Neexistují žádní skuteční klimatičtí lídři: kdo tedy vystoupí na konferenci Cop26?

22. 10. 2021

čas čtení 6 minut

Generální tajemník OSN António Guterres označil nedávnou zprávu IPCC o klimatické krizi za "červený kód" pro lidstvo. "Jsme na pokraji propasti," řekl.

Mohlo by se zdát, že tato slova v naší společnosti vyvolají poplach. Ale jako už tolikrát předtím se tak nestalo. Popírání klimatické a ekologické krize je tak hluboké, že si ho už málokdo skutečně všímá. Protože nikdo krizi nebere jako krizi, existenciální varování se dál utápí v neustálém přílivu greenwashingu a každodenním toku zpráv v médiích, soudí Greta Thunberg.

 

A přesto stále existuje naděje, jenže naděje začíná upřímností.

Protože věda nelže. Fakta jsou křišťálově jasná, ale my je prostě odmítáme přijmout. Odmítáme uznat, že si nyní musíme vybrat mezi záchranou živé planety a záchranou našeho neudržitelného způsobu života. Chceme obojí. Požadujeme obojí.

Ale nepopiratelnou pravdou je, že jsme to nechali zajít příliš daleko. A bez ohledu na to, jak nepříjemná se tato skutečnost může zdát, přesně to nám desetiletími nečinnosti zvolili naši vůdci. Jejich desetiletí bla, bla, bla…

Věda nelže. Pokud chceme zůstat pod cíli stanovenými v pařížské dohodě z roku 2015 - a minimalizovat tak riziko spuštění nevratných řetězových reakcí mimo lidskou kontrolu -, potřebujeme okamžité, drastické a každoroční snížení emisí, jaké svět ještě nezažil. A protože nemáme k dispozici technologická řešení, která by sama o sobě v dohledné době dokázala něco takového, znamená to, že musíme provést zásadní změny v naší společnosti.

V současné době jsme na cestě k tomu, abychom do konce století dosáhli oteplení světa nejméně o 2,7 °C - a to pouze v případě, že země splní všechny závazky, které přijaly. V současné době se k tomu ani zdaleka nepřibližují. Zdá se, že jsme "světelné roky od dosažení našich cílů v oblasti klimatu", abychom opět citovali Guterrese.

Ve skutečnosti se řítíme špatným směrem. V současné době se předpokládá, že v roce 2021 dojde k druhému největšímu nárůstu emisí, jaký byl kdy zaznamenán, a celosvětové emise se do roku 2030 zvýší o 16 % ve srovnání s úrovní v roce 2010. Podle Mezinárodní energetické agentury byla do čisté energie investována pouze 2 % vládních výdajů na obnovu "build back better", zatímco současně byla jen v roce 2020 výroba a spalování uhlí, ropy a plynu dotována částkou 5,9 bilionu dolarů. Světová produkce fosilních paliv plánovaná do roku 2030 představuje více než dvojnásobek množství, než by odpovídalo cíli 1,5 stupně Celsia. Tím nám věda říká, že bez změny systému již nemůžeme dosáhnout našich cílů. Protože to by vyžadovalo roztrhání smluv a opuštění dohod a jednání v nepředstavitelném rozsahu - což v současném systému prostě není možné.

Stručně řečeno, zcela selháváme i při dosahování cílů, které jsou v první řadě zcela nedostatečné. A to není to nejhorší. V mé zemi, ve Švédsku, se v nedávném zpravodajském šetření dospělo k závěru, že po zahrnutí všech skutečných švédských emisí (územních, biogenních, spotřeby dováženého zboží, spalování biomasy, investic do penzijních fondů a tak dále) je v klimatických cílech země zohledněna pouze třetina čistých emisí. Lze předpokládat, že se nejedná pouze o švédský fenomén.

Prvním krokem k řešení klimatické krize by mělo být zahrnutí všech našich skutečných emisí do statistik, abychom získali ucelený přehled. To by nám umožnilo vyhodnotit situaci a začít provádět potřebné změny. Tento přístup zatím nepřijal - a ani nenavrhl - žádný ze světových lídrů. Místo toho se všichni obracejí ke komunikačním taktikám a PR, aby to vypadalo, že jednají.

Učebnicovým příkladem je Velká Británie - země, která v současnosti těží 570 milionů barelů ropy a plynu ročně. Stát, který má k dispozici další 4,4 miliardy barelů ropy a zemního plynu, které lze vytěžit z kontinentálního šelfu. Stát, který zároveň patří mezi deset největších producentů emisí v historii. Naše emise zůstávají v atmosféře až tisíc let a již jsme vypustili přibližně 89 % rozpočtu CO2, který nám dává 66% šanci udržet se pod 1,5 °C.

Mezi lety 1990 a 2016 snížila Velká Británie své územní emise o 41 %. Jakmile však zahrneme celý rozsah emisí Spojeného království - například spotřebu dováženého zboží, mezinárodní leteckou a lodní dopravu -, snížení činí spíše 15 %. A to bez spalování biomasy, jako například v elektrárně Drax v Selby - silně dotované takzvané "obnovitelné" elektrárně, která je podle analýzy největším jednotlivým emitentem CO2 ve Spojeném království a třetím v celé Evropě. A přesto vláda stále považuje Spojené království za světového lídra v oblasti klimatu.

Velká Británie samozřejmě není zdaleka jedinou zemí, která se spoléhá na kreativní uhlíkové účetnictví. Jedná se o normu. Čína, která je v současnosti zdaleka největším světovým producentem emisí CO2, plánuje postavit 43 nových uhelných elektráren k 1 000 elektrárnám, které jsou již v provozu - a zároveň o sobě tvrdí, že je ekologickým "průkopníkem", který se zavázal zanechat "čistý a krásný svět budoucím generacím". Nebo si vezměme novou americkou administrativu, která tvrdí, že "naslouchá ... vědě", přestože - kromě mnoha jiných bezohledných rozhodnutí - nedávno oznámila plány na otevření milionů akrů pro těžbu ropy a zemního plynu, což by v konečném důsledku mohlo vést k těžbě až 1,1 miliardy barelů ropy a 4,4 bilionu kubických stop fosilního plynu. Zdá se, že být zdaleka největším emitentem v historii a zároveň světovým producentem ropy číslo jedna nepřivádí Spojené státy do rozpaků, když o sobě tvrdí, že jsou lídrem v oblasti klimatu.

Pravdou je, že žádní klimatičtí lídři neexistují. Zatím ne. Alespoň ne mezi zeměmi s vysokými příjmy. Úroveň informovanosti veřejnosti a bezprecedentní tlak médií, což je nutné k tomu, aby se objevil nějaký skutečný lídr, v podstatě stále neexistují.

Celý článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
5523

Diskuse

Obsah vydání | 26. 10. 2021