COP 26 poukazuje na neradostnou, deprimující a neutěšenou situaci. A přesto…

25. 11. 2021

Nenechte se mýlit, v závěrečné dohodě je mnoho důvodů k optimismu. Vyjednavači, aktivisté a další, kteří tak tvrdě pracovali na nových závazcích, silnějších formulacích a procesech, jež by měly nadále nabírat na obrátkách, si zaslouží náš vděk. Svět však musí kolektivně snížit emise skleníkových plynů na nulu dostatečně brzy, aby se zabránilo katastrofálním globálním důsledkům. A podle tohoto nemilosrdného měřítka je těžké považovat celou věc za něco jiného než za neúspěch - i když byl k nezdaru předem odsouzen domácími politickými omezeními jednotlivých zemí. A ačkoli za to nese odpovědnost mnoho států, Spojené státy nesou neúměrně velký díl odpovědnosti.

Historie mezinárodních jednání o klimatu pod záštitou OSN je většinou příběhem, který nikam nevede. Z velké části je to kvůli americké neústupnosti, která je zase důsledkem smrtícího sevření, jež má průmysl fosilních paliv nad politickou mocí v této zemi.

Kjótský protokol, sjednaný v roce 1997, stanovil závazné cíle pro snížení emisí skleníkových plynů. Nikdy nevstoupil v platnost, protože jej neratifikovaly ani Spojené státy (za vlády demokratického prezidenta, ale Kongresu ovládaného republikány), ani Čína. O deset let později existovala naděje, že na konferenci COP15 v Kodani v roce 2009 vznikne nová závazná dohoda, ale Spojené státy a Čína se opět rozhodly, že závaznou dohodu nepodepíší, což vedlo k dalšímu trpkému neúspěchu.

Prezident Barack Obama se po většinu svých dvou funkčních období věnoval zdravotnictví a dalším otázkám. Během svého druhého funkčního období však začal upřednostňovat klima, a to v takové míře jako žádný jiný americký prezident před ním. Vyjednal dvoustrannou dohodu s Čínou a poté na konferenci COP21 v roce 2015 širší pařížskou dohodu. Ta byla nezávazná, protože závazná dohoda by vyžadovala ratifikaci Kongresem, a tu Obama od republikánského Kongresu nezískal. Byla však mnohem lepší než cokoli předtím.

Globální oteplování je určeno celkovými historickými emisemi, nikoliv současnými emisemi. Ačkoli nás Čína před časem předešla na pozici největšího globálního emitenta, Spojené státy jsou zodpovědné za největší podíl celkových historických emisí - a právě to určuje celkové globální oteplování, které planeta zažívá. Jakékoli rozumné morální zúčtování by nám – Američanům - stále mělo přisuzovat největší odpovědnost.

Ať už kvůli této odpovědnosti, nebo kvůli velkému postavení a moci Spojených států, Obamovy úspěchy ukázaly, že ostatní národy nás budou následovat, pokud povedeme - nebo alespoň budeme spolupracovat. Většinou jsme to prostě neudělali. A po čtyři roky, které předcházely tomuto roku, jsme měli prezidenta, který se zlomyslně bránil dokonce i účasti na tomto procesu.

Nyní mají Spojené státy demokratického prezidenta, Sněmovnu reprezentantů a Senát, kteří z klimatu učinili vyšší prioritu než kdykoli před tím. A COP26 měla být místem, kde jednotlivé země vyplní prázdná místa v pařížské dohodě a přesně specifikují, jak a o kolik sníží emise. (...)

Solární energie je nyní na mnoha místech světa nejlevnějším zdrojem elektřiny, který existuje nebo existoval. Téměř 40 bilionů dolarů investičního kapitálu bylo vynaloženo na úplný nebo částečný odprodej akcií fosilních paliv. Jednou ze skutečně dobrých zpráv COP26 je, že se Spojené státy spolu s dalšími 19 státy zavázaly přestat financovat projekty rozvoje fosilních paliv za svými hranicemi (nikoli však uvnitř svých hranic). Klimatické hnutí mladých lidí je působivou globální politickou silou. Věřím, že historie ukáže, že díky protestům, které se odehrávaly v celém okolí COP26, je výsledek lepší, než by byl bez nich.

Jinými slovy, pokud někdo hledá pozitivní signály v oblasti klimatu, je jich ve Spojených státech i na celém světě dost. Některá z nich byla ještě před několika lety těžko představitelná. Kdo tedy ví, co se může stát za pár let?

Ale nakonec záleží jen na celkových emisích oxidu uhličitého a dalších dlouhožijících skleníkových plynů, sečtených v čase. Celosvětové emise oxidu uhličitého se ve skutečnosti za posledních zhruba deset let vyrovnaly. Ale kromě mírného poklesu v roce 2020 v důsledku pandemie COVID-19 zatím neklesají. Stálé emise znamenají, že míra globálního oteplování zůstává konstantní, nikoliv že se oteplování zastaví.

Abychom udrželi čisté oteplování pod úrovní, která je katastrofická, je třeba, aby emise rychle klesaly směrem k nule, a to již nyní. Všechny nové sliby a závazky různého druhu z COP26 mají omezit čisté oteplování někde mezi 2,4 a 1,8 stupni Celsia. To je oproti současným agendám a opatřením podstatné zlepšení, ale ne dostatečné - zejména pokud je člověk skeptický vůči tomu, zda budou závazky splněny, takže výsledek skončí na horní straně tohoto rozmezí nebo ho zcela překročí. Cíl 1,5 stupně Celsia zůstává teoreticky dosažitelný, ale vzhledem k historii a současné politické realitě je těžké si představit, že by byl naplněn.

Na každé desetině stupně však záleží a každý, komu leží na srdci budoucnost našeho druhu (a mnoha dalších), by měl bojovat za budoucnost bez fosilních paliv. Američané nesou za současnou situaci větší odpovědnost než většina ostatních lidí na světě a je na nás, abychom se na všech úrovních - federální, státní a místní, v soukromém sektoru a na individuálních akcích snažili o co nejrychlejší dosažení této budoucnosti.

 

Celý článek v angličtině ZDE