Zázrační bratři

21. 10. 2021 / Soňa Svobodová

čas čtení 8 minut
 

I tak lze hovořit o dvou bratrech, z nichž ten starší, v současné době již devatenáctiletý, se stal laureátem mnoha mezinárodních soutěží, např. Mezinárodní televizní soutěže Nutcracker v Moskvě, kterou zhlédly statisíce lidí, kdežto ten mladší z této fenomenální dvojice, teprve dvanáctiletý rád vzpomíná na svůj první velký úspěch, jimž byl koncert s Pražskou filharmonií, který odehrál ve svých samotných pěti letech. Oba se nezávazně na sobě rozhodli pro mistrovský hudební nástroj housle, Eduard a Richard Kollertovi.

Pánové, oba hrajete na housle, kdo vás k nim nasměroval, že jste se pro ně rozhodli?

 


E: Můj táta, pianista, hrál recitál s Josefem Sukem a já je poslouchal – líbilo se mi to a rozhodl jsem se, že budu hrát na klavír a na housle.

R: Odmalička jsem byl na Edových hodinách a přišlo mi normální hrát taky. Dostal jsem jako malinkatý šestnáctinové housličky, opravdové housle – byly pro mě jako hračka a hrál jsem si na ně, kdy mě napadlo a co mě napadlo, jen tak pro radost.

Jak jsem se o vás dočetla narodili jste se v Japonsku, jak to?

E: Maminka je Japonka a táta nahrával v době mého narození CD v Japonsku. Tak se jim to hodilo, že tam byli spolu.

R: Když jsem se narodil já, táta měl koncert v Rudolfinu a máma odletěla na císařský řez do japonské porodnice, která patřila našim rodinným přátelům. Pan ředitel mě osobně porodil a zařídil Skype přenos ze sálu, takže táta byl vlastně taky u toho.

Chodili jste tam i do školy?

E: Já ano, v Japonsku je škola i v červenci, tak jsme tam první tři roky vždycky na konci června odletěli a já chodil asi tak měsíc do tamější školy. Jednou mě tam nechali dirigovat školní sbor na koncertě.

R: Já jsem chtěl taky, ale ještě předtím, než jsem začal chodit do školy, jsme jezdili v létě po mistrovských kurzech a už se to potom nestíhalo. Dostáváme ale japonské učebnice od velvyslanectví.

Jak hodně náročné bylo pro vás oba, zvládnutí japonského jazyka, o němž se často hovoří jako o jednom z nejtěžších světových jazyků, co se studia týče?

E: Od narození na nás máma mluvila japonsky, tak to pro nás nebylo nic těžkého. Četla s námi dětské knížky,

R: díváme se spolu na japonské seriály a tak...

Měli jste ve svých houslových začátcích nějaké vzory – idoly?

E: Pro mě byl od začátku vzor Daniel Barenboim – hraje úžasně na klavír a ještě skvěle diriguje! Podobný je taky Plácido Domingo, úžasný zpěvák, dirigent a taky pianista, toho znám ještě jako ohromně milého člověka.

R: Pro mě taky a ještě Vadim Repin.

Po kterém ze svých rodičů jste podědili svůj fenomenální talent?

E: Já myslím, že hlavní je prostředí, které pro nás vytvořili.

R: Já souhlasím, u nás je hudba to hlavní a užíváme si ji doma.

Oba studujete ve Švýcarsku, takže můžete srovnávat. Je nějaký zásadní rozdíl mezi studiem houslí u nás a v zahraničí?

E: Já jsem začal na Hudební škole hl. m. Prahy a po pár letech už jsem pracoval jen s profesorem Bronem ve Švýcarsku, tak se mi to těžko srovnává. Myslím, že u nás v ČR si velmi vážíme naší tradice a vycházíme z ní a vracíme se k ní. Na mé škole ve Švýcarsku – Bron Academy je jen jeden student ze Švýcarska a jinak jsou všichni spolužáci vybrané talenty ze všech koutů světa – z celé Evropy, z Ruska, z Asie i z Ameriky. Je to pestré a moc zajímavé.

R: Já jsem se už předtím, než jsem začal pořádně hrát na housle, účastnil masterclassů a Edových hodin ve Švýcarsku. Seděl jsem v první řadě a chtěl jsem poslouchat celý den hodiny všech studentů a pamatuju si, jak prof. Bron chodil až ke mně a tehdy mi jako čtyřletému hrál koncerty Čajkovského, Sibelia, Brahmse... Moc se mi to líbilo a úplně mi učaroval.

Kolik hodin denně věnujete houslovému tréninku, abyste nevyšli ze cviku?

E: Normálně 4 hodiny,

R: ale když máme před velkým koncertem nebo soutěží, tak mnohem víc...

Koncertujete s těmi nejprestižnějšími hudebními tělesy a hrajete pod taktovkami dirigentů nejzvučnějších jmen jako Plácida Dominga, Zubina Mehti a mnoha dalších po celém světě. Jak se vám pod jejich taktovkami hraje?

E: Je to ohromně inspirativní. Je na nich vidět, jak stále mají touhu dosáhnout ještě výš, ale přitom mají úžasný nadhled.

R: Je to fantastické. Já mám například hodně rád Plácida Dominga. On je úžasný zpěvák, strašně dlouho na absolutní špičce a pořád se učí něco nového. Je přitom hrozně milý a stará se o ostatní na pódiu, všichni se s ním cítí úžasně. Chtěl bych taky být takovým hudebníkem.

Oba jste držiteli mnoha prestižních cen nejen těch domácích (Zlatý oříšek, Plzeňský Orfeus), ale i těch zahraničních (I. Cena, Zlatá cena a Zvláštní cena Oskara Riedinga). Čím pro vás jejich zisk je..?

E: Každé uznání mě moc těší.

R: Mě taky :-)

Eduarde, váš bratr Richard bývá často přirovnáván k houslovému virtuosovi Yehudi Menuhinovi. Co byste nám k této komparaci řekl?

Je to čest a udělá to radost, když Vás přirovnávají k někomu, kdo toho hodně dokázal. Vysokou hudební školu královny Sofie, na které teď studuju v Madridu, spoluzakládal Menuhin. Třída, kde mám hodiny houslí se jmenuje Menuhin Room a on na nás zhlíží z velké fotografie...

A co k tomu říkáte, Vy Richarde?

Ano, udělá to radost, bráchu zase přirovnávají k Heifetzovi nebo Kubelíkovi

U příležitosti 130. výročí narození Sergeje Prokofjeva jste si spolu poprvé zkusili zahrát Prokofjevovu sonátu pro dvoje housle, a také jste natočili na video i Smetanovu Vltavu. Chystáte i v současné době nějaké společné koncerty?

E: Možná v příštím roce, ale je to zatím ještě tajemství...

R: Přesně tak.

Je mezi vašimi houslovými profesory nějaký, kterého jste si nejvíce oblíbili?

E: Já jsem posledních deset let u jednoho pedagoga...

R: Já jsem taky už moc dlouho u stejného pedagoga a máme ho moc rádi.

Co vaší hře na housle říká krční páteř, záda a ruce – jak tyto partie posilujete?

E: My oba jezdíme na bruslích

R: a taky cvičíme s Ring Fit Adventure od Nintenda, abychom se mohli hýbat, i když třeba není venku hezky.

Máte každý z vás v oblibě nějakého hudebního skladatele, z jehož díla hrajete skladby nejraději?

E: Respektuji všechny, nejradši mám ale ty, kteří rozumí nástroji (ať už houslím nebo klavíru – záleží, na co zrovna hraju) a ví, jak ukázat, co umí.

R: Já ty, na kterých se můžu „vyřádit“, třeba Šostakovič.

Když si chcete od hudby zcela odpočinout, jak nejraději relaxujete?

E: Podívám se třeba na operu nebo si poslechnu nějakou symfonii. Rád si taky přečtu knížku nebo si pustím nějaký film.

R: Jdeme na procházku nebo si dáme něco dobrého k jídlu.

Třeba i z japonské kuchyně vaší maminky?

E: To určitě, ale máme rádi i francouzskou, španělskou, italskou, ruskou kuchyni a samozřejmě českou.

R: Ano, řízek s bramborovým salátem je nejlepší!

A když jsme se aspoň takto pomyslně posilnili, nedá mi to, abych se vás ještě nezeptala. Čekají vás v současné době nějaké sólové nebo společné koncerty?

E: Máme teď několik nabídek ze zahraničí, ale záleží na pandemii, jestli se budou moct uskutečnit... V Česku budu hrát Glazunův houslový koncert s Filharmonií Bohuslava Martinů s Ondřejem Soukupem.

R: Doufám, že nám je covid nezruší a brzo se setkáme s posluchači.

0
Vytisknout
1823

Diskuse

Obsah vydání | 26. 10. 2021