizovat s válečnou vervou, jako jsme byli svědky v případě antibabiše. Takové chování nelze nazvat jinak než groteskně hysterickým.

Babiš má na svědomí mnoho zločinů, a to politických, ale zejména ekonomických. Antibabiš se ovšem soustředil na pseudomorální linku jeho minulosti ve vztahu k Stb a různého kradení, což v zemi hesla „kdo nekrade, okrádá rodinu“ lze považovat jen za komickou vsuvku. Nemluvě o tom, že to, z čeho je rozhořčeně viněn, se dopouští všichni s podobnou mírou majetku, bohatství - a jedná se tedy o systémový jev, nikoli o selhání jednotlivce pocházejícího z nejhlubšího pekla. Za jedno z nejhorších lze považovat Babišovo působení v otázkách covidové pandemie.  Jenže už nyní, v čase teoretického formování vlády se ukazuje, že i v této věci půjde naše zem z bláta do louže. Hlavní zlosyn má sice mnohá provinění, jenže na to nebyl sám. Četné instituce, osoby, úředníci, politici, včetně opozice, v tom sehráli své hlavní role znamenitě a je nikdo v definitivním boji dobra a zla od moci a vlivu neodstavil.

Celé to hysterčení s menšími zly staví na krátkozrakosti. Teď, hned, nyní a okamžitě se rozhoduje, pracuje, bojuje, a jakmile se dosáhne nějaké mety, je hotovo. Žádná dlouhodobá práce, postupné budování, odkládání blaženého pocitu vítězství, nic takového tyto volby neobsahují. Dát hlas straně, která teprve začíná a roste, neznamená, že když nepřekročí hranici pro státní příspěvek či křesla, propadl a nemá význam. Je signálem pro společnosti i pro onu stranu, že o její ideje a směřování je zájem.

V prezidentské, i jiných volbách, je to stejné. Mentalita „vítěz bere vše“ je falešná. Pokud volíme zlo, jakkoli malé a přejeme si dobro, jednoznačně z toho plyne, že systém nás nutí volit proti svým zájmům. Volíme tím pozvolné, ale stabilní a kontinuální zhoršování ve věcech, na kterých nám záleží.

U žádných voleb neprobíhá armageddon ani konečný boží soud, abychom u toho nesměli myslet, že jde o boj jedné bitev z mnoha. Zítra zase vyjde slunce, i když o mnoho teplejší, než by nejen popírajícím průmyslníkům bylo milé. Dalo by se říci, že volba menšího zla je defétismus. Plné přijetí pravidel hry a současného ignorování skutečnosti, že hlasujeme nejen o jejím výsledku, ale také o příštím nastavení herních pravidel. Jde o dopředu vyhlášenou porážku, kdy se spokojíme s odvozem zraněných a místo ústupu a přípravy dalších bitev přijmeme otroctví. Pasivní, až zbabělé přitakání tomu, čeho se bojíme, s čím nesouhlasíme, ale co se nám momentálně zdá neporazitelně silnější a všudypřítomné.

„Demokracii už máme, ještě by to chtělo nějaké demokraty“ praví známé úsloví. Bohužel i mezi vzdělanější částí populace panuje přesvědčení, že demokracie je to, co je mi po vůli a svoboda, která z toho plyne, znamená bezuzdnou libovůli. Když si lidé z pestré palety motivů zvolí demokraticky žlutovládce, demokracie to prý není. Musí být modrý a krást pro modré, vše ostatní je ten fuj populismus. Jenže, milí zlatí vyděšení, Babiš se dostal k moc také jako menší zlo.  Proč, to ponechám nedořečené, protože kdo chce, ten už to chápe, ale kdo se bojí a chápat nechce, tomu nemůže porozumět.

„Volte menší zlo“ je sice primitivní, prvoplánovitá manipulace, ale také funkční. Přiměje vás volit tak, jak nechcete, v domnělém zdání alespoň nějakého vlivu na věci společné. Jedni jí sami věří, ale častěji ji vědomě používají jako úskok.

Volte si, koho chcete, jen si buďte vědomí, koho a proč zastupuje a jaké jsou vaše zájmy. Čistě statisticky rozloženo to nebudou ti, co vlastní nebo mají, nadreprezentovaný přístup do médií všeho druhu. A to bez ohledu na to, jak v DVTV nebo hlavním vysílacím čase vykládají o tom, jak jsou utlačovaní a na svobodě slova omezovaní.

-2
Vytisknout
7809

Diskuse

Obsah vydání | 26. 10. 2021